Kralupy nad Vltavou – Rodák z Českého Krumlova MARIAN JELÍNEK byl mnoho let osobním trenérem Jaromíra Jágra. Na pozici asistenta trenérů má za sebou několik úspěšných angažmá v české hokejové extralize (HC Sparta Praha, HC Plzeň 1989, BK Mladá Boleslav) i u českého národního týmu, v roce 2005 asistoval Vladimíru Růžičkovi při zisku titulu mistrů světa. V současné době je hlavním trenérem týmu HC Motor České Budějovice. Kromě trenérských aktivit přednáší na katedře psychologie a mezi jeho hlavní zájmy patří psychologie sportu.
Na pozici mentálního kouče spolupracuje s tenistkou Karolínou Plíškovou nebo Tomášem Hertlem. Se svými poznatky se dělí při besedách, rovněž napsal několik úspěšných knih. Kralupský hokejový oddíl připravil všem milovníkům sportu velkou lahůdku – besedu s Marianem Jelínkem, která se uskuteční v kině Vltava ve středu 26. září od 18:30. Berte následující exkluzivní rozhovor pro Kralupský Zpravodaj jako jedinečnou pozvánku na inspirativní podvečer.
Chystáte se na besedu do Kralup nad Vltavou. Co víte o hokejovém dění v tomto městě?
Jelikož se pohybuji v hokejovém prostředí nějaký ten pátek, tak si myslím, že něco málo o kralupském hokeji vím, ať již z hlediska historického, tak i současného. Vždyť v nedávné minulosti tam například pracoval i můj svěřenec ze Sparty či Mladé Boleslavi, Michal Brož. V současnosti vnímám hokejové dění v Kralupech jako velmi pokrokové, založené na kvalitní práci s mládeží. Také vím, že se můžete pyšnit i takovými jmény, jako je váš odchovanec Martin Procházka nebo současný šéftrenér Josef Zajíc. A navíc kdysi jsem tam byl předávat ceny i na turnaji žen, či hrát exhibici za Olymp Martina Dejdara. 😀
V podtitulu pozvánky na Vaši přednášku „Vítěz ve sportu? Především člověk“ je uvedeno, že je vhodná především pro rodiče malých sportovců, stejně jako pro trenéry jakýchkoliv sportů, učitele i širokou veřejnost. Proč by tento typ publika měl přijít, co se dozví, nebude to tedy povídání „jen o hokeji“?
Víte, sice jsem z hokejového prostředí ale problematika, o které budeme hovořit, se podle mého názoru týká nás všech. My vytváříme prostředí, v kterém žijeme, trénujeme, vychováváme či nevychováváme naše ratolesti. Současná doba, v které žijeme, je nejlepší dobou lidstva, přesto má svá slabá, často skrytá místa, která, pokud se jim nevěnujeme, mohou vést k patologickým jevům ve společnosti, rodinách, školách či klubech. A já se snažím právě na tyto negace blahobytu poukázat, vědomě provokativní formou o nich hovořit a na sportovních příkladech je demonstrovat.
Hodně se mluví a diskutuje o tom, že dnešní děti jsou „jiné“. Existuje nějaký univerzální recept pro trenéry jak s “dnešními dětmi“ pracovat?
Žádný univerzální recept neznám a myslím, že ani neexistuje. Přesto lze nalézt určité prvky, které je možno vnímat jako fungující pravidla u každého, respektive v malých obměnách pro každého. A to je například problematika stanovování a dodržování limitů a s tím i výstupů z komfortní zóny či poměr mezi implicitním a explicitním učením (implicitní učení – pochází od samotného jedince; explicitní učení – naučené “zvenku” – z knih, od trenérů, učitelů, vychovatelů – poznámka autora). Ale hlavně by si měl každý z nás uvědomit, že při práci s dětmi je prvním a nejbližším pracovním nástrojem naše osobnost, respektive naše chování, hodnoty, které uznáváme a kterými se řídíme. Jednoduše to, jak žijeme.
Jak vnímáte myšlenky Manfreda Spitzera, který přičítá změny v chování dnešních dětí “digitální socializaci” a vysvětluje to odlišným vývojem mozku způsobeným nadměrným používáním digitálních technologií v raném dětství?
Jako velmi alarmující! Často se na něj odkazuji, i v přednášce o něm budeme hovořit.
Přece jen, jste hlavně odborník na lední hokej, i když Váš přesah do oboru psychologie je obrovský a univerzálně přenosný na jakákoliv jiná sportovní odvětví. V čem podle Vás tkví hlavní problém, že jsme tak začali zaostávat za světovou špičkou?
Ano, lze to tak vnímat. Problémových otázek, respektive důvodů se nabízí celá řada. Já si myslím, že jsme nezachytili to, že ze života dětí zmizelo implicitní učení a my ho musíme zavést do tréninkového procesu. Nebylo to dříve nutné, ale teď se ukazuje, že se bez něho neobejdeme. Budeme o tom hovořit na přednášce.
Jak se obecně díváte na výchovu mladých hokejistů. Slyšel jsem názor od jednoho renomovaného hokejisty a trenéra, že se mu nelíbí narůstající trend „individuálních tréninků“ malých hokejistů, že se z kolektivního sportu stává sport individualit?
