Záhada kralupského kominíka
Kominické práce v celém městě i dalekém okolí prováděl vzorně pan Alfréd Schroth, později i se svým synem Oldřichem. Z přiloženého křestního listu jeho dcery Blanky je zřejmé, že Alfréd Schroth byl synem operní pěvkyně Marie Kateřiny Schrattové (německy Schroth), která byla milenkou samotného císaře pána Františka Josefa.
V životopise našeho mistra kominického je mnoho záhad. Když jednou vylezl ve Vojkovicích na tovární komín v konzervárně Františka Schustra, který byl v té době v celém okolí nejvyšší, vykřikoval: „Jsem syn císaře pána Františka Josefa!“ Podle dochovaného křestního listu chlapec, který se narodil ve Vídni Alzenvorstadt 3. září 1893, dostal jméno Schroth Alfréd. Jméno otce uvedeno není a mateřství je přiznáno Schroth Marii, soukromnici ve Vídni. Kdo zajišťoval výživu, výchovu a vzdělání chlapce Alfréda? Kdo měl zájem na tom, aby se jeho manželkou stala kuchařka ze Schönbrunnu Alžběta, rozená Mašátová, která byla o dva roky starší? Kdo zajistil novomanželům přepychové bydlení na zámku v Pacově? Druhým jejich bydlištěm byla Nelahozeves a opět zámek. A během této doby záhadný dobrodinec financoval postavení vily v Lobečku.
Dcera Blanka se ještě narodila na zámku v Nelahozevsi, syn Oldřich se narodil v roce 1926 již v Lobečku. Byl to dobrý kamarád, chodil jsem s ním pět let do obecné školy na nábřeží. Všimněte si nápadné podoby Blanky Schrothové, později provdané Chvojkové, s Marií Kateřinou Schrattovou (její babičkou).
Císař František Josef měl při svých záletech dobrou pomocnici. Byla jí samotná císařovna Sisi, jež podporovala přátelství svého manžela, kterých udržoval bezpočet, ale plných třicet let se dvořil kráse herečky M. K. Schrattové. I ve své závěti na ni pamatoval, odkázal jí půl milionu zlatých! Lobečský kominík Alfréd Schroth byl po všech stránkách velice oblíbený. Na přelomu roku ve svém rajoně nikdy neopomenul navštívit se svou manželkou všechny domácnosti, předat jim nový kalendář a příležitostné přání: „Veselé Vánoce a šťastný nový rok přeje váš kominík Alfréd Schroth“.
Kůžaři – ševci
Oporážku domácích zvířat se starala slečna Fischmannová, židovka z Veltrus. Malá postavou, ale pilná a drsná v práci. Králíky zabíjela úderem o pumpu a skoro ještě živé stahovala. Za práci nevzala nic a zaplatila ještě za kůži. Říkalo se o ní, že je velmi bohatá. Žila skromně. V poledne ji mohli Lobečáci vidět, jak sedí u pana Malotínského na sudu slanečků. Jeden jí stačil k obědu. Tehdy stál plných padesát haléřů. Mnozí občané svěřovali porážení domácího zvířectva raději panu Fárovi z Olovnice, který nebyl zdaleka tak krutý…
Ani ne tak o výrobu, ale především o opravu obuvi se v Lobečku staralo několik obuvníků, tenkrát se jim říkalo ševci. U pana Josefa Kocourka se ševcovině vyučil Antonín Hančl. Pocházel z pěti dětí. Táta padl v 1. světové válce. Trvalo dlouho, než si sedl ve své dílně na vlastní verpánek. Nejprve dělal závozníka v dýhárně a až potom šel do učení k panu Kocourkovi. Ten, když odcházel do důchodu, svou živnost Antonínovi přenechal. Zařízená obuvnická dílna v objektu bývalého hostince U Čejků, byla vždy plná zákazníků. Antonín Hančl byl velice oblíbeným Lobečákem. Sportoval, hrál ochotnické divadlo, dobře zpíval.
Když začínal pan Josef Kocourek ševcovat, jeho doménou byla „svrškařina“. Dokázal „postavit“ přímo ukázkové holinky. Václav Kirchbach měl ševcovskou dílnu v domě na návsi v blízkosti holiče pana Jezviny. Živnost provozoval v kuchyni, kde se bydlelo, vařilo i spalo. Pro malou postavu se mu přezdívalo „Kirchbáček“. Často byl vidět u řeky či tůně při rybaření. Nejchudším ševcem, kterému se říkalo „příštipkář“, byl pan Strejček. Opravoval boty v chalupě č. p. 11 u kapličky. Po válce obuvníci, jako všichni ostatní živnostníci, dostali označení „vykořisťovatel“ a v padesátých letech byli komunisty vyhnáni na dlažbu.
Vlastimil Řada
REDAKCE: tel. č. 
