Kralupy nad Vltavou – „Dva roky trvala cesta ambiciózního Kaučuku Kralupy nad Vltavou k extraligovým břehům a přesně dva roky přivykali lidé z městečka nedaleko Prahy vášni zvané lední hokej. Strmý let vzhůru, označovaný v kuloárech za podobný vsetínskému zázraku, přinesl ovoce. Kralupy si zahrají hokejovou baráž o extraligu!“ Kdepak, tenhle úvodník není ze světa sci-fi! Přesně takhle deník Sport referoval o úspěchu místního hokejového klubu, jenž pod tehdejším názvem HK Kaučuk Kralupy dosáhl mimořádného sportovního úspěchu. Letos v březnu tomu bude přesně dvacet let, co Kralupy zachvátilo pravé hokejové šílenství, které si nyní může připomenout prostřednictvím rozhovoru s bývalým hokejovým obráncem Dušanem Sikelou (viz obrázek), místním rodákem, jenž patřil k základním pilířům tehdejšího týmu.
Kralupský hokejový klub zažil v letech 1996/97 doslova zázračnou sezónu, která následně vyústila v hokejovou baráž o extraligu. Zkusíte ji nyní čtenářům přiblížit očima tehdy aktivního hráče?
Jednalo se o druhou sezónu v první lize, přičemž hned v té první jsme se dost překvapivě dostali do play-off. Ten další rok se pak podařilo mužstvo vhodně doplnit, všichni příchozí hráči se stali posilami a hned od prvních zápasů bylo znát, že Kralupy mají kvalitu. Od začátku soutěže jsme byli na předních místech tabulky, dlouhodobě jsme dokonce tabulku vedli, a přestože jsme později měli určitou krizi, tak jsme se dokázali znovu nastartovat. Nakonec z toho bylo krásné druhé místo a postup do baráže. Pro mě osobně to byla nejlepší sezóna v hokejové kariéře. Na všechny ty skvělé zápasy moc rád vzpomínám. Derby zápasy byly vždycky s Berounem a Karlovými Vary. Především tedy zápasy s tehdejší Becherovkou byly naprosto neuvěřitelné.
Tehdy se u nich hrálo ještě v té staré hale, které říkali „plechárna“. Začátek zápasu byl třeba v šest a tam už ve čtyři hodiny přešlapovalo nějakých 2000 diváků, aby jich nakonec přišlo ještě o dva tisíce víc! Ti lidé zkrátka museli chodit na zápasy dřív, aby vůbec chytli dobré místo. Teď mají novou krásnou halu, ale moc jich tam nechodí.
Vzpomenete si ještě na ambice tehdejší týmu? Už podle jmen a zkušeností jednotlivých hráčů se dalo předpokládat, že Kralupy rozhodně nebudou chtít hrát v I. lize druhé housle…
Ambice nějaké byly, ale kdybychom tehdy hráli střed tabulky, nic zásadního by se nejspíš nestalo. Vedení si přálo, abychom se pohybovali kolem čtvrtého místa, ovšem pod velkým tlakem jsme nebyli, navíc si nemyslím, že jsme na začátku patřili k těm úplně největším favoritům soutěže. Tím samozřejmě byly Karlovy Vary, mnohem větší město s patřičným zázemím a snahou se do extraligy dostat.
Nakonec si však i Kralupy baráž o extraligu zahrály, a to proti jednomu z nejslavnějších klubů československé historie, Dukle Jihlava. Jaké vzpomínky jste si z celé série odnesl?
I po letech vzpomínám na tu krásnou atmosféru, která ve městě i v týmu panovala. Jako hráči jsme to měli hodně v hlavách, ono to ani jinak nešlo, přestože jsme tušili, že to proti tradičnímu českému týmu nebude jednoduché. Nakonec se bohužel ukázalo, že o osudu baráže rozhodly dva zápasy v Jihlavě, kde jsme alespoň jeden měli vyhrát. Hráči Jihlavy byli hodně nervózní, nešlo jim to, byli pod tlakem a je škoda, že jsme toho nedokázali využít. Jinak celou tu sérii prakticky rozhodl jejich širší hráčský kádr. My jsme byli hodně oslabení, chybělo nám několik hráčů, co si pamatuji, tak i já sám jsem pak dohrával v útoku.
Uvažovali jste na začátku vyřazovacích bojů nad tím, co by se stalo, kdyby se takhle malé město dostalo do extraligy na úkor „velké“ Dukly Jihlava? Vnímali jste např. nějaké tlaky ze zákulisí? Většina české hokejové veřejnosti si totiž tenkrát nedokázala dost dobře představit, že by tak tradiční klub nakonec sestoupil.
