Tento měsíc nelze nevzpomenout, že je tomu právě 70 let, co skončil největší konflikt, který zasáhl všechny země světa – druhá světová válka. Řekněme si něco onašem městě, jak prožívalo tyto chvíle.
Již 1. května 1945 docházelo k živelnému odstraňování německých nápisů přes přítomnost silné posádky Wehrmachtu. Impulsem k organizovanému povstání bylo však volání pražského rozhlasu o pomoc 5. května 1945. Pražané doufali v pomoc americké armády, která byla již nablízku. Druhý den 6. května 1945 osvobodila Plzeň a armáda generála Pattona mohla dorazit během krátké doby do Prahy. Stalin to však nedovolil a poslušný americký generál a vrchní velitel Eisenhower se podřídil. Stalinovi nešlo nikdy o osvobození malých evropských národů, ale o jejich podmanění a zařazení do sovětského bloku v rámci plánované hegemonie Sovětského svazu.
Jiskra nadšení z blížící se svobody se přenesla i do Kralup. Lidé vyvěšovali československé vlajky a odstraňovali německé nápisy na obchodech a úřadech. Do odboje proti Němcům na území Kralup povstala vojensko-sokolská skupina spolu s odbojovou skupinou KSČ. Zatímco vojensko-sokolská skupina neměla žádný politický program, komunisté byli na převrat a převzetí moci dobře připraveni. Na různých místech v Kralupech byly ustaveny revoluční výbory pod záštitou továrny, politické strany nebo zájmové organizace. Ty se nakonec sloučily pod jednotný Národní výbor. Hned 5. května 1945 byla ukončena činnost Městského úřadu a moc převzal Národní výbor. Již předtím předal německý komisař Ing. Leo Duschek kralupský Městský úřad Josefu Koberovi, který byl starostou města až do roku 1942. Nový Národní výbor ale tuto volbu neuznal a nastolil místo něho komunistického předsedu Petra Titla. V čele obce pak byli jen komunističtí předsedové až do roku 1990.
I když revoluční složky byly částečně ozbrojeny, snažily se získat další zbraně. To se jim podařilo po tom, co v Úžicích byl odzbrojen strážní oddíl Wehrmachtu, který hlídal rozestavěné letiště ve Vodochodech. Dne 5. května 1945 si kralupští revolucionáři dojeli do Úžic pro 60 pušek i s municí. Zbraně byly pak rozděleny mezi jednotlivé strážní oddíly v Kralupech, Lobečku, Mikovicích a Minicích. Jak již bylo řečeno, od začátku května panovala v Kralupech značná euforie pod dojmem blížícího se konce války. Ale Praha volala o pomoc, a tak 6. května 1945 odjelo třicet dobrovolníků do Prahy bojovat na barikády. V Kralupech byly na důležitých místech postaveny zátarasy, aby se Němci nedostali do Prahy. Největší zátaras vyrostl u kralupského mostu po obou stranách Vltavy. Z litoměřického prostoru, kam se stahovaly jednotky SS, byl 8. května 1945 vyslán pancéřový vlak na pomoc Praze. Kralupští povstalci se rozhodli vlak zadržet a nedopustit, aby se dostal do Prahy. Jako místo nejvhodnější pro tuto sabotážní akci se jevily nelahozeveské tunely. Železničáři sestavili speciální vlak složený ze tří vagonů. Jeden byl naložený uhlím, druhý plechy a třetí úplně vepředu těžkými kolejnicemi. Soupravu tlačila lokomotiva. Se soupravou však nebyla spojena. Strojvůdce Karel Vlach se rozjel proti německému pancéřovému vlaku a těsně před tunely vyskočil se svým topičem z lokomotivy. Vagony pokračovaly setrvačností dál, až narazily na přední vozy pancéřového vlaku a jeho další jízdu na Prahu ukončily.
Aby Němci nemohli s pancéřovým vlakem vycouvat zpátky a odjet k Vraňanům, byla na trať, vlastně pod kolejnice, umístěna ještě nálož, která tomu měla zabránit. Po její explozi se stalo něco, co povstalci nečekali. Nálož ekrasitu pancéřový vlak přetrhla, a tak Němci mohli se zbytkem soupravy odjet k severu. Na trati však zůstala řada vyzbrojených vozů, z kterých příslušníci SS utekli. Z těchto a dalších německých obrněných vozů byla vytvořena souprava, která pak rozhodla o ukončení kralupské okupace. Obrněný vlak s povstalci zajel na koleje vlečky, která tehdy přetínala křižovatku Nádražní ulice s ulicí Žižkovou, a namířil své kanony na německá kasárna na konci Žižkovy ulice. Rozumný velitel kralupské posádky nezaváhal a kapituloval.
