Je to neuvěřitelné, ale letos je to již půl století od roku 1968. Nejméně pro dvě generace je to již dávná historie. Ale opravdu je to tak dávno? Co se tehdy dělo a o co šlo?
V roce 1968 jsme se z lidí stali občany. Již předcházející léta připravovala tento zázrak – byly to nové filmy, knihy, divadla, lidé vracející se „odjinud“. Byl zde na jedné straně pokrok v budování nových továren i bytů (Kaučuk byl nejlepší fabrikou na výrobu kaučuku v celé Evropě), ale na druhé straně tuhá politicko-ideologická diktatura. A světem šla tehdy všeobecná vlna nespokojenosti. Studenti na západ od nás volali: „Aspoň trochu socialismu“, a my, aniž bychom chápali jejich postavení, jsme toužili po „aspoň troše kapitalismu“. Nevím, jestli to byla iluze, či program, ale naše heslo „socialismus s lidskou tváří“ se převrátilo do skutečnosti a začaly se dít věci.
I v Kralupech se začali objevovat aktivní lidé, kteří přestávali myslet jen na sebe, dávali svůj čas k dispozici ostatním. Vznikl zde pověstný skautský oddíl, vedený starými junáky, kteří ve svém volném čase učili mládež (a bylo jich hodně) vztahu k přírodě, k sobě navzájem, k městu i státu. Objevili se sokolové. Lidé se žádostivě zúčastňovali nejrůznějších politických diskuzí a přednášek. Chtěli pomoct zlatému národnímu pokladu a darovávali část svého majetku. Bylo to úžasné. Ale! Rok 1968 byl i rokem hořké porážky nadějí, stačil k tomu vstup armády „spřátelených států“ na naše území.
Nechci být nespravedlivá. Československo a ani Kralupy se nevzdávaly automaticky. V Kralupech diplomatická jednání s představiteli sovětských vojsk vedl např. pan V. Šimůnek (ředitel hudební školy) a dokázal vypoklonkovat při jednáních ozbrojence ze dveří. Na Kaučuku organizoval akce pan C. Svoboda. A tak byl např. vydán tzv. Vtipník (spolu s A. Hradilíkem jsme v Praze opsali nejvtipnější hesla a ta vydali tiskem a lidé je malovali po zdech). Poté spolu s ruskými chemičkami (S. Jirkovská a J. Jeřábková) jsme přeložily do ruštiny Dva tisíce slov (dokument pražského jara). Text byl rozmnožen a rozdával se ruským vojákům. Ale protesty proti tak velké mocné přesile pomalu slábly. A tak na dobu další generace (do 80. let) se z naší společnosti vytratili aktivní občané a zůstali jen nespokojení, pokoření, shrbení a brblající lidé. Uchýlili se do své vnitřní migrace – do svých rodin, chat, zahrádek a hospůdek. Těžko dneska nějak vyčíslit škody v ekonomice (likvidace schopných kádrů, odchod mladých specialistů do emigrace apod.), ale úplně nevyčíslitelná je škoda, která působí v oblasti kultury a lidského charakteru. To všechno je také historie, dědictví, které máme. Co se dá dělat, čekáme znovu zrození občana, občanské společnosti, kdy snad nebude na 1. místě JÁ, ale MY
Eva Dvořáková
Vzpomínky na rok 1968
Jarní politický větřík se v roce 1968 neproháněl jenom v ČSSR, ale zavál i do dalších zemí tzv. tábora socialismu, včetně SSSR, ale i do zemí kapitalismu. Na západě jsou velké sociální bouře proti politickému systému. Chtějí měnit kapitalismus, změkčit jeho tvrdost.
Vtéto době dochází k velké změně v Kralupech nad Vltavou. Plánuje se výstavba závodu na výrobu syntetického kaučuku. V roce 1963 byl spuštěn moderní závod, v té době s nejmodernější technologií v Evropě. Se závodem bylo postaveno i sídliště pro zaměstnance. Kralupy se rozrostly o velký počet kvalifikovaných občanů města. V této době se přestěhoval i Výzkumný ústav syntetického kaučuku (VÚSK) ze Zlína i s duchem Bati, který se stále vznášel nad městem i v dobách komunismu. S tímto pracovištěm jsem se do Kralup přestěhoval i já s manželkou. VÚSK navrhl a vypracoval novou technologii výroby kaučuku, která byla realizována. Za tyto práce jsem jako hlavní řešitel obdržel státní vyznamenání za zásluhy a ústav obdržel Řád práce. V roce 1968 jsem byl v tajných volbách navržen do krajského výboru KSČ a zvolen do jeho předsednictva. Dne 21. srpna 1968 nás obsadila okupační armáda v počtu asi 130 000 vojáků s obrněnými vozidly, děly a tanky. Přijeli bojovat. Jakýkoli otevřený odpor by se stal velkým masakrem. Proti okupaci povstal celý národ a dával to veřejně najevo. Na závodě Kaučuk vznikl štáb, který organizoval odpor proti okupaci. Předsedal mu Ing. Ctirad Svoboda, bývalý voják. Zde se scházeli dobrovolníci, kteří vyráběli a roznášeli různá protisovětská hesla a provolání. Počátek okupace v ČSSR si vyžádal 82 mrtvých.
