Srdcař, dříč, závodník, trochu šílený hazardér, manžel i otec pětileté Darinky. Čerstvě i mistr světa v rychlostních závodech motorových lodí – Hydro GP. Všechny výše uvedené přívlastky náleží Kralupanovi tělem i duší Davidu Loukotkovi (1980), který s číslem „98“ pokračuje v rodinné tradici „letců“ po vodní hladině.
Davide, z pohledu sportovce jste zažil hvězdný podzim. Prozraďte našim čtenářům, co vše se odehrálo?
Kvůli covidu všechny závody Mistrovství světa a Evropy byly nejdříve odloženy na podzimní termíny, potom se vše ořezalo na jedno kolové MS obou kategorií, které jezdím (F250, F350). Mistrovství světa F350 se jelo v půlce září v Itálii na Lago di Viverone kousek od Turína. Mistrovství světa F250 se jelo o týden později u nás v Jedovnicích spolu s MS F125 a F500. Vše bylo plné omezení a restrikcí kvůli pandemii. I počet týmů byl bohužel menší než normálně. Ale zaplať pánbůh za to, že se to konalo.
A co se týče obsazení závodů, dorazili vaši tradiční konkurenti?
Co se týče závodů v Itálii, tak tam byly tři největší hvězdy F350. Všechno to jsou Italové, kteří během léta testovali a ladili novinky. Jen pro zajímavost, Claudio Fanzini vyhrál v posledních dvou letech Mistrovství Evropy i Mistrovství světa v kategorii F350, Alex Cremona je pětinásobný mistr světa a jeho brácha Max, tak ten má asi nejvíce druhých míst v historii, tuším že snad sedm. Takže už jen tihle tři kluci dávají laťku hodně vysoko. Do Jedovnice na F250 bohužel tito tři nedojeli, ale startoval zde Andrea Ongari, který je vicemistr světa z posledních dvou sezón. Oba závody svoji kvalitu určitě měly.
A popište nám, jak se ty dva klíčové závody pro vás vyvíjely. Zejména ten zlatý!
No, po pravdě, ten zlatý závod začal již tři týdny před startem. Začaly mě bolet záda a z normální bolesti se vyklubal stav, kdy už jsem nemohl chodit ani se pohnout na posteli. Musela pro mě přijet záchranka, zahoukal majáček a odvezl mě do nemocnice. Zde jsem si poležel dvanáct dní, z toho devět bez možnosti chodit. Měl jsem zánět nervu u páteře, opravdu žádná legrace! V pondělí, když už jsem celkem zvládal chodit po chodbě, jsem oznámil doktorovi, ať přichystá papíry, že jdu domů. Ve středu v noci jsme odjeli do Itálie, nejdříve do dílny GRM, kde na nás čekal nový motor. Hned jsme ho začali testovat. Ale spíš než o motor, šlo o to, jak zvládnu řídit loď. Nebylo to úplně ono, ale na druhou stranu ani nic extrémně bolestivého. Následoval tedy přesun do Viverone. Bohužel v pátek a celou sobotu foukal moc velký vítr a nedalo se jezdit. Na neděli byla předpověď o trochu lepší.
Ráno jsme stihli kvalifikaci a po obědě se šlo závodit. V první rozjížďce jsem dojel druhý, ve druhé třetí, kousíček od druhého. Zde se bohužel projevil fyzický deficit z ležení v nemocnici, byl jsem rád, že jsem udržel volant. Do třetí, poslední jízdy, jsme šli s tím, že zlato s největší pravděpodobností vyhraje potřetí v řadě Caludio Fanzini a já si to rozdám s Alexem Cremonou o druhé místo.
A co se odehrávalo přímo na trati?
Od startu letěli oba Italové jako rakety, mě nastartoval motor až na druhý pokus. Oba měli spolu s Němcem Tempelhanem náskok asi pět set metrů. Claudio si jel bezpečně pro titul. Pak se ale ukázalo, co je na těchto závodech krásný, ale i krutý zároveň, končí až odmáváním šachovnicovým praporkem. Claudio zůstal stát a v ten moment jsem si řekl, že to je má poslední šance na titul. Ztrátu čtyř až pěti set metrů jsem stáhnul během dvou kol díky totálně šíleným vlnám a silnému větru. Jednoduše řečeno, mačkal jsem to víc než ostatní! Ty dva přede mnou jsem dojel, předjel a vyhrál! Po třech třetích místech jsme si nadělili titul. Perličkou všeho je, že to byl pro náš team poslední závod v kategorii F350. Kdy tedy jindy vyhrát titul. O týden později jsme přidali stříbro na MS v F250, čímž jsme uzavřeli závody i v této kategorii. Teď už je naše loď nachystaná na cestu k novému majiteli a my už se pomalu chystáme na novou, větší a rychlejší hračku.
Co byly Vaše první myšlenky, když už jste věděl, že jste mistr světa?
