Andrej Plecháček, ředitel Dvořákova gymnázia: Lidé všech generací jsou v podstatě stále stejní

Kralupy nad Vltavou – Zažíváme rozkvět školství? Jaký posun ve vzdělávání i společnosti vidí za 30 let svobody ředitel Dvořákova gymnázia v Kralupech nad Vltavou Andrej Plecháček?

Trpělo nějakým způsobem školství za totalitního režimu?

Trpělo nedostatkem empatie nejen vůči žákům, velkou polaritou mezi žákem a učitelem. Na druhou stranu školství a způsob vzdělávání se za posledních 30 let změnilo ve všech zemích. Naše školství samozřejmě trpělo ideologií, o některých věcech se nehovořilo, dějepis vynechával mnohá fakta, některá naopak zdůrazňoval nebo překrucoval. V literatuře byla vynechána řada kvalitních autorů. Mnohé věci se musely. Například se muselo jezdit na chmelové brigády (i když třeba na ně vzpomínám rád, ať už v roli studenta nebo učitele), školy byly nuceny produkovat zájemce o vojenské školy, garantovat účast žáku v prvomájovém průvodu, nadaný student se nemusel dostat na studium, které ho zajímalo, protože jeho rodiče měli politický škraloup.

Jaké nové možnosti se vám po revoluci ve školství otevřely? 

Zmizelo to, o čem jsem se zmínil. Svoboda přinesla do škol mnohé alternativní způsoby výuky, studenti začali poznávat svět, mohli získávat zahraniční zkušenosti, což je asi ten nejcennější a nejdůležitější způsob rozšiřování obzorů mladého člověka. 

Jak se změnilo/nezměnilo školství a systém vzdělávání za uplynulých 30 let? 

Hodně a zároveň málo. Některé školy se změnily velmi podstatně. Jsou mnohem demokratičtější, přátelštější, rozvíjí se v nich partnerský vztah mezi učitelem a žákem. Vznikla řada soukromých škol, ve kterých můžeme najít spoustu zajímavých inovací a inspirací, ale i špatných ve kterých spíš vítězí podnikatelský princip. Objevilo se mnoho pohledů na vzdělání a vzdělávání. Zatímco dříve se odborníci přeli o to, jaké učivo zařadit do výuky, v současné době je diskuze o vzdělávání mnohem košatější. Způsobů výuky je mnoho, daleko více se v moderní pedagogice akcentuje schopnost spolupráce, schopnost si poradit, ovládat technologie, umět se dohodnout. Málo se změnilo proto, že školství obecně nestíhá sledovat změny ve světě. To to je evidentní a známá skutečnost. U nás stále máme výuku organizovanou podobně, jako tomu bylo dříve – vyučovací hodiny, přestávky, žáci v klasicky uspořádaných třídách, známky jako odměnu i bič. 

Změnilo se během těch dlouhých 30 let také chování studentů a v čem?

Jistě, chování studentů se mění. Mají zásluhou technologií mnoho věcí hned a okamžitě, a to samozřejmě má vliv na rychlost života a zřejmě i kvalitu života. Na druhou stranu si myslím, že lidé všech generací jsou v podstatě stále stejní. Jako celek se – snad poučeni historií – trochu vylepšují. Jsem zřejmě optimista. A to i přesto, co se v poslední době ve světě děje. Mezi studenty jsou lidé skvělí, aktivní, podnikaví, přátelští, obětaví, ochotní pomáhat, plní entusiasmu i takoví, kterým tyto vlastnosti chybí. Buď z části, nebo úplně. Stejně to bylo i v generaci naší. Mají samozřejmě více možností, mají technologie, které ovládají v průměru mnohem lépe než starší generace, a je v chování formuje trochu jinak, než atributy naší doby formovaly nás. Některé starší lidi to rozčiluje více, některé méně. Já patřím mezi ty druhé. Jsou tady takové maličkosti, že například když dneska jede třída na výlet, tak má většina studentů sluchátka na uších a „drtí“ telefony, zatímco my jsme spíš společně zpívali a hráli na kytaru. Pro většinu z nich je možná problém spát v přírodě pod širákem, zatímco pro nás to byla většinou nezapomenutelná a krásná součást mládí. Jsou to ale, jak jsem řekl, maličkosti.

Pokud jste si po pádu totalitního režimu představoval, že změny v rozvoji vzdělávání půjdou jiným směrem než je tomu nyní, jak byste si  představoval ideální vzdělávací systém v Čechách, který byste poté rád aplikoval na DG? 

Ideální systém samozřejmě neznám, problém školství a vzdělávání je problém celosvětový. Vyřešeno nemají nikde.

Co ve školství chybí? Kromě těch vždy omílaných peněz chybí obecně ve školách nová, mladá nadšená generace učitelů, která je vzdělávaná na učitelských fakultách v duchu moderní pedagogiky s důrazem na praxi.

Co se týká naší školy, myslím si, že býváme na naše studenty a absolventy často velmi pyšní. Dokonce se zdá, že je tomu tak v poslední době čím dál častěji. A máme takovou zkušenost, že když si studenti vymyslí něco svého, co je baví, k čemu jsou motivováni, tak za tím jdou a daří se jim realizovat své projekty na takové úrovni, že všichni žasneme. Takové jsou třeba u nás ve škole projekty studentského parlamentu, reálné firmy, realizace výzdoby školy, programů pro mladší děti a jiné. 

Proto si myslím, že by se v budoucnu ideální vzdělávání u nás na škole i jinde mělo co nejvíce opírat o studenty, kteří by měli velký podíl na organizaci školního života ale i vyučování a na projektových činnostech. Sami by se hodnotili, poskytovali by i zpětnou vazbu učitelům. Tím pádem by byli i mnohem více aktivní a motivovaní, vymizelo by učení se pro známky. Učitel by byl skutečným partnerem – průvodcem nikoliv tím, který vždy a bezvýhradně určuje, co se bude při vyučování dít a pak se třeba diví, že to ne všechny baví a úspěšnost výuky není velká. Myslím si, že by taková škola budoucnosti měla být. My o ní máme usilovat, a proto se také na naší škole o to po malých krůčcích snažíme. Není to v těsné „státní šněrovačce“ jednoduché, není to jednoduché ani kvůli zažitým představám jaká má škola být v očích veřejnosti, rodičů, učitelů i samotných studentů. 

Pamatujete si na Filipa Voláka a Radima Woláka ještě jako na studenty? Dřímaly politické ambice v panu Volákovi a panu Wolákovi již během jejich studijních let?

Samozřejmě, že si na ně pamatuji. Byly to výrazné studentské osobnosti. Byli veselí, podnikaví, kreativní, spojovali kolektivy, do nichž patřili. Ve svých odpovědných funkcích v tom pokračují i dnes. S Filipem jsme zažili na prahu 90. let asi pro oba z nás nezapomenutelný zájezd s jeho třídou do francouzské města Banyuls a okolí, a už tam se projevoval jako klidná síla, která tmelí kolektiv. 

Radima bylo zase vždy radost potkat – vždy člověka ovlivnil svou věčnou pozitivní náladou a vtipem.  

Oba dva vystudovali vysokou školu a s velkou chutí a úspěšně se pustili do práce ve svých oborech. Jsem proto přesvědčen, že je ke starostování spíš v průběhu života přivedla odpovědnost. Občanská odpovědnost za svůj život, za život rodiny a životy všech lidí v jejich městě.