Ten, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít,“ konstatoval filosof George Santayana. Letos uplyne 30 let od listopadové revoluce. Pro naše generace bylo období po druhé světové válce hodně určující. Svět se rozdělil a „my“ jsme zůstali na té „levé straně“. Během vlády jedné partaje odešlo z naší země více než čtyři sta tisíc lidí. A věřte, že většina těchto lidí se ve světě neztratila! Jsme dnes skutečně demokraté, prožíváme svobodu, máme volné pole působnosti pro naše rozhodování?
Těmito otázkami je nutné se každodenně zabývat. Jedním z nosných témat čtvrtého večera Trubadúrů jsou mediální manipulace a hledání způsobů, jak jim účinně čelit. Mám nesmírnou radost, že součástí programu Magické noci bude i beseda s Vojtěchem Klimtem (1973), předsedou Klubu Karla Kryla a autorem vynikající, čtenáři i kritiky ceněné Krylovy životopisné knihy Akorát že mi zabili tátu, která se dočká již čtvrtého vydání. Karel Kryl odešel na konci šedesátých let 20. století do exilu. Po sametové revoluci se vrátil zpět do své rodné země, kterou miloval, a ta ho nepřijala, proč pane Klimte?
Karla Kryla jeho země zprvu přijala, a to nejbouřlivěji ze všech lidí z exilu. Postupně se ale vztah nové politické garnitury i společnosti k exulantům měnil, ačkoli exil držel zdejší disent nad vodou nejen informačně, ale i materiálně. Karel navíc jako jeden z prvních přišel s kritikou chyb, kterých se nová politická garnitura dopoustěla a dopouštěla se jich i celá společnost. Nad komunistickými zločiny se víceméně mávlo rukou, řada bývalých komunistů navíc dostala možnost se podílet na vládě. Připravovala se privatizace, která neměla pojistky v zákonech, noviny byly plné slov o demokracii, lidé ovšem nebyli vedeni k občanství, ale k obdivu k novým politickým ikonám, což se této zemi vrací dodnes, jen ikony, které mají lidé obdivovat, se střídají. Postupně se začaly šířit lži, že Krylova kritika je zhrzená, protože nedostal odpovídající politický post. Kdo si ale přečte jeho rozhovory, které později vyšly knižně, uvidí, že jeho kritika byla fundovaná a poučená dvacetiletým životem v demokratické zemi. Karel nebyl zhrzený, byl ale na nás čím dál víc naštvaný, co si všechno necháme líbit. Snažil se nám vysvětlit, jaká práva a povinnosti k demokracii máme, že politiky je třeba bez rozdílu kontrolovat a hlídat, protože demokracie se sama nevybuduje a je taková, jaké jsme my sami schopní. Noví politici se cítí jako páni, voliči pak spíše než občany připomínají poddané. K tomu jen tolik: Vidíme-li stav naší země, měli bychom se zamyslet především sami nad sebou.
Z výše uvedeného lze dobře pochopit, proč Karel Kryl zůstal „doma“ v Německu. Ve vaší knize citujete herečku Vlastu Chramostovou, která okomentovala propojení Karla Kryla s Karlem Gottem při zpěvu hymny na balkóně Melantrichu při demonstraci na Václavském náměstí v roce 1989, doslova uvedla: „Spojilo se nespojitelné. Dobrý politický tah skrýval předzvěst nové doby, která bude přát Gottům, ne Krylům.“ To je velmi silná a trefná metafora polistopadového vývoje?
Přestože tady Karel začal být na obtíž, tak se na konci života chtěl vrátit do Čech. Ke konci byl silně v defenzivě, ale chtěl pokračovat dál. To, že to vzdal, jsou jen legendy. Do televize ho zvali maximálně jednou za rok, v rozhlase ho přestávali hrát, a když, tak až na výjimky jen staré písničky. Dokonce mu pořadatelé zrušili několik koncertů, žádný zákaz shora nepadl, ale stával se nepopulární u mnohých redaktorů, pořadatelů a koneckonců i u mnohých posluchačů. Téměř se vytratil z éteru a částečně se do něj vrátil až řadu let po smrti, ta pauza byla ale dost fatální, takže dnes na něj narazit v rádiu je spíš vzácnost, případně se omílá několik starých písniček dokola. Karlovy poslední písničky se nehrají prakticky vůbec, přestože jsou v drtivé většině stále aktuální. Což pro nás není zrovna dobrá vizitka.
