Náš poslední rozhovor pro kralupskou televizi při zahájení posledních Dnů Kralup si prý velmi dobře pamatuje. Na otázky typu: „Z čeho jste se naposledy vykroutil“ nebo „Na jakou melodii se často kroutíte?“ odpovídal velmi pohotově a vtipně. To je Petr Kroutil. Pohotový, veselý a vtipný, při vystoupení schopný zvednout ze židlí k tanci i zaryté netanečníky. I proto byla velká škoda, že na jeho koncert na Dnech Kralup přišlo tak málo lidí. Petra Kroutila pravděpodobně neznali, a tak ho dnes blíže představíme. Nejen proto, že bydlí na Kralupsku.
Petře, působíte na mě jako člověk sršící energií, vždy pozitivně naladěn, vidíte se tak i Vy?
Ano, i já se tak cítím, skoro pořád.
Dnes kroucení vynecháme… možná jen krátkou otázku – myslíte si, že jste byl svému jménu – tedy příjmení – předurčen?
-Ano. Další otázka? (smích). Ne, myslím si, že je dobré mít své jméno rád a já své jméno miluju. Známe např. Václava Větvičku – botanika nebo kolega hudebník se jmenuje Hlucháň, další Tón. No a já jsem byl asi zrozen ke kroucení se.
Studoval jste hudbu i v Bostonu na Berklee college … chtělo se Vám zpět od Atlantiku?
Moc ne. Vlastně jsem chtěl v Americe zůstat, začal jsem tam být úspěšný, hrál jsem v Bostonu i na lodi, s brodwayskými muzikanty. Měl jsem ale tehdy přítelkyni, které se dostalo možnosti práce v Nepálu, a tak jsem tam odjel s ní.
Cherchez la femme, za vším hledej ženu. Dva roky jste pobyl v Nepálu, v Kathmándú a studoval hru na indickou flétnu. Jak vypadá, čím se hra na ni liší?
Je to kus bambusu s dírami. Po mě je to ale jeden z nejhezčích zvuků. Indická flétna má krásný, teplý tón. Je to něco úplně jiného, než je klasická stříbrná příčná flétna.
Založil jste tam i vlastní kapelu, posléze velmi populární v Nepálu a Indii – The Mc Twisters, která byla navržena na indickou Grammy. Jak těžké bylo se v tamním prostředí prosadit?
Ano, zase jsme u toho jména – twist = kroutit. A prosadit se? Pro mě to bylo nesmírně snadné! V momentě, kdy jsem 1. ledna 2004 vystoupil z letadla v Káthmándú, jsem se okamžitě stal nejlepším saxofonistou v zemi. Já jsem teda také byl jediný, 99 % Nepálců vlastně saxofon ani neznalo. Hrál jsem v jediném existujícím jazz klubu, dva roky každou středu a sobotu. Jeden den jsem nemohl vystupovat a kapela hrála beze mě. A zrovna ten den se tam čirou náhodou vyskytl Sting, který byl na výletě po Himalájích se synem. Zahrál si s mojí kapelou a já jsem ho prošvihl!!!
To bych také oplakala! Která osobnost hudebního světa Vás nejvíce ovlivnila?
Těch je moc. A mění se to s věkem. Dříve to byl právě Sting, dále Beatles, vyrůstal jsem i na poppových písních, přestože maminka mi od dětství kupovala jazzová LP Elly Fitzgerald a Louise Armstronga, tím mě vlastně vychovala pro jazz. I nyní se pohybuji na dvou vlnách, protože mám rád ten starý jazz a swing a zároveň se nechávám inspirovat novým, moderním jazzem jako hrají Eric Marienthal nebo Joe Lovano.
A zpět do současnosti. Jak se Vám vystupovalo na Lednovém undergroundu v Kralupech nad Vltavou? Zlepšilo si kralupské publikum svou reputaci?
Já jsem moc rád, že jsme dostali pozvání na Lednový underground. Organizátoři si nás – z celkem pochopitelných důvodů – oblíbili. 🙂 V Kralupech s námi vystoupil i host, černošský zpěvák Chuck Wensley z Los Angeles, se kterým už delší dobu spolupracujeme. A kralupské publikum bylo tentokrát velmi živé!
Bydlíte teď na Kralupsku. Jak se Vám tady žije?
Žije se mi tady dobře. Toužil jsem po domě, je pro mě nutností, v bytových domech nemají muzikanty moc rádi. Opravil jsem zatím jen vnitřek, zbytek mě ještě čeká.
Kde Vás mohou čtenáři Zpravodaje vidět v nejbližší době?
Začátkem února odlétám na ten velký koncert do Los Angeles. V Praze budeme na konci února – 25. února budeme vystupovat v klubu Lávka, stejně tak jako 25. března. Velký koncert s bohatým programem nás čeká 22. května v Lucerna Music Baru. To bude velká věc spojená s oslavou mých narozenin.
Hana Bozděchová
REDAKCE: tel. č. 