Jedná se o otázky, které nelze jednoduše zodpovědět v pár řádcích. Víte, vše by mělo být v určité rovnováze, symbióze, harmonii, chcete-li. A tak je to i s poměrem tréninku týmového a individuálního. Ano, z určitého hlediska lze vnímat, že vedený týmový trénink by měl převládat. Na druhé straně kdysi děti trénovaly navíc také samy na sídlištích po škole, nikdo jim to neorganizoval atd., a to už není. A tuto formu tréninku je nutné nějak nahradit. A navíc individuální přístup je efektivnější než práce v týmu, na druhé straně má i velké množství rizik, jako jsou neschopnost různých sociálních vazeb, egoismus, či nemožnost vytvářet lídry. Říkám, že je to o nalezení správného poměru, ani málo ani moc, a ten je u každého dítěte jiný. Záleží, v jaké vývojové fázi se nachází, kde potřebuje přidat, co zlepšit. Víte, v neposlední řadě je také potřeba umět rozlišit, co to vlastně dítěti dává a jestli ho to naplňuje. Viděl jsem spousty individuálních tréninků, které byly ztrátou času, stály peníze a efektivita velmi malá.
Měli by podle vás mít hokejisté „letní program“, tedy přípravu bez ledu? Nebo je v pořádku a výhodou „celoroční bruslení“, když na to máte materiální podmínky?
Otázka, na kterou se snaží odpovědět již celé generace trenérů. Pokud pominu finanční náročnost takového tréninkového procesu, musím připustit, že jediný hokej, v porovnání s jinými hrami, si dovolí být tolik týdnů v roce mimo své prostředí, tedy led. Na druhé straně bruslení není tak přirozený pohyb jako je chůze či běh, proto tu hrozí daleko větší možnost svalové disbalance. Takže pokud to někdo chce, musí zvýšit kompenzační cvičení, aby nepoškodil sportovce do budoucna. To nejpodstatnější však vidím v tom, že pokud dítě opravdu chce, baví ho to, má to natolik rádo, že má neustále hlad po tréninku na ledě, tak proč ne. Dávám jako inspirativní příklad Davida Výborného, ten byl vždy téměř celý rok na ledě, miloval to natolik, že i v létě chodil dvakrát v týdnu na led a jinak trénoval na suchu. Kombinoval to.
Jak často by měli maličtí hokejisté být v tréninkovém zápřahu? Nevede mnohdy model škola-trénink-škola-trénink-turnaj-škola-trénink k určitému vyhoření a následné ztrátě chutě do sportu, potažmo ke konci kariéry?
Příliš velké přetížení je nebezpečné. Ne pouze po vývojové stránce z hlediska fyzična, ale i psychična. Na druhé straně bez rané specializace bychom často nedosáhli sportovní geniality. Jen je tu jeden problém. Musí to jít z dítěte. Pokud chce hrát, trénovat téměř každý den, tak bych mu to umožnil. Problém je, pokud je dítě na dálkové ovládání rodiče či trenéra a plní pouze příkazy, jako jakýsi stroj, pak se jeho “vnitřní prostředí” může snáze změnit a dojde naopak k odporu a vyhoření.
Co fenomén „rodičů/trenérů“ někdy zároveň i sponzorů klubu, kteří často velmi nešetrně zasahují do klubového dění. Je to ryze český fenomén nebo je to běžné i ve světě?
V určité míře je to samozřejmě všude. Vždyť všude máte rodiče, trenéra, sponzory. Jde jen o to, že mají třeba jinak nastavená pravidla, chování, priority a vzájemný respekt. Je to asi o tom, uvědomit si, o co nám primárně jde. Jde nám přeci o dítě, aby bylo dobrým člověkem a pak možná vrcholovým sportovcem.
Čím Marián Jelínek aktuálně nejvíc žije?
Teď právě dopisuji další knihu, přednáším, koučuji a bavím se životem. 😀
Jakým způsobem nejraději relaxujete?
Na kole, zahradě, u knih a u svých papoušků. 😀
Které knihy, filmy, umělecká díla Vás nejvíce v poslední době zaujaly a proč?
Nejvíce jsou to knihy, hodně čtu. Bohužel ne moc beletrii, tu ojediněle, ale spíše knihy vědecky naučné. Baví mě především filozofie a psychologie. Například “Nastavení mysli” od Carol Dweckové mě zaujala, ale v každé knize něco zajímavého najdete.
Závěrem se nemohu nezeptat. Jste v kontaktu s Jaromírem Jágrem?
Téměř vůbec. Naposledy jsme spolu mluvili, když nás vyřadili na jaře z play off. 😀
Jak se díváte na jeho konec kariéry v NHL?
Ten konec já nijak neřeším, je to jeho věc a lidé logicky o tom hodně mluví. Mě zajímá spíš cesta, kterou tam prošel a ta je neskutečná!
Myslíte si, že ještě může kladenským Rytířům pomoci „na ledě“ jako platný hráč nebo jeho fenomenální příběh hokejové legendy jako aktivního hráče již skončil?
Pomoc určitě může, uvidíme za pár týdnů jak.
Děkuji za Váš čas a těšíme se na shledání na besedě
v Kralupech nad Vltavou 26. 9. 2018.
autor: Jindřich Kohm, redaktor
REDAKCE: tel. č. 