Když nyní přeskočím do současnosti, co se s tím dá dělat? Vy jako předseda Klubu Karla Kryla udržujete jeho odkaz, zveřejňujte citáty, fragmenty z tvorby, zajímavé archivní materiály. Váš klub má na facebooku téměř 19,5 tisíc odběratelů … hlásí se dnes ke Krylovi i zástupci z řad jeho generačních následovníků? Jaké snahy o popularizaci Krylovy tvorby jsou vám sympatické, jaké nikoliv…
Myslím, že hodně mladých lidí Kryla našlo na internetu, kde si lidé jeho písně a pořady o něm sdílejí. Kvůli ochraně autorských práv už ale bylo hodně smazáno a s tím zmizela historie často i velmi pěkných konverzací a komentářů od Krylových příznivců. Jinak si moc nedovedu představit, jak se mají mladí lidé ke Krylovi dostat, pokud nemají například zkušenost z rodiny, ale i ta je často nepřenosná. Kryl počítače rád neměl, byl ze staré školy, ctil papír a perem psané slovo, ostatně měl velmi pěkný a originální rukopis. Přesto si myslím, že v seznámení lidí s Krylem mohou informační technologie pomoci a pomáhají. Řadu Krylových stále aktuálních citátů se mi podařilo rozšířit mezi statisíce lidí, u některých je dosah ještě vyšší. Těší mě, když kolují a lidé si je sdílejí, ale uvítal bych především, kdyby se jimi řídili.
Ke Krylovi se řada muzikantů, kteří tvoří autorské písně, hlásí. Někdy z toho mám radost, někdy méně. Mám ale pocit, že Kryl je často spíše ikona, ke které vzhlížejí a spíše méně rozumějí tomu, o co se snažil. Asi nejde jen o generační problém, Kryla často chápou velmi zvláštně lidé napříč generacemi. Netvrdím, že jsem jej ve všem pochopil, to jistě ne, ale často se velmi divím, jak Kryla chápou a co mu přisuzují, případně kde ho vidí, kdyby se dožil současnosti. Do toho se ale nechci pouštět, Kryl byl naprosto originální osobnost a nelze odhadnout, co by dnes říkal a zpíval. Jsem přesvědčen, že by se zabýval jinými věcmi, než se zabývá drtivá většina z nás, protože viděl mnohem víc dopředu. Spousta lidí má názory jako podle nějaké šablony, těch šablon je několik, hrne se to na ně z internetu a médií a dostává se jim to pod kůži. Poznal jsem to i v Klubu Karla Kryla, lidé nechtějí sami přemýšlet a angažovat se, chtějí být vedeni a směrováni, což je podle mě špatně, zase příště nějakému politikovi naletí, i když už se spálili mnohokrát.
Nemyslím si, že dnes nutně potřebujeme nového Kryla, i když lidé s jeho schopností myslet, jsou zapotřebí vždycky. Dle mého názoru by ale stačilo, kdyby lidé víc přemýšleli nad tím, co Kryl říkal, najdou tam odpovědi na to, co je a co není demokracie a co od ní mohou čekat. A především, co pro ni mají dělat oni sami. Zatím nevidím, že by tady někdo mohl Kryla, byť vzdáleně, nahradit a to především co se týče jeho komentářů k aktuálnímu dění, k tomu v krásné češtině a s poezií v textu.
Pro některé lidi je Kryl spíš symbol, do kterého si promítají svoje potřeby a některou z těch šablon, kterým se přizpůsobují. Někdy to zavání až dost obludným kultem a skutečnému Krylovi je to na hony vzdálené. To je ale asi přirozené, s tím se dá těžko něco dělat. O Krylovi mluvím po svém a buď to lidi vezmou nebo ne.
Nemám rád zneužívání Kryla pro politické strany, jakékoli. Kryla vnímám jako politicky nezávislou osobnost a myslím, že to je jeden z důvodů, proč budou jeho názory zajímavé ještě hodně dlouho. Pokud jsem požádán o pomoc s krylovskými akcemi, pomůžu rád, ale jak to zavání politickou stranou, jdu od toho. Jsem přesvědčen, že Kryla bychom měli od politiků držet co nejdál. Není to nic proti politikům, jejich práce je potřeba, a když ji dělají dobře, v pořádku, ale Kryla by to jen poškozovalo, nikdy není jistota, jak se kdo bude vyvíjet.
Karel Kryl mnohokrát přímo vybízel k politické angažovanosti, k aktivní participaci občanů na správě veřejných věcí, k občanskému nasazení. A hlavně k nelhostejnosti! Když jste se setkávali a diskutovali, viděl Karel Kryl naději v nějakých konkrétních lidech, věcech, událostech po tolikerých zklamáních?
Karel až do konce naději neztratil, i když byl čím dál víc skeptičtější. Oproti jiným se nespoléhal na nastávající generace, považoval to za zbabělost ve chvíli, kdy pro zlepšení situace může cokoli udělat každý z nás, bez ohledu na věk. Výmluvy na to, že jeho a starší generace už mají odpracováno, kategoricky odmítal. Co se týče tehdejší politické situace, vládl tady téměř neomezeně Václav Klaus, který mezitím odsunul na vedlejší kolej i vyhasínající ikonu Václava Havla a nevypadalo to, že by někdo mohl Klausovi vážněji čelit. Když se Miloš Zeman objevil v čele sociální demokracie, Kryl vycítil, že je to alespoň potenciální opozice, která Klausovu moc bude schopná omezit a v podstatě mu dal následný vývoj za pravdu. Jak si sociální demokracie s mocí poradila, je věc jiná. Jak Kryl trefně říkal