Kralupy nad Vltavou – Už jste někdy přemýšleli nad tím, co asi dělají kralupští horolezci, když zrovna neškolí drobotinu v dětském kroužku? Inu, samozřejmě – lezou! Lezou, kdy se dá a kam se dá. Například naposled se vypravili do Vysokých Tater. Pojďme se podívat, jak vypadá takový horolezecký víkend.
Výšvih na Horního Koně – foto: Radek Jícha
Naše výprava vyráží ve čtvrtek večer – to abychom v horách byli v pátek ráno jako první a více toho stihli, říkává zapáleně předseda. Nabíráme ovšem zpoždění a někteří se radují, že tentokrát nebudeme vyrážet s čelovkami za tmy! Po dlouhé cestě přijíždíme do západní části Vysokých Tater. Nahazujeme batohy s lany, sedáky, jistícími pomůckami (i pár kousků oblečení se na dně batohu najde) a spěcháme na Chatu při Popradském Plese, kde na nás čeká rychlá snídaně. Po doplnění energie nabíráme tempo a míříme po modré do Mengusovskej doliny a dále po červené do Kotliny Žabích plies. Za chvíli dochází na dělení skupiny. Zatímco naše dvojice opouští chodník a vydává se směrem k Žabímu koni, naši parťáci pokračují po cestě na Rysy. Žabí kůň je sice s 2 291 m nejnižší věž pohraničního pásu Mengusovské doliny, ale vyznačuje se neobvykle exponovaným hřebenem, díky kterému je považován za nejkrásnější hřebenovou cestu Tater. Nás ovšem nejdříve čeká nehezká přístupová cesta v podobě nepřehledného a zarostlého suťoviska a skal. Přes určité pochybnosti a pár (spoustu) sprostých slov jsme za hodinu a půl u nástupu do cesty v Žabím sedle. Bohužel nejsme jediní, koho krásný skalní masiv přilákal, a tak čekáme, až nám již nastoupení horolezci uvolní místo. Na hřeben, který vypadá, že je snad tenký jak papír, by se dva lezci těžko vešli. Konečně přicházíme na řadu! Nejvyšší čas – kotlina Mořského oka se zatáhla a naším směrem se plazí nebezpečně vypadající mraky, fouká silný vítr, dává se do nás zima. To vše nás nutí rychle přelézt čtyři délky vytouženého skalního hřebenu. Pomalu si ani nestíháme prohlédnout ony úžasné výhledy. Dolný kôň, výšvih, Horný kóň – jako provazochodci na úzkém laně přelézáme celou cestu. Hlavně nikde nezapomenout lezecký materiál. A opatrně!
Značně prochladlí dolézáme na vrchol, kde čeká nepříjemné překvapení v podobě předcházející skupiny, která ještě nestihla slanit. Silný vítr cítíme po celém těle, a když se konečně uvolní místo a my začínáme slaňovat, značně nám komplikuje komunikaci – je jak burácející vlak. Přes dva štandy se dostáváme do Žabieho sedla a jdeme sestoupit cestou stejně „příjemnou“, jako vedla k nástupu. Za půl hodiny už jsme ale v pořádku dole pod kopcem a konečně se můžeme radovat nad zdolaným vrcholem! Nacházíme batohy, které jsme ráno zanechali u nástupu a jdeme vzhůru po stopách našich kamarádů na Chatu pod Rysmi.
Při vydatné večeři si sdělujeme zážitky a plánujeme další den. Ale jak už to tak někdy bývá, v sobotu ráno je všechno jinak! Venku prší, přesněji řečeno padají ty s háčkama. Hory jsou zkrátka hory a tentokrát nám řekly ne. A protože hory není radno neuposlechnout, míříme cestou nazpět do údolí.
Slanění z vrcholu Žabího Kóně – foto: Eliška Zýková
Cestou se ještě stavujeme na symbolickém cintorínu. Tento hřbitov uctívá památku každého horolezce a milovníka hor, který v nich zemřel. Byla tam i jedna tabulka se jménem horolezkyně a místem „Žabí kůň“ – velmi poučné pro ty z nás, kteří si ještě nedokáží uvědomit, do čeho se to vlastně pouštějí.
Horám zdar!
autor: HO Kralupy
REDAKCE: tel. č. 
