V tom roce v měsíci červenci panoval velký strach před Prušáky, kteří vedli válku s císařem rakouským, avšak tak nešťastně, že vojsko pruské za osmnácte denní války se dostali do Prahy a i skrze Minice do Kralup táhli a museli jsme přispívat na vojsko do Kralup každý den z obce Minic a Debrna 4 zl. na chleba a každých 27 dní 5 centnýrů masa.“ (citace z kroniky)
Tak začíná v roce 1866 kronika sedláka Josefa Houdka z Minic. Byla rodem Houdků započata v roce 1832 a dovedena až do roku 1911. Celou kroniku přepsal, a tím ji vlastně zachránil, minický učitel Václav Fleischmann. Kronika je cenným záznamem o poměrech na Kralupsku po střetnutí pruského a rakouského vojska v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866. Již 18. července obsazovali Prusové Kralupy. Od těch dob uplynulo letos právě 150 let.
Kralupy byly tehdy malou a téměř bezvýznamnou obcí, neměly ani tisíc obyvatel, ale byla zde důležitá železniční křižovatka tří drah a překladiště uhlí z kladenské pánve, které bylo tehdy krví průmyslu i všech parních lokomotiv. V roce 1865 dostaly Kralupy nové nádraží a pro spojení směrem na sever k Turnovu byl postaven železniční most přes Vltavu. Protože již v roce 1865 bylo cítit napětí mezi Pruskem a Rakouskem a sílily obavy před vpádem Prusů hlouběji do Čech přes Vltavu, nebyl most navržený jako nýtovaný, ale byl celý sestavený z rozebíratelných segmentů spojených šrouby.
Když se pruská vojska blížila ke Kralupům, byl ihned vydán rozkaz k rozebrání kralupského železničního mostu. Demoliční oddíl rakouského nadporučíka Zamboniho před vpádem Prusů most rozebral, ale Kralupy zachránil. Prusové dokázali rychle most opravit a obsadit kralupské nádraží a potom celé okolí Kralup. Obyvatelé Kralup i blízkých obcí měli povinnost pruské vojáky ubytovat a postarat se jim o jídlo. Dolanský kronikář Josef Knor napsal: „Hned jak Prusové Kralupy obsadili, vydali okolním obcím provolání, co se má dodávat pruskému vojsku do Kralup, a sice seno, sláma, oves, chleba, maso, svíčky, s tím podotknutím, že když to dobrovolně nedostanou, že to sobě vezmou mocí. Pak dodal komandující velitel všem okolním purkmistrům provolání, aby se žádný občan neopovažoval se zbraní v rukou vycházeti. Kdyby se stalo, že by některý pruský vojín byl poraněn a viník se nemohl vypátrati, vypálí se celá obec, v níž se to stalo.“
Provolání musel každý představený obce podepsat. Když konečně válka skončila a 23. srpna 1866 byl uzavřen mír, pruská vojska postupně opouštěla naše území. Vojáci odešli, ale zůstali po nich velké škody. V Kralupech byly vyčísleny jen na dráze na 60.740 zlatých. Celkové škody s rekvizicemi byly vyčísleny na 66.639 zlatých. V Kralupech se sice nebojovalo, ale ztráty na obyvatelích byly veliké. Způsobila je cholerová epidemie, kterou sem Prusové zanesli. Minický kronikář Josef Houdek do kroniky napsal: „V tom roce po uzavření míru byla tak silná cholera, že od 1. září do 10. září zemřelo v obci Minice 23 duší.
Na Narození Panny Marie zemřelo v čís. 29 u Šitanců matka Šitancky, Šitanc, Šitancová, syn Josef a jedno dítko. Dne 4. zemřela pak dcera Tekla.
Dne 8. zemřel u rána syn pana učitele Špice a odpůldne zemřel pan učitel Špic. To byl smutný pohled, když muž se ženou, syn s otcem do kostnice odvezeni byli.“ Pan učitel Josef Spitz (1807-1866), o kterém se Houdkova kronika zmiňuje foneticky, byl prvním učitelem hudby malého Antonína Dvořáka v Nelahozevsi. Poskytl mu základy hry na housle a snad i na piano, rozpoznal talent malého Toníka a usiloval o to, aby Antonín Dvořák pokračoval ve studiu. Osudným se mu stalo, že byl přeložený z Nelahozevsi na minickou školu. Kolik lidí zemřelo na choleru v Kralupech, není známo. Kralupský kronikář a rychtář Antonín Slabý v té době již nežil. Při výkopových pracích pro uložení kabelu v Horní ulici v Minicích narazili kopáči ve výkopové rýze na mnoho lidských kostí a lebek. Jen část jich byla uložena na jedno místo ke hřbitovní zdi, jak je vidět na přiloženém obrázku. Byli to jistě zemřelí na choleru z roku 1866. Cholerová pohřebiště byla vždy mimo farní nebo obecní hřbitovy, těsně za nimi nebo v polích. Mezi lebkami a kostmi minického hrobu jsou patrně i pozůstatky pana učitele Spitze, a tak nemá vlastní hrob. Nebyl ale zapomenut. Na jeho počest se jedna z minických ulic jmenuje „Josefa Spitze“.
Ing. Josef Stupka