Němci složili zbraně a jako zajatci se shromáždili na kralupském sokolišti. Kralupy se tak osvobodily samy ještě před příchodem sovětské armády. Zajatcům nebylo ublíženo, i když totéž se nedá říci o příslušnících zbraní SS. Od řadových vojáků se poznali snadno. Měli na předloktí tetování. A to byl rozsudek smrti. Ze sokolského hřiště vedle Jodlova domu se stalo popraviště. Těla zastřelených SS-manů byla pohřbena na západní stranu prostřední části kralupského hřbitova do neoznačeného hromadného hrobu, který za čas zarostl travou. Když Dobrovského ulicí pod Hostibejkem projížděla 7. května 1945 kolona německých vojáků SS prchajících na západ, vystřelil někdo ze skupiny mládeže z Hostibejku po Němcích. Kolona ihned zastavila a motorizovaná ozbrojená hlídka vyjela nahoru na Hostibejk. Šest mladíků a jeden starší muž se ukrylo ve zděném bunkru na vrcholu Hostibejku. Ale Němci byli důkladní a krutí. Namířili do bunkru samopaly a všechny zastřelili. Nejmladšímu bylo 17 let, nejstaršímu 49 let. Sedmého zastřelili cestou od Lobče. Zemřeli den před koncem války. Dne 8. května 1945 přesně ve 23:01 začala platit úplná a bezpodmínečná kapitulace Německa. Po šesti letech si Evropa oddychla, 2. světová válka pro ni oficiálně skončila. V Československu se však ještě bojovalo dál.
První sovětské tanky T-34 se samohybnými děly přijely do Kralup 9. května 1945 a byly přivítány s obrovským nadšením. Sovětská armáda v čele s generálem P. S. Rybalkem, který zvolil za svůj hlavní stan Veltrusy, postupně obsadila Kralupy a okolí. V Kralupech se ubytoval Sergej Jevdokimovič Kuzmin, tehdy podplukovník, později generálmajor sovětské armády. V roce 1964 byl jmenován čestným občanem Kralup. Bydlel ve vile v Lobečku v ulici, která dnes nese jeho jméno. Velel dělostřelcům, kteří obsadili oba vltavské břehy. Dělostřelci měli vesměs děla ráže 76mm, původně používaná jako protiletadlová, která se však v boji osvědčila hlavně proti tankům pro přímou střelbu. Vojáci Rudé armády se pak nadlouho stali obyvateli našeho města. Volně se procházeli po Kralupech, byli zváni do domácností a denně jsem je potkával v polích za městem se samopaly zavěšenými na ramenou. Nehledali Němce, ale zajíce, kterých bylo tehdy v polích ještě dost. Jak již bylo řečeno, obyvatelé Kralup přivítali ruské vojáky s otevřenou náručí. Nenávist k německým okupantům a pocit sounáležitosti slovanské rasy, kterou Hitler opovrhoval, a ke které jsme se právě teď mohli pyšně hlásit, otevírala srdce všech. Zklamání nad postojem západních spojenců, tedy Velké Británie a Francie na začátku války a nesmyslným bombardováním Kralup spojenci americkými na jejím konci, otočilo kormidlo sympatií většiny obyvatel Kralup a nejenom Kralup na Východ. V prvních poválečných volbách pak zvítězila komunistická strana, neboť lidé si ji spojovali, a to zcela správně, se Sovětským svazem. Tehdy nikdo z nás, a ani ti co nás osvobozovali, netušili, že Československo ztratilo svou samostatnost. Když sovětské tanky přijely do naší země podruhé, v roce 1968, řekl to sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv jasně: „Suverenita malých států je omezená.“ Ten, kdo ji po celou dlouhou dobu po válce omezoval, byl ovšem Sovětský svaz. A tak se Stalinův záměr, obsadit malé státy střední Evropy a do budoucna uplatnit zde svůj vliv, zcela naplnil.
Ing. Josef Stupka
REDAKCE: tel. č. 
