Dva roky po druhé světové válce, kdy válkou těžce poškozené město se z leteckého bombardování ještě zcela nevzpamatovalo, přišla na Kralupy další pohroma – povodeň. Ulice města ještě s neodklizenými troskami dne 14. března 1947 zaplavila voda.
Od té doby uplynulo 70 let. A na co si ještě dnes pamětníci vzpomínají? Tehdejší povodeň se zcela lišila od všech povodní předcházejících i budoucích. Neměla ji na svědomí Vltava, ale nepříliš vodnatý a nepříliš nebezpečný Zákolanský potok, protékající od nepaměti městem.
Zákolanský potok dostal jméno podle obce, kterou protéká, ale jeho počátek je v okořském rybníku. Když se při jarním tání v roce 1947 protrhly hráze okořského rybníka, rozeběhla se přívalová vlna ke Kralupům. Shodou okolností se v místě, kde se Zákolanský potok vlévá do Vltavy, nahromadilo velké množství ledu, který bránil odtoku přívalové vody do řeky. Potok se v centru města rozlil do nejbližšího okolí a navíc v ulicích se v místech, kde kanály odváděly dešťovou vodu do potoka, směr proudění změnil, a voda z potoka z kanalizačních vpustí stříkala do ulice. Tak tomu bylo například v Nerudově ulici. Zaplaveny byly i Jungmannova a Podřipská ulice.
Povodeň trvala jen jeden den od 14. do 15. března 1947, ale škody na veřejném i soukromém majetku byla značné. Úředně byly odhadnuty na dvacet milionů. Proto se kralupská městská rada obrátila se žádostí o pomoc na prezidentskou kancelář Dr. Edvarda Beneše. Patrně proto se přijel podívat na naše město tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, aby viděl, jaké škody povodeň způsobila. Pohotový fotograf František Ilek zachytil na snímku Jana Masaryka v doprovodu s kralupským strážníkem Slabým na kralupském mostě, jak se dívá směrem na Hostibejk. Údajně měl přitom prohodit: „Už jen chybí, aby začal soptit.“ Oblíbený a celým národem milovaný Jan Masaryk netušil, že má před sebou už jen jeden rok života. Jeho tragická smrt v březnu 1948, kterou minulý měsíc připomněly všechny sdělovací prostředky, nebyla dodnes vysvětlena.
Ing. Josef Stupka
REDAKCE: tel. č. 