Jak prožívala okupaci naše rodina? 21. srpna jsem v noci dostal zprávu o okupaci. Šel jsem do závodu a byl vyslán do Prahy na KVKSČ. Dovezl mě motorkář, projížděli jsme kolony transportéru směřujícího do Prahy. Krajský výbor byl už uzavřen a hlídán zelenými barety. Po nábřeží Vltavy šel velký průvod mladých lidí s praporem. Proti nim nastoupila hradba vojáků a začali střílet do vzduchu. Na Mírovém náměstí se valil ještě mohutnější průvod. Proti němu byly rozmístěny tanky. Situace zlá. K večeru jsem se setkal s pracovníky KVKSČ. Vznikla fáma, že zatýkají funkcionáře strany. Tuto noc jsme přespali v Radotínské cementárně pod papírovými pytli. Další den jsme dali dohromady prohlášení proti okupaci a já se vrátil do Kralup.
Štáb na Kaučuku pracoval nepřetržitě, starosta města Holan se stáhnul a za něho nastoupil p. Šimůnek, ředitel hudebky. Zástupci vojsk nás navštívili na městském úřadě. Přijeli v obrněnci v doprovodu čtyř ozbrojenců s automaty. Vstoupili do kanceláře a dva ozbrojenci se postavili do dveří. Vytvářeli atmosféru strachu. Dostalo se jim od nás upozornění, že pod automatama a v přítomnosti ozbrojenců jednat nebudeme. Po dohadování tito opustili kancelář a stáli z druhé strany. Požadavkem druhé strany bylo, aby do dvou dnů zmizely veškeré nápisy a protisovětské letáky, jinak vyhlásí stanné právo. To už bylo na nás trochu moc. Připomněli jsme, že když nás okupovali Němci a vyhlašovali stanné právo, že ho měli natištěné v češtině i němčině a podepsané velitelem. Jestli mají takové prohlášení, ať nám ho předají a my ho vyvěsíme. Situace se změnila. Poznali, že nás strašit nemohou, došlo k jednání. Rozešli jsme se bez termínů.
V roce 1969 jsem byl na mezinárodním sympoziu o makromolekulární chemii v Budapešti vyzván, abych přísahal, že jsme chtěli opustit spojenectví se SSSR a spojit se se západem. Popřel jsem to a prohlásil, že obsazení mé země vojáky SSSR bylo to nejhorší, co nám mohli udělat. Poté mě v Kralupech navštívili tři Sověti v civilu a přemlouvali, abych změnil názor a říkali, že nemusím padat na kolena, že bude stačit jenom to naznačit, drobet se prohnout. V Kaučuku mě navštívili členové nového politického uskupení v Kralupech, p. Koutný a p. Peluňka. Poukázali na to, kdo všechno převlékl kabát a naznačili, že by bylo dobře, kdybych také přešel do jejich tábora. Jak vše dopadlo? Byl jsem vyloučen z KSČ, propuštěn ze závodu a jediné zaměstnání, které jsem mohl získat, byla dělnická profese. Jedenáct let jsem pracoval v úkolu. Těsnil jsem okna, šest let těžil uran chemickou cestou ve Stráži pod Ralskem…
Emil Dvořák
Táborové léto roku 1968
Na fotografii z roku 1968 jsou spolu se mnou (vpravo v černém tričku) hlavně děvčata, se kterými jsem působil jako oddílový vedoucí na dětském táboře pořádaném na přelomu července a srpna 1968 odborovou organizací železničářů depa Kralupy nad Vltavou. Měli jsme štěstí, že jsme dovezli děti k rodičům z okolí Desné v Orlických horách do Kralup 10 dnů před začátkem okupace v roce 1968.
Jména děvčat ani chlapců z fotografie, dnes jistě zasloužilých seniorů, si už nepamatuji. Pamatuji si jen, že blondýna vedle mě byla dcerou tehdejšího ředitele ZŠ v Zeměchách a tehdy pracovala snad ve spořitelně. Já už jsem se s ostatními nikdy více nesešel. Jednak kvůli následné okupaci a také kvůli mému přesunu do Ústí nad Labem, kde jsem maturoval na SPŠS. Dnes žiju na Moravě a myslím si, že je nutno připomínat střípky z roku 1968 i dnes. Pro mne bylo tehdy hodně motivující to, že tábor nebyl pionýrský, ale organizovaný železničářským depem a mne získal jeho tehdejší představitel, pan Skála.
Milan Ercoli, rodák z Roudnice nad Labem
REDAKCE: tel. č. 