První myšlenka? … No, to snad ani nejde popsat. Jediné, co si vybavuji do chvíle, než jsem držel tu medaili v ruce, že jsem tomu nevěřil. A v podstatě i dlouho potom. Ale v ten moment během vyhlášení výsledků jsem si zpětně uvědomil ty dlouhé roky, tu cestu a co je skryto za tím jediným krátkým okamžikem. To, že jsem se kvůli závodění zadlužil, a to tak, že jsem musel bydlet i v práci. Vybavila se mi ta spousta hodin a dní, co obětují kluci, kteří se mnou jezdí po závodech, pomáhají mi a fandí, a já vím, že jim to naše závodění přináší radost. Vyjevil se mi čas, který nejsem se svojí rodinou. Tohle všechno se vám navalí do hlavy během chvilky. Přál bych tyto pocity všem, kteří dělají nějaký sport, aby to alespoň jednou zažili. Čert vem peníze, nějakou popularitu. V životě jde o zážitky!
A určitě hraje i roli v lásce ke sportu rodinná tradice, je to tak?
Láska nebo prokletí, záleží na úhlu pohledu. Můj táta jezdil závody od roku 1976 do roku 1992. V této době byl tento sport hodně populární nejen v Československu, ale i tady u nás v Kralupech nad Vltavou, kde se pravidelně jezdilo Mistrovství republiky. Já jsem chtěl závodit už od malička. Dostal jsem se k němu přes lásku k hokeji a svůj dětský sen o tom, jak hraji NHL, ve třiceti ukončím kariéru a začnu závodit na lodích. NHL neklapla, tak jsem začal o fous dřív s loděmi😊.
Jak dlouho závodíte, jak dlouho jste čekal na takto velký úspěch?
První závod jsem jel v roce 2003. To jsem si splnil dětský sen a začal jezdit v kategorii OSY400, kde je maximální rychlost kolem 95 km/h. Po třech letech jsem přešel do F250, kde se už jezdí 165 km/h. Asi tři sezóny jsem jezdil po závodech s tím, že jsem se od těch nejlepších dostával dvě kola. Prostě jsem se plácal. Od sezóny 2008 jsem začal jezdit v Brněnském Týmu 76, který se později přejmenoval na H2O Brno, kde už šlo o seriózní závodění a měli jsme téměř profesionální podmínky, co se týkalo zázemí. V sezóně 2011 mě cinkla první medaile na Mistrovství Evropy F350, a to bronzového odlesku. V roce 2013 jsem z týmu odešel a začal prakticky zpět od nuly. V letech 2016 a 2017 jsme vyhráli Evropu F350 a jako tu zlatou třešničku na dortu přidali titul mistra světa z letošního roku. Celkem jsme od sezóny 2011 vyhráli třináct medailí z MS nebo ME. Ono to skutečně není vše o mě jako o jezdci. Ty medaile, to je odměna za práci pro všechny, co mně pomáhají a podporují mě. Jsme sice malý tým, ale o to víc nás těší, když se zadaří. Zlatá medaile je fajn, ale mnohem víc je vidět lidi, co se mnou jezdí po závodech, jak brečí štěstím. To je úplně nejvíc.
Jakým směrem se bude vyvíjet vaše závodní kariéra?
Od sezóny 2021 jdeme jezdit F500. Je to to nej, co se asi v našich podmínkách dá provozovat. Nad tím už je jen F2 a F1, a to je stejný sci-fi jako u aut. Ta F500 bude pro nás dost velký oříšek a i výzva. Je to jako byste z motorek Moto GP přešli na Formule 1. Jede se to na stejné trati, ale vše ostatní je úplně jinde. Loď, motor, styl jezdění, náklady na pořízeni nové techniky a provoz je o level, dva výš než to, co jsme doteďka jezdili.
Prozraďte nám, kolik stojí sezóna sportu dělaného na profesionální úrovni v amatérských podmínkách?
Jak moc velké budou náklady na celou sezónu, to mohu teď jen tipovat. Ale jen na pořízení F500 potřebujeme kolem 35 000 €. K tomu je naplánovaných 7–8 závodů, MS od Švédska po Itálii (samozřejmě i se závodem u nás v Jedovnicích a exhibicí na Dnech Kralu). Náklady jsou vysoké na sport, který není v České republice bohužel mediálně známým jako ostatní sporty a obzvlášť, když se provozují na světové úrovni, nejdou dělat bez podpory sponzorů. Pevně doufám, že k našim stálým partnerům, firmám OAK BAY a TUTR autobaterie, se nám podaří najít i pár dalších i v téhle těžké době.
Váš život je spojený s městem nad Vltavou. Jaké emoce Vás spojují s Vaším domovem?
Kralupy, to je pro mě klid. Mám pocit, že se tu všichni tak nějak znají. Narodil jsem se tu, hrál hokej, a pak jsem na dost dlouho odešel (Kladno, Praha, Bratislava, Brno). A teď tu jsem zpět a prostě to tu mám rád.
Jindřich Kohm
REDAKCE: tel. č. 
