Letošní rok je opět „osmičkový“. A tak si nelze nepřipomenout únor roku 1948 a události před 70 lety. Obvykle své příspěvky do Zpravodaje píšu o něčem nebo o někom. Dovolte, abych si zavzpomínal a tentokrát výjimečně psal o sobě.
V roce 1948 jsem se rozhodl, že budu studovat na vysoké škole. Vybral jsem si České vysoké učení technické v Praze, obor elektrotechnické inženýrství. Děkanství bylo tehdy ve staré krásné budově techniky na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice.
Když jsem se 8. září 1948 vypravil na cestu do Prahy, abych si vše na fakultě zařídil a šel si na kralupské nádraží k pokladně koupit jízdenku, zastavil mne u pokladny muž s puškou přes rameno a páskou na rukávě. „Kam jedeš?“, zeptal se mne výhružně. Dotklo se mně, že mi tyká a řekl po pravdě, že do Prahy do školy. „Tak čelem vzad,“ řekl stále výhružně a nemínil se se mnou bavit. Ten den byl totiž v Praze pohřeb prezidenta Edvarda Beneše, což jsem nevěděl, a komunistická strana zmobilizovala tisíce příslušníků tzv. Lidových milic. Měli za úkol zabránit lidem zúčastnit se pohřbu. Tak začalo moje vysokoškolské studium. Netušil jsem v té poválečné euforii, co mne ještě čeká. Vysoké školy se začaly po tzv. „únorovém vítězství pracujícího lidu“ politizovat. Komunistická strana nenechávala nic náhodě. Hlavním předmětem se staly tzv. Společenské nauky, tj. Marxismus a Leninismus. Kromě toho byla v seznamu zapsaných předmětů i Branná výchova a Nauka o obraně státu, kterou přednášel nějaký generál Hanuš. Divil jsem se, že nechali ještě nějaké odborné předměty, kvůli kterým jsem šel studovat. V prvním ročníku byl i předmět technické kreslení. Přednášel ho profesor Ing. Josef Kochmann. Byl z Kralup jako já. Učil dobře. Je pochován v rodinné hrobce na kralupském hřbitově.
Když jsem studoval ve třetím ročníku, zavolali si mne na vojenskou katedru a sdělili mi, že přestávám být posluchačem školy a tím i vojenské katedry. Nevěděl jsem proč, ale brzy jsem se to měl dozvědět. Dostal jsem přípis okresní vojenské správy v Kralupech, abych se dostavil před její komisi. Okresní vojenská správa byla umístěna ve druhém patře kavárny Praha na Palackého náměstí. V uvedený den jsem se ke komisi, stále netušíc, o co jde, dostavil. Ve své naivitě jsem byl oblečený jako vždy. Měl jsem na sobě moderní světlešedý svrchník, bílou košili s kravatou a na hlavě velurový klobouk. Členové komise nevěřili svým očím. V době, kdy se uvědomělost prokazovala leninskou čepicí s kšiltem, jim bylo na první pohled jasné, že se dostavil škůdce socialismu.
Vyzvali mne, abych se posadil a nasadili velmi vážný výraz. V komisi seděl předseda komunistické strany, velitel vojenské správy a předseda kralupského národního výboru a další soudruzi, které jsem neznal. Po chvíli mlčení se mne zeptali, jestli vím, proč mne zavolali. Řekl jsem, že ne. A tak velitel kralupské vojenské správy vzal ze stolu dopis a přečetl mi ho. Teprve teď jsem pochopil, odkud vítr fouká. Uliční organizace KSČ v Podháji, kde bydlím, která se pravidelně scházela v hospodě Na Zavadilce, dostala za úkol napsat na mne posudek. Ten papír, co držel velitel v ruce, byl onen posudek.
A tak jsem se dozvěděl, že: „Soudruh Stupka se nezapojil do masových organizací, nezdraví soudružku Vomáčkovou a nemá kladný postoj k lidově demokratickému zřízení. V noci se u něj dlouho do noci svítí světlem velké intenzity, takže má pravděpodobně doma tajnou vysílačku.“ A nezapomněli také dodat, že v noci tajně fotografuji vojenské objekty, například nádraží. Takovýto posudek by tenkrát stačil na deset let Jáchymova. Jenom jsem zíral, kam vede lidská zloba a hlavně pocit moci. Požádali mě, abych to vysvětlil. „Je pravda, že se dlouho do noci u mne svítí,“ řekl jsem, „ale to proto, že se dlouho do noci učím. Mám na stropě zářivku, která dává světlo zbarvené do fialova.“ Byl jsem patrně první, kdo si vKralupech namontoval zářivku. Koupil jsem ji v Tesle Holešovice. „Vojenské objekty nefotografuji, fotografický aparát ani nemám. To mě asi někdo viděl, jak chodím v noci na Hrombabu s hvězdářským dalekohledem. Udělal jsem si ho z dlouhé duralové trubky. Zajímá mě astronomie.“ Připustil jsem, že soudružku Vomáčkovou nezdravím. Věděl jsem, že je to domovnice v drážním domě v Podháji a protože jsme se vlastně neznali, tak jsem ji nezdravil. Co mně komise opravdu mohla vytknout, bylo to, že jsem se, jak říkali, nezapojil. Vyzvali mě, abych opustil místnost, že se poradí. Věděl jsem, že teď se rozhodne o mé budoucnosti a znepokojeně jsem vyšel z místnosti. Porada netrvala dlouho, ale dopadla pro mne dobře. Uliční organizace to zřejmě přehnala a pro jejich obhajobu mi předseda KSČ řekl, že je to moje vina, protože mě soudruzi neznají a přikázal mi, abych se zapojil. Což jsem nikdy neudělal.
Ing Josef Stupka
REDAKCE: tel. č. 
