Chvála zvonů

KRALUPY n. Vlt. – Říká se, že o Velký pátek odlétají zvony na znamení smutku do Říma – ten den skonal ukřižovaný Ježíš Kristus.

Nevím, proč zvony letí zrovna do Říma, snad, že legenda se zrodila mnoho staletí po této události. Nechci však psát o vzniku legend, ale o zvonech. Co všechno by se o nich dalo říci, napsat! Člověk je vymyslil, zhotovil pro různé úkoly. Ty nejprimitivnější plechové zvonečky, uvázány na krk dobytčatům, odháněly hlukem divou zvěř. Jiné, vyrobené ze znivého kovu, varovaly samotného člověka před přírodními či válečnými pohromami. Rozhoupány, jejich srdce ožívají a zvěstují – nikoli hlukem, ale hlasem.

Hlas zvonů snad ani nelze k něčemu přirovnat. Po staletí pozvedal lidskou mysl k duchovnějšímu vnímání, zamyšlení i konání. Sdružoval, svolával. Jak radostně zněl člověku při zvěstování, že se kupříkladu narodil budoucí vládce, jak vznešeně při korunovacích, jak truchlivě při odchodu z tohoto světa. Vypráví se, že když zemřel Karel IV., zvony na Karlštejně se samy rozezněly…

Zvony ale nikdo nikdy nevaroval, aby uletěly dřív, než je shodí z věží a rozbité přelijí pro válečné účely. Byl však v Praze za Rudolfa II. „Císařské a královské milosti děl zhotovitel“, který odléval také zvony.

Jako všechno na světě, mají i zvony své osudy. Jedním z nejstarších dochovaných zvonů nedaleko Kralup je zvon svatý Bartoloměj. Jméno dostal po mučedníkovi, jemuž je zasvěcen katolický kostel v Libčicích nad Vltavou.

Původně románský kostelík (dochovaly se zlomky románských sloupků a portálu) byl r. 1396 přestavěn v gotickém slohu. Na zvonici visely dva staré zvony. V r. 1614 vypukl požár, zvonice shořela a zvony se slily. Třicetiletá válka a její důsledky zřejmě zavinily, že kostel zůstal přes osmdesát let bez zvonů. Nová zvonice, dřevěná na kamenné podezdívce, krytá šindelem, byla pravděpodobně postavena krátce před rokem 1696. Toho roku zvonař Jan Priquel ulil v Mladé Boleslavi zvon o váze 460 liber (cca 230 kg). Byl to právě zmíněný sv. Bartoloměj. Druhý, o váze cca 115 kg, byl zhotoven „Ke cti a chvále Rodičky Boží“. Třetí, nejmenší zvonek, nesl nápis Ladislav Czastolar, váha není uváděna.

Zvony vezlo osm párů koní na čtyřech vozech nejprve posvětit do svatomikulášského kláštera v Praze. Letecký kovář svařil zvonové čepy a srdce a zvony byly libčickými sousedy vytaženy na věž. Dostali za to 48 krejcarů „na pivo“.

Když se roku 1762 zřítilo průčelí kostela, byl v následujícím roce zbořen a již v r. 1766 postaven nový, barokní kostel téměř v té podobě, jak jej známe dnes. Všechny tři zvony byly ze staré zvonice přeneseny do věže nad západním portálem kostela.

Roku 1825 prostřední zvon praskl a byl přelit pražským zvonařem Karlem Bellmanem. Jméno tohoto zvonaře se objevuje také na zvonu, který visel v kapličce v Budihosticích ještě v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy také ještě v obci stála starobylá tvrz. Nacházela se v areálu používaného Jednotným zemědělským družstvem. Přes snahu Josefa Macha z Kralup (pracoval v budihostickém družstvu jako účetní) o zachování těchto památek, obě svévolně nechal zlikvidovat tehdejší předseda družstva. Zvon se panu Machovi zachránit podařilo. Odevzdal jej Městskému muzeu ve Velvarech.

Vraťme se do Libčic. Snad, že byl největší a nejtěžší, zvon Bartoloměj vyzváněl i po 4. červenci 1917, kdy byly oba menší zrekvírovány. Nových druhů (zvon sv. Václav a umíráček sv. Prokop) se dočkal až v roce 1928. Ne na dlouho. Poprvé vyzváněla trojice na památku padlých libčických občanů a naposledy v roce 1942, kdy byly oba menší zvony opět zabaveny. Bartoloměje tato pohroma opět minula. Zůstává však od té doby sám. Trpkost zaznívá ze vzpomínky uveřejněné v jubilejní libčické publikaci: „Bohužel, po skončení 2. světové války časy se změnily, fary zůstávaly prázdné, pustly stejně jako kostely. A tak i náš kotel nedostal nové zvony. Starý zvon sv. Bartoloměj jako by ztratil svůj majestátní hlas. Pouze v roce 1968, v srpnu a v době hodinové stávky, žalující a protestující zazněl i hlas našeho starobylého zvonu nad Libčicemi.“

Nabdínský kostelík zasvěcený sv. Barboře, připomínaný již r. 1384, stojí za zmínku. Ve staré zvonici, podobné asi té libčické, objevil Ing. O. Špecinger v roce 1949 několik zvonů, mezi nimi zvon z r. 1552 – vzácné dílo proslulého zvonaře Brickího. Zaznamenal také pověst, která se ke zvonu váže. Měl být ulit přímo v Nabdíně, „kam ženy z Černuce přicházely s klíny stříbrňáků, aby je házely do zvonoviny.“ Skutečně mezi četnými reliéfy a nápisy zvonu na dolní obrubě jsou také zasazeny čtyři peníze.

Nevyznám se v církevní symbolice, připadá mi však nápadné, že v kostelích visívaly nebo pro ně byly často odlévány tři zvony. Před staletími v Libčicícíh, v roce 1932 ve Veltrusích a nejmladší v Kralupech. O jejich odlití se velice zasloužil tehdejší ředitel Kaučuku Ing. Nevosad. Trojice zvonů – sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch, byla vysvěcena 11. prosince 1991 kardinálem Vlkem. Zaposlouchejme se do jejich hlasů, jak po tom toužil Jaroslav Seifert: „Zazvoňte mi ještě jednou, kralupské zvony! A zněte dlouho….“

AUTOR: Zdeňka Křtěnová, Kralupy