Právě před 15 lety 10. ledna 1986 zemřel ve věku 85 let a 21. ledna 1986 byl na kralupském hřbitově pohřben básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, Jaroslav Seifert. Když Jaroslav Seifert onemocněl, požádal, aby za ním přišel do nemocnice známý kralupský rodák, herec, scenárista, redaktor a dramaturg, Bedřich Zelenka. Seifert si přál, aby mu Zelenka vyprávěl o Kralupech. Bylo to v lednu roku 1986. Již z toho je vidět, že básník měl Kralupy rád, třebaže celý život prožil v rodné Praze.
Seifert v Kralupech nežil, ale navštěvoval je často. V době mládí jezdil k rodičům své matky, která z Kralup pocházela. Na své návštěvy u dědečka a babičky v Kralupech vzpomíná ve své próze “Všecky krásy světa”. V roce 1 926 dědeček zemřel, a o tři roky později v roce 1929 i jeho babička. A Seifert jezdil do Kralup dále. Ne již do Podřipské ulice do domu č.p.l21, kde jeho prarodiče bydlívali, ale na kralupský hřbitov k jejich hrobu. Seifert ve své knize vzpomínek “Všecky krásy světa” píše o tom, jak ve starých spisech našel oddací list svých rodičů a k svému překvapení zjistil, že nebyli oddáni v Kralupech, ale v Minicích. Nechápal proč, když jeho matka byla rodačka kralupská a v Kralupech i bydlela a Kralupy měly ke konci 19. století již vlastní kostel. Z hlediska církevního byly však Kralupy pouhou expoziturou minické kolatury a samostatnou farní správu dostaly až v roce 1904 tři roky po Seifertově narození. Známý kralupský malíř Ladislav Kuntoš, který nedávno oslavil své 85. narozeniny výstavou obrazů v Kulturním a společenském středisku v Kralupech, vzpomíná, jak ve svém mládí potkal Seiferta v minickérn údolí, aniž to tušil. Překrásné minické údolí vede kolem algonkických skalních útvarů z Minic až do Debrna podél debrnského potůčku.
Ladislav Kuntoš zde hledal vhodný malířský objekt a potkal neznámého muže, který se vracel údolím do Minic. Tím neznámým mužem byl Jaroslav Seifert, kterého mladý Kuntoš ke své lítosti nepoznal. Básník znal mnoho kralupských občanů počínaje kralupským hrobníkem Ferdinandem Hrudkou a konče kralupským pekařem Ladislavem Hrdinou. Se synem pana Hrdiny, Jiřím Hrdinou, se seznámil v Rusav kách, kam ho dovezl otvovický Iékař MUDr. Alois Volkman. Dr. Volkman byl nejenom lékař, ale i básník a přítel Seifertův. Seifertovi vozil každý pátek z Kralup od Hrdinů vypečené dalamánky, které Seifertovi tak chutnaly. Ostatně již dávno před tím je básník vložil do zná? mých veršů:
Krásná jak kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti
sladká jak střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti.
Dr. Volkman byl poslední, kdo vhodil do Seifertova hrobu na kralupském hřbitově kytičku ještě než dopadla hlína z lopaty pana Kudláčka na rakev. Rozloučil se s velkým básníkem hrstí fial. Pohřeb Jaroslava Seiferta v Kralupech považoval tehdejší režim za něco mimořádného, za něco, co vzbuzovalo jeho obavy. Proto postavil před vrata hřbitova stráž, ale ne čestnou, jak by se slušelo, ale nečestnou, složenou z příslušníků Bezpečnosti, ovšem bez uniforem, aby nevzbuzovali pozornost, tedy z řad StB. Ti rozhodovali koho vpustit, a koho ne. Seznam měli připravený předem. Prezident Václav Havel si jistě vzpomene, jak jemu a herečce Vlastě Chramostové nedovolili vstoupit na kralupský hřbitov a položit květiny na hrob milovaného básníka. Seifert znal dobře mnohé kralupské občany. Například kralupského řezníka Slabého. Ostatně to měl k němu blízko z domu dědečka jen přes potok. Ve svých vzpomínkách píše: Řezník a uzenář pan Slabý prodával jednou týdně čerstvě uzený salám – vonělo půl Kralup.
Jména některých kralupských občanů dokonce vložil do svých básnických sbírek. Např. hrobníka Ferdinanda Zebro (sbírka “Býti básníkem” v básni “Úder”), žebráka Václava Paplheima (1844 – 1917) v téže básnické sbírce. Ve zmíněné knize vzpomínek “Všecky krásy světa” básník líčí, jak po válce v roce 1945 navštívil Kralupy a na kralupském nádraží potkal ženu, která kdysi patřila mezi nejkrásnější dívky v Kralupech. Byla z židovské rodiny a jediná z celé rodiny přežila osvětimský koncentrační tábor. Její rodiče i bratři zahynuli. Vrátila se sama do Kralup, ale našla kralupský byt vykradený Němci a obsazený rodinami, které byly při náletu na Kralupy vybombardovány. Rozhodla se proto Kralupy opustit a odejít do ciziny. Seifert, který ji v mládí velmi obdivoval, ji oslovoval Elso, nebo Elsičko. Je pravděpodobné, že se jedná o Elsu Popperovou (“25.4.1905).
Ve dnech 20. až 22. Iistopadu 1992 proběhly oslavy 90 let města Kralupy. Na tyto dny byly připraveny četné akce a byla pozvána řada hostů z jiných měst. Z rukou starosty města Mgr. Pavla Rynta převzala dcera básníka a nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, Jana Plichtová, listinu čestného občanství uděleného básníkovi in memoriam. Při příležitosti oslav výroč( 90 let města, bylo rovněž uděleno Čestné občanství prezidentu republiky Václavu Havlovi. Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901. Letos tedy vzpomeneme i stého výročí jeho narození. Požádal jsem paní Vlastu Chramostovou, aby k tomuto výročí pozvala prezidenta Václava Havla do Kralup. Najde-li si prezident čas i při svém velkém časovém vytížení zajet do Kralup ke hrobu básníka, bude to dodatečná pocta státníka, kterého již nikdo od bran kraIupského hřbitova neodežene. Jaroslav Seifert se narodil v roce, ve kterém byla poprvé udělena Nobelova cena. Kdo by byl tehdy tušil, že i on se zařadí mezi držitele této prestižní ceny.
Ing. Josef Stupka
REDAKCE: tel. č. 
