I v tomto roce bude pokračovat seriál o živnostnících minulého století, o podnikání v době, která je vzdálená již několik desítek let. Osudy podnikatelů, zejména z Lobečku, zmapoval a popisuje kralupský rodák, pan Vlastimil Řada. V minulém Zpravodaji jste se mohli dočíst o krejčích, na ně plynule naváže další podobný obor.
ŠVADLENY
Všechny lobečcské švadleny odváděly dobrou práci. Viděli to i občané městské části a našli si k nim cestu přes most. Nejstarší švadlenou byla paní Vlasta Eklová (1896-1976), měla svou dílnu v dnešní Vodárenské ulici, kde má nyní prodejnu jízdních kol její vnuk. Na Spořilově šila paní Marie Nyklová, na břehu u řeky paní Marie Eisová, v „Obecňáku“ Jarmila Svádová a Růžena Kocourková, rozená Machalická. Švadlena Marie Kocourková, manželka malíře Tóny Kocourka, šila ve velkém, ale specializovala se především na výrobu prádla. Největší smůlu pro svou živnost měla moje matka MARIE ŘADOVÁ, rozená Holubová. Začala šít v domě č. 26, kde bydleli Horákovi a kde jsem se narodil. Dům vzal za své úpravou Mostní ulice, zrovna tak jako dům č. 232, kam jsme se přestěhovali.
Žádná z lobečských švadlen neměla na růžích ustláno. Těžkosti tohoto zaměstnání jsem nejlépe poznal u své matky, dovolte, abych na jejím příběhu dal nahlédnout do jejího života a podnikání. Moje maminka pocházela ze zlosejnské rodiny cestáře Josefa Holuba. Doma bylo osm dětí. Mařenka se narodila začátkem minulého století 3. 1. 1901. Do školy se chodilo do Veltrus a ve velkých mrazech a vánicích to nebylo snadné. V lavici seděla s Otomarem Korbelářem, který se do Veltrus přistěhoval z pohraničí a neuměl česky. S nikým jiným nechtěl sedět, než s Mařenkou Holubovic a ta mu také s češtinou hodně pomohla. Za dobrý prospěch a chování byla vybrána do dvouleté školy v klášteře ve Veltrusích. Za další dva roky se vyučila dámskou krejčovou, o čemž svědčí Výuční list podepsaný starostou společenstva Josefem Švábem a paní Josefou Ulrichovou, která si dobrou švadlenu ponechala ve své živnosti.
Když dokázala pracovat zcela samostatně, posílá ji paní mistrová do světa na zkušenou. Plné dva roky chodí do rodin okolních sedláků a za stravu a maličký výdělek je obléká do nového a opravuje oblečení starší. Pátý listopad 1922 je pro Marii Holubovou dnem svatebním. Jejím manželem se stal Václav Řada z Veltrus, nástrojař, syn známého kováře a podkováře Antonína. Novomanželé bydlí nejprve ve Zlosejně u rodičů, ale potom si našli malý byt v dnešní Vodárenské ulici, a tam jsem se 6. 4. 1926 narodil já. Podmínky pro provoz živnosti švadleny byly velice zlé. Ve dvou místnostech pracovalo osm švadlen, čtyři dělnice, čtyři učednice. Pro čtyřčlennou rodinu musela stačit jediná místnost na odpočinek, jídlo a spaní. Protože živnostníci komunistům moc vadili, napařili jim takové daně, že postupně zručné ručičky našich tátů a maminek byly rázem bez práce. Otec byl nucen uživit rodinu z jednoho platu dělníka kladenské Poldi. Oba rodiče jsou pochování na veltruském hřbitově. Otec zemřel 21. 1. 1973 a maminka 26. 7. 1987.
Vlastimil Řada
REDAKCE: tel. č. 
