V dnešním profilovém rozhovoru se nevydáme za sportem, hudbou a dost možná ani standardním uměním. Je ale pravda, že v tomto ohledu by mi mohl tatér Jaroslav Šulda oponovat, neboť jeho výstavní kousky sklízejí úspěchy napříč republikou a rozhodně se sluší poznamenat, že právě tento kralupský nadšenec se v průběhu let vypracoval do absolutní tuzemské špičky.
Jak se vlastně stane, že z člověka vyroste profesionální tatér?
Pro mě bylo tetování vždy koníčkem, kterému se věnuji od patnácti let. Už na základní škole jsem si kreslil různé malby do sešitů a jsem si takřka jist, že právě tohle bylo to klíčové, co mě k tetování nakonec přivedlo. A pak také parta kamarádů. Dokonce jsem si vyrobil i první mašinku, řekněme testovací, která ovšem nevydržela dlouho. Proto jsem si objednal další přímo z USA a tím se vlastně všechno nastartovalo. Obrázky začaly být čím dál tím lepší, přibylo soutěží a z koníčku se postupem
času začala stávat živnost.
Kdy podle Vás nastal v České republice ten největší tetovací boom?
Domnívám se, že tak před devíti lety, kdy zákazníků začalo přibývat a do dnešní doby je jich čím dál víc. Souvisí to hlavně s rostoucí kvalitou materiálů i strojků. Já jsem začínal s cívkovými, ale posléze jsem je vyměnil za rotační, což se samozřejmě na
kvalitě muselo projevit.
Jak moc složité je dostat se na nějakou vyšší úroveň?
Určitě je to o materiálech, se kterými tatér pracuje. Hned poté následuje šikovnost a technika.
Hrozí při tetování nějaké nebezpečí, když se tato činnost neprovádí dostatečně kvalitně?
Rozhodně ano. Každý, kdo začíná, by si měl dát velký pozor a vyvarovat se nejčastějším chybám. Mezi ně patří např. hluboké vpichy, časté přejíždění jednoho místa a pochopitelně obecně špatná technika práce se strojkem. Nicméně dalším důležitým krokem směrem k bezpečnosti je poučení zákazníka o tom, jak se o nový obrázek starat. Spousta možných komplikací vznikne právě z toho, že dotyčný neuposlechne naše rady.
Vytváříte svým zákazníkům předně své vlastní motivy, nebo si zájemci o tetování nosí své vlastní náměty?
Nejčastěji je to tak, že k nám chodí lidé s vlastními náměty, které s nimi následně dotváříme k jejich spokojenosti.
Jaké jsou v dnešní době trendy v tetování?
Není to vysloveně tak, že by něco „letělo“, nicméně poslední dobou si ženy i muži přejí takové to abstraktní tetování. Hned poté následují reálné obrazy a podobizny.
Ve svém odvětví jste již dosáhl spousty úspěchů. Jak taková soutěž v tetování vypadá?
Probíhá to tak, že na soutěž dorazíme s vlastním modelem i obrázkem, který budeme tetovat. V průběhu stanoveného času pak probíhá samotné tetování. Jinak v rámci soutěží je vždy vyhlašováno šest až sedm disciplín, mezi které patří např. práce „black and white“ (černobílé tetování), „colour“ (barevné tetování), big tatoo („velké tetování“), „japan“ (japonské teto vání), „old school“ (stará škola), „new school“ (barevné třešničky, kotvy atd.) a v závěru akce vždy probíhá tzv. „best of show“.
Se svou profesí sklízíte velké úspěchy. Kterých trofejí si nejvíce ceníte?
Mezi největší úspěchy určitě řadím 1. místo na Tattoo Convention Prague v kategorii „colour“. To je asi můj největší úspěch. Letos jsem se také zúčastnil strakonického Tattoo Jamu, kde jsem získal 1. místo v kategorii „colour“ a „old tattoo“, a celkové prvenství v „best of show“. Čerstvě jsem pak uspěl před několika měsíci v Jaroměři – kategorie abstract tattoo.
Jaké známé osobnosti již navštívily Váš salón?
Bylo jich už opravdu dost. Určitě nemohu zapomenout na Nikol Švantnerovou, která ke mně dorazila i se svým přítelem Jakubem Horou, prvoligovým fotbalistou Teplic. Chodí ke mně ale i místní známé osobnosti, jako např. Matěj Kozubovský, Lukáš Kolc, Václav Kalina a mnozí další.
Když za vámi přijde člověk, který by si chtěl nechat něco vytetovat úplně poprvé, co mu poradíte?
Měl by si hlavně rozmyslet, že to tetování opravdu chce. Musí být o tom přesvědčený. Rozhodně není dobré, aby ho do toho někdo jiný tlačil. Ještě se mi ale nestalo, že by mi někdo utekl přímo z křesla. To se spíš stává, že zákazník zavolá, že si
to nakonec rozmyslel. To je ale pochopitelně v pořádku.
Jak moc je tato práce náročná s ohledem na soustředění a celkovou pozornost?
Po osmnácti letech mi už tato činnost přijde jako rutina, čili se dá říci, že jsem si zvykl. Např. ruka mě při práci nebolí víceméně vůbec. Když už něco, tak je to bolest hlavy pramenící z usilovného soustředění. Ale není to nic hrozného.
Stojí před Vámi ještě nějaká další meta, které byste chtěl dosáhnout?
Chtěl bych se pokusit dostat na zahraniční soutěže (Polsko, Rakousko). Momentálně se chystám na jednu novou mezinárodní soutěž v Brně, kde se představí celá řada zahraničních tatérů, což bude určitě zajímavé. Stále to beru tak, že se od mnohých lidí z venku mohu ještě mnohému přiučit.
Aleš Levý, tiskový mluvčí MěÚ
REDAKCE: tel. č. 
