Kralupy nad Vltavou – První a hned úspěšná sezóna. Michaela Fialová dosáhla 14. října 2017 v Karlových Varech na titul mistryně Evropy. Jak ale současná mistryně republiky i Evropy ve fitness Freestyle se sportem začínala? A jaké to je, když je ona sama v pozici trenérky?
Jaké byly tvé začátky se sportovním aerobikem?
Začínala jsem asi v pěti nebo šesti letech a nebyl to sportovní aerobic. Byly to spíše tanečky, kde jsme se s areobicem seznamovali. Přivedli mě k tomu rodiče v době, kdy Petra Kadlecová ještě byla na zimním stadionu. Chytlo mě to, a tak jsem začala chodit. No a pak už se to změnilo v ten sportovní aerobic. Asi v osmi letech jsem jela na první závody a od té doby jsem závodila pravidelně, fakt mě to bavilo. Potom jsme měli nějaké neshody, takže jsem tam skončila a našla jsem si Petru Klozovou a její studio ATAK. Tam jsem byla asi od třinácti až do konce své aerobicové kariéry, do mých osmnácti let.
Proč jsi skončila?
Skončila jsem, protože se nám začal rozpadat tým, bylo nás málo. Závodila jsem v týmu, kde nás bylo osm, potom i ve trojičce a v singlu. Nakonec už jsme se v týmu ani nedaly dohromady a taky se blížila maturita a poslední ročník na střední škole. Tak tím se to rozseklo a někdy ve třeťáku jsem si řekla, že s tím končím. Byla to spíš taková blbá souhra náhod.
Na jaké největší úspěchy v aerobicu si vzpomeneš?
Byla to jedna z posledních sezón, kdy jsme jely s týmem v osmi a já zároveň v singlu. Na mistrovství republiky soutěže Mistry s Mistry jsme s týmem skončily druhé a já jsem v singlu měla bronz. Bylo hezké zakončení. Jinak si myslím, že jsme s týmem byly docela úspěšné, většinou jsme si přivezly nějakou medaili. A se singlem jsem měla sezónu, ve které jsem si vozila domů jenom medaile, takže jsem jezdila pravidelně se dvěma medailemi. Na to vzpomínám hrozně ráda.
Závodila jsi raději v týmu nebo jako jednotlivec?
Každé má něco. Když jdu jako jednotlivec, tak jdu sama na sebe a nemůžu se na nikoho zlobit, když něco pokazí. Sama si udělám sestavu i dres tak, jak se mi líbí. Ale zase na druhou stranu, když se jede v týmu, tak je to fakt hezký, že tam je pouto mezi těmi lidmi. Všechno se dělá společně, dresy se vymýšlí společně. A když se jede na závody a člověk tam je sám, tak je mu to líto, protože ho nikdo nepodporuje. Když se jede v týmu, tak je to prostě super stát na ploše s těmi lidmi a vědět, že po tvém boku jsou holky se kterýma jsi vyrůstala a trávíš s nimi většinu svého času na trénincích. Na singlu se mi líbí právě to, že si můžu vymyslet, co a jak chci. Kdybych si ale měla vybrat mezi singlem a fitnessem v týmu, tak jedu v týmu, protože mě to bavilo víc.
Jaký je rozdíl mezi tím trénovat někoho jiného a trénovat sama za sebe?
Jakmile trénuju děti, tak si říkám „tohle jsi dělala taky. Jak jsi to té trenérce mohla dělat? Takhle jí drtit nervy.“ Vidím ten posun, jak jsem se posouvala já a jak se posouvají ony. A taky klasika… Trenérka řekla buďte ticho a my jsme si špitaly někde v rohu, a to já teď jako trenérka fakt nemám ráda. Samozřejmě, když jsem ve Varech stála na tom pódiu a vyhlašovali mě, tak je to fakt krásný. Ale už když jsem trénovala holky u Petry, tak se mi hodněkrát stalo, že mi i ukápla slza. Mám asi větší radost, když se holky umístí dobře než ze sebe. Jak to dělám pro ně, tak všechno vkládám jinam a mám potom radost, že to vkládám tím správným směrem.
Jsi s dětmi na soutěži nervózní víc, než když závodíš sama?
Rozhodně jsem víc nervózní, když mi soutěží děti, než když soutěžím sama. Protože když jdu na plochu já, tak vím, že už se mi nestane, že se zaseknu a zůstanu stát. Nebo, stát se to může, ale zatím se to nestalo. Člověk už má zkušenosti, tak zvládne případně něco udělat. Ale u těch holčiček mám hrozný strach, aby to dojely a aby se jim něco nestalo. Takže většinou když jdou na plochu, tak je mi hrozně špatně od žaludku. To jim ale samozřejmě nemůžu říct. Tak jim vždycky říkám: „To bude dobrý, jsi šikulka, nikdo není nervózní,“ a sama jsem nervózní úplně nejvíc.
Jak by ses popsala jako trenérka?
To je docela těžké popsat. Já si myslím, že jsem hodná, ale jen do určité meze. Občas jsem na ně hodně tvrdá. Chci, aby to mělo řád, což se občas nedaří. Ale snažím se, aby do toho dávaly všechno. Měla jsem skvělé trenéry, kteří ze sebe dali maximum, aby mi pomohli k tomu, co jsem si přála. A to se taky snažím dělat. Snažím se dát dětem maximum toho, co umím.
Jak podle tebe dnes vedou rodiče děti ke sportu? Jak jsi to měla ty?
Mě máma do ničeho nikdy nenutila. Ukázala mi to a já jsem se tou cestou vydala, protože jsem sama chtěla. A když viděla, že mě to baví, že mě to naplňuje a jsem šťastná, tak se mě v tom snažili s tátou podpořit. Je to na každém dítěti, ale zároveň si myslím, že je to hodně o rodičích. Je spoustu lidí, kteří nesportují, ale kdyby něco začali dělat, našli by se v tom. A u dětí je důležité, aby jim to rodiče ukázali. Trénuju třeba holčičku, jejíž rodiče jsou laxní. A to je asi každému jasné, že když dítě chce a rodiče ne, tak to není úplně ideální. Stejně tak v opačném případě. Když rodiče chtějí, ale dítě to táhne jiným směrem, tak to prostě taky nejde. Myslím si, že by rodiče měli dát víc na děti. Což se bohužel v hodně případech nestává.
Tvá rodina tě tedy ve sportu podporuje?
Hrozně moc. Podporovali mě hodně vždycky a za to bych chtěla mámě a tátovi poděkovat. Máma je největší podpora i teď. Když jsem přišla z vyhlašování na té Evropě, čekala na mě s otevřenou náručí. A i na hodně předešlých závodech to obrečela, když jsem měla medaili. A na Evropě mi přinesla náušničky za to, že jsem vyhrála. A to nemusela. Mně stačilo, že tam je. Tohle je úplně nejvíc a přála bych to každému.
autor: Kateřina Horová
REDAKCE: tel. č. 