Ano, určitě to bylo znát. Ten tlak na to, aby Jihlava v extralize zůstala, tu byl. Oni se pochopitelně mohli spolehnout na řadu funkcionářů, hokejových jmen a samozřejmě se toho snažili využít. Z tohoto pohledu jsme se jim rovnat nemohli. Na ledě to bylo ale jinak. Myslím si, že se nás docela báli a hlavně si těžko dokázali představit, co je čeká na kralupském ledě. Oni však ty dva domácí zápasy zvládli a nám bylo jasné, že to s otočením série nebude vůbec jednoduché.
Každopádně nejslavnější zápas kralupské hokejové historie, na který se už roky vzpomíná, nastal právě při třetím zápase play- off, kdy jste dokázali Jihlavu porazit…
Když jsme odjížděli z Jihlavy, bylo nám jasné, že už to nejspíš neotočíme. Doma jsme je ale chtěli za každou cenu porazit, a to hlavně kvůli skvělým fanouškům a vůbec všem lidem, kteří na nás chodili. Naštěstí se tak stalo a ta radost fanoušků, to bylo něco neskutečného, do smrti na to nezapomenu. Na zimáku nebylo slyšet vlastního slova. Hráči Jihlavy si tím vedením 2:0 v sérii byli poměrně jistí, jenže záhy zjistili, že u nás doma to s námi nebudou mít jednoduché. Myslím si, že z toho prvního zápasu byli docela vykolejení. Škoda, že ten druhý zápas jsme už nedotáhli…
V čem vidíte hlavní příčiny, že napodruhé už to nevyšlo?
Druhý zápas jsme už neměli sílu, přestože jsme z počátku byli lepší. Do série se začala promítat naše zranění a větší odpočatost jihlavských. Všechno se to nakumulovalo, a když se potom dostali do vedení, už si to jednoduše nenechali vzít. Jak už jsem uvedl. Měli mnohem širší kádr a byli mnohem odpočatější, na baráž se připravovali cca čtrnáct dní, začínali doma – všechno jim tenkrát hrálo do karet. My jsme naopak do posledních kol o baráž bojovali. Dnes si málokdo vzpomene, že ta baráž pro nás začala prakticky už předposledním ligovým kolem, neboť tehdy jsme hráli v Havlíčkově Brodě, což byla tehdejší farma Jihlavy. Tehdy tam na nás přišlo 4000 diváků a nepochybuji o tom, že si nás přišli obhlídnout i naši soupeři. Paradoxně právě tady jsme vyhráli ten rozhodující zápas, který nás do baráže dostal.
Jako jediný kralupský rodák jste se dokázal dostat do naprosto bezkonkurenčně nabité sestavy. Co tento úspěch pro vás znamenal?
Je pravda, že všichni tehdejší obránci, kteří do Kralup přišli, byli většinou extraligovými hráči. Mně se ale v té době mimořádně dařilo a dovolil bych si tvrdit, že jsem se stal jednou z opor obranných řad. Ale v té době jsem vlastně i já tak nějak stále pokukoval po extralize, kterou jsem si už vyzkoušel v sezóně 93/94 na Kladně. Tam ale bylo velice těžké se prosadit, neboť v kabině sedělo hned několik budoucích mistrů světa a olympijských šampiónů. Tam jsem tenkrát šanci neměl. Do Kralup jsem se ale už vracel jako hráč, který nějaké zkušenosti měl, takže se úplně nedalo říct, že by ta má pozice byla nějakým velkým překvapením. Jinak na domácím stadionu se mi vždycky hrálo skvěle, cítil jsem zde velkou podporu fanoušků, k čemuž určitě napomáhalo kouzlo menšího stadionu, kdy jsme měli k lidem blíž.
Prozraďte nyní, prosím, jaké to pro Vás bylo, hrát I. ligu na takhle malém městě? Kralupy tehdy hokejem žily, takže jste se před fanoušky ani nemohl ukrýt, že?
Tehdy jsem si tohle všechno nijak zvlášť nepřipouštěl. Tím, že jsme malé město, tak spoustu lidí jsem znal už dřív, samozřejmě mnozí další známí přibyli, ale nemám pocit, že bych se tím nějak zaobíral. Ono na to ani nebyl čas, protože zápasy šly v rychlém sledu, takže nebylo ani dost dobře možné, abych se po městě nějak promenádoval. Ale je jasné, že když jsem nějaké kamarády či známé potkal, hovor se vždycky stočil k hokeji. Bylo to hezké. Město hokejem žilo a i spoluhráče tady bavilo hrát, protože ta divácká podpora při zápasech, to bylo něco úžasného. Tehdy to bylo tak, že většina kluků přišla do Kralup z extraligy a měli obrovskou chuť se tady ukázat. Jednu takovou větev tvořili hráči z Kladna a tu druhou kluci z pražských týmů plus pochopitelně ti další. Pro stmelení party byl nejdůležitější osobou náš nejzkušenější hráč, kterým byl tehdy Miroslav Tejral.
