RESTAURACE – HOSPODY
Zatímco žízeň kralupských občanů hasilo na dvě desítky hospod, v Lobečku na to stačilo šest restaurací. Nejznámějším a také největším hostincem v Lobečku byla restaurace „U Čejků“. Majitelem byl starý pan Čejka, byl rovněž v Lobečku starostou a pro své podnikání si dovolil otevřít dvě pískovny.
Hostinec nejvíce prosperoval, když čepoval smíchovské pivo pan Václav Plíhal. Měl velké zkušenosti, v roce 1936 přišel ze smíchovského pivovaru. Na fotografii Vlastimila Hájka je nádherně vidět lobečskou náves a na ní druhou známou hospodu, která sahala až na nábřeží J. Holuba, jejím majitelem byl pan Nedvěd. Hostinští se často střídali, ať to byl Dlouhý, Jelen, Pokorný či Nejman, ale každý odcházel spokojen. Tak jako U Čejků, tak i v Besedě byl velký sál s divadelní scénou. Taneční
mistr Florian zde měl výuku tance. Zájemců byl dostatek, protože ve válečné době taneční zábavy byly zakázané.
Hostinci U Vltavy se původně říkalo „U Machaně“. Voraři i šífaři se zde mohli občerstvit a často zde i nocovali. Tam, kde později vzniklo řeznictví „U Dandů“, měl menší šenk pan Jelen, tedy hospoda „U Jelena“ a na Spořilově dobře prosperovala hospoda „U Horáků“. V hostinci „U 50 metrů“ později „U Hrudků“ v Okružní, dnes Seifertově ulici, bylo království řezníka a hostinského pana Václava Hrudky. Čepoval popovické a pro jeho chlazení měl na konci ulice hromadu ledu, zakrytou škvárou. Celý rok vybíral led pro své chladírny a nemusel tak platit drahou elektřinu. Vedlejší činností pana Hrudky bylo porážet soukromníkům po domácku vykrmené vepříky. Byl rovněž dobrým muzikantem.
VÁCLAV FRANC – „ANČAVIČKÁŘ“
Ve Dříni u Kladna se kováři Josefu Francovi a jeho ženě Rosalii, rozené Skotové, narodil 9. září 1903 hošík a pojmenovali ho Václav. Kovárna byla velice dobře zařízená a Josef počítal, že jeho Vašík se u něj vyučí a bude v živnosti pokračovat. Prvá předpověď vyšla, na snímku je vidět, jak již vyučený Václav kuje žhavé železo. Proč s řemeslem přestal? Opustil rodnou Dříň, přestěhoval se do Lobečku, oženil se a poblíž hřiště Čechie si postavil malý domeček č. 412. Nevěděl však, čím začít. Za co vzal, to mu šlo. Stal se členem výboru Obce baráčnické, měl dobré výsledky na národních přeborech vzpěračů a dokonce se stal úspěšným členem pražských otužilců. To vše ale pro obživu rodiny nestačilo. Nikomu však není známo, co přivedlo Václava do obchodní branže. Začalo to tím, že si objednával přímo z Hamburku sudy slanečků a jiných mořských ryb. Dokázal je zpracovávat na opravdové lahůdky. Stačila docela maličká krosna a podnikavý Václav byl vidět v restauracích, na slavnostech, na sportovních utkáních ve městě i v okolí. Vsadil si na neznámou kartu a ono mu to vyšlo.
Jeho rozhodnost při jednání může dobře osvětlit tato příhoda: Když se „ančavičkář“ Václav Franc vracel ze silvestrovské zábavy ve městě, bylo to už k ránu na Nový rok a v platící budce na mostě už pan Šindelář vybíral mýtné. Skalní Lobečák odmítl platit, hodil krosnu na plovoucí ledovou kru a řeku pod mostem přeplaval. Po celý Nový rok se v Besedě sušil. Byl velice pracovitý a oblíbený. Obec baráčnická by si ho jinak za starostu nezvolila. V plné síle se dožil 77 let. Zemřel 30. 12. 1980 a je pochován na místním hřbitově.
KARTÁŘKA A VĚŠTKYNĚ SMAŽÍKOVÁ
Občané, kteří chtěli znát svou budoucnost, vyhledali v Lobečku kartářku a věštkyni paní Smažíkovou. Její „chaloupka“ stála na okraji města, kde se říkalo „V Pískovně“. Místní spisovatel Antonín Rašek ji velice dobře charakterizoval ve vzpomínkové knížce pro děti „Handyho dlouhé dobrodružství“. Na straně 55 uvádí: „Jednou Handyho zastavila paní Mišková, o které slyšel již dříve, že vykládá lidem z karet. Pozvala ho do svého baráku na konci pískovny, v němž byla jen jediná místnost, takový kamrlík, do kterého se vstupovalo přímo z dvorku, bez předsíně, kterou uvnitř pokoje nahrazoval půlkruhovitý sametový závěs rudý jako krev, zakončený dole zlatými střapci. Na okně se na stejně rudém plyšovém polštáři vyhříval vypasený černý kocour a uprostřed na stole, pokrytém červeným brokátem, ležela velká skleněná koule a balíček karet. Handy si tu připadal jako u černokněžnice.“ Často jsem ukazoval cestu k věštkyni zákazníkům, kteří přijížděli z daleka, aby jim ta zázračná vědma řekla, co je čeká.
Vlastimil Řada
REDAKCE: tel. č. 
