Kralupy nad Vltavou – Říjnový Zpravodaj přinesl první díl nového seriálu o splněných přáních, dobrodružství a touze po poznání. Druhý díl najdete v listopadovém čísle. Protože se kapitán Josef Fričl rozepsal a zážitků má spoustu, budeme jeho vyprávění dělit mezi tištěnou a onlinovou verzi Zpravodaje.
Když něco chcete, musíte tomu věřit – 3. díl
Vyplul jsem od ostrova Stromboli. Chtěl jsem si prohlédnout všechny Liparské ostrovy. Ostrovy Basiluzzo, Panarea, Salina a Lipary jsou krásné, ale bohužel tak přecpané turisty, že se tu nedá ani pořádně kotvit. Volím tedy poslední ostrov Vulcano. V zátoce Punta Bandiera kotvím na hloubce šesti metrů. Je tu klid, čistá voda, malá pláž s černým vulkanickým pískem. Koupu se a potápím. Na břeh půjdu zítra. Večer chci odeslat pár fotografií, ale bohužel zase jsem ve stínu, kde není signál.
Ráno jsem zanechal člun na pláži a vydal se na průzkum ostrova. U prvního obydlí jsem se snažil zeptat na cestu na vrchol. Odkud jsem chtěl udělat pár fotografií. Pán mě vzal kolem ramen a s úsměvem mě vedl do domu na terasu. Když se chceš rozhlédnout, tak se podívej. Vysvětluji, že mi nerozumí. Já chci nahoru na ten kopec. On na to. Proč? To je daleko vysoko a nic tam není? Právě proto. J
Ukázal mi cestu. Ještě jednou mě objal, poplácal po zádech a popřál dobrou cestu. Nevím, kdo z nás by vzal cizího pocestného do bytu na balkon, aby se rozhlédl po okolí. Byl to milý člověk.
Šel jsem krásně upravenými zahradami. Cestou jsem si trhal zralé fíky. Potkával jsem turisty na skútrech z půjčovny a všichni mávali. Tady asi nejsou zvyklí na to, že tu někdo jde pěšky. To, co já ujdu za hodinu, oni ujedou za pět minut, ale nevidí spoustu barevných ještěrek, gekončíka nebo černého hada jako já. Hada jsem nestačil identifikovat. Měl asi jeden a půl metru a byl plachý. Určitě to byla nějaká užovka. Jinak bych se bál.
Abych to zkrátil. Na vrchol jsem se nedostal. Protože byl oplocený a všude cedulky PRIVATNO! Nevadí, stejně to stálo za to. Po návratu k zátoce jsem nestačil žasnout. Ráno, když jsem odcházel, tak stály na kotvě v zátoce jenom dvě lodě. Teď tu kotvilo víc než padesát lodí. Křik, z každé lodi se ozývala hlasitá hudba. Naštěstí se přihnala bouřka a za chvilku jsem byl v zátoce sám.
Ráno se po obloze honí těžká mračna, ale fouká příznivý vítr, tak zvedám kotvu a beru kurz na Sicílii na město Cafalo. Počasí mi nepřálo. Vítr se otočil přímo proti mně a já musel křižovat. Bylo mi jasné, že do večera to do Cafala nestihnu. V noci se mi nechtělo hledat kotviště. Změnil jsem kurz na volné moře. V noci jste na moři ve větším bezpečí než u břehu.
Plavba je dobrá, vlny do tří metrů a vítr okolo 17 uzlů. V půl jedné ráno obracím zpět na Sicílii. V deset hodin dopoledne vplouvám na kotviště v Cafalu. Zakotvil jsem. Moc se mi to nelíbilo. Na dně byla plochá skála a kotva moc nedržela. Dvakrát jsem musel překotvit. Odpoledne se přihnal silný vítr a vlny se zvedly. Kotva začala klouzat a hnalo mě to na útesy za mnou. Na nic jsem nečekal. Zvedl kotvu a vyplouvám na moře. Další dvě lodě na tom byly stejně. Jenomže posádka byla na břehu. Nevím, jak dopadli.
Jak jsem řekl, vyplul jsem na moře. Hned za molem na mě vyrazily 3-5 m vlny, které se na mělčině rychle vzdouvaly. To ale nemělo být všechno. Natáhl jsem silně zmenšené plachty a asi za půl hodiny jsem byl mimo nebezpečí pobřeží. Vítr začal dosahovat rychlosti přes 40 uzlů. To je už na hranici vichřice. Vlny začaly dosahovat výšky deseti metrů. Plachty jsem měl zmenšené, co to šlo. Jak se říká, plul jsem na kapesníky. Najížděl jsem na vlny zešikma. Takže jsem na vlnách surfoval. Když jsem se dostal do úpatí vlny, tak jsem měl okolní vodu do půlky stěžně. Teď jsem si teprve uvědomil, jak je loď konstrukčně výborně postavená. Jak v těch těžkých podmínkách obstála.
Vítr trochu polevil na 30 uzlů a já plul celou noc a druhý den k Italským břehům.
autor a foto: Josef Fričl, kapitán
REDAKCE: tel. č. 