Honilo se vám hlavou, jaké by to asi bylo, zahrát si v Kralupech dokonce extraligu? Bylo např. i tohle tématem hráčské kabiny?
Mně to samozřejmě hlavou prolétlo, ale u toho jsem vnímal i tu realitu. Věděl jsem, že pro extraligu nemáme vhodné zázemí a hrát v jiném městě, to by nedávalo smysl. V kabině jsme si říkali, že se zkusíme dostat do té baráže a kdyby to vyšlo, tak to už by byla starost pro někoho jiného. Většina hráčů z Kralup měla extraligové ambice a snažila se hrát na co nejvyšší možné úrovni.
Mnoho fanoušků tehdy dost nahlas mluvilo o tom, že Kralupy mají lepší tým než Kladno, které toho času hrálo na chvostu extraligy. Zaznamenal jste i Vy obdobný názor?
Ano, to jsem taky zaznamenal. Navíc před sezónou jsme s nimi několikrát hráli a porazili jsme je. Je tedy dost dobře možné, že v tu jednu dobu jsme měli lepší tým. Myslím si, že kdybychom tenkrát s nimi hráli deset zápasů, tak minimálně čtyři bychom nejspíš vyhráli. Ten náš tým měl tehdy opravdu extraligové parametry a hlavně byl zkušený. Jedinou nevýhodou bylo to, že byl příliš úzký, což se nakonec projevilo i v té baráži s Jihlavou.
Kdo byl podle vašeho názoru tím největším tahounem mužstva?
Nebyli jsme rozhodně týmem hvězd. Naší silnou stránkou byla vyrovnanost všech tří řad. Vlastně bylo úplně jedno, kdo byl na ledě, protože každá pětka dokázala dát gól. Kdybych měl ale někoho přece jen vybrat, pak by to byl brankář Radek Toth. Měl skvělou formu a dokázal nás podržet i v zápasech, kdy se nám nedařilo.
Od památné série s Jihlavou uteklo neuvěřitelných dvacet let. Jak často se dostáváte ke vzpomínkám na tuto dobu? Zapovídají se s vámi o hokeji někteří pamětníci?
Nevím, čím to je, ale poslední dobou se mi to stalo už několikrát. Možná je to i tím, že se více pohybuji ve městě a mezi lidmi vůbec. Dokonce mi o hokeji povídají lidé, které jsem dříve vůbec neznal, což samozřejmě potěší. Člověk si až teď zpětně uvědomuje, jak moc ten hokej pro místní fanoušky znamenal.
Co všechno by se muselo stát, aby se Kralupy vůbec přiblížily soutěži, jakou je současná I. liga?
Nejprve je třeba si uvědomit, jaká města či týmy působí v první lize. Kladno, Slavia, Jihlava, České Budějovice… Když k tomu vezmu Kralupy, vychází mi, že je to záležitost prakticky nemožná, bohužel. Tady bylo dříve štěstí, že se sešlo několik okolností, byla taková móda sponzorovat sportovní týmy a někam je dotáhnout. My jsme na tohle měli štěstí, tehdejší vedení Kaučuku mělo hokej v oblibě a od toho se odvíjelo všechno ostatní. Dnes je velmi nákladnou soutěží i II. liga, kterou v podstatě pokládám za stejně nedostupnou. Provozní náklady jsou neuvěřitelně vysoké.
Je podle Vás třeba tyto výjimečné sportovní okamžiky i nadále připomínat?
Asi ano, ale nesmí to být zas až tak často, aby to neztratilo potřebné kouzlo. Když se ale jedná o tak velké výročí, určitě je dobře, aby si lidé tuto dobu znovu připomněli. Myslím, že pro některé z nich to byla důležitá část života a rádi na to vzpomínají. Možná si to ani neuvědomujeme, ale z hlediska Kralup a zvláště z dnešního pohledu, to byl úspěch veliký. Myslím, že jsme si tehdy ani neuvědomovali, co tady vlastně máme. Dnes je to trochu jako příběh ze sci-fi. Pro mě osobně to bylo asi to nejlepší, co mě ve sportu potkalo. Hrát na malém městě, doma, kde Vás skoro každý zná a zažít takový úspěch. Na to se jednoduše zapomenout nedá.
autor: Aleš Levý
Nepřehledná situace před brankou Radka Totha – zleva: Bedřich Ščerban (Jihlava), Dušan Sikela (Kralupy), Radek Toth (brankář Kralup), za bránou: Jiří Poukar (Jihlava), Jiří Petrus (Kralupy), Petr Kaňkovský (Jihlava).
REDAKCE: tel. č. 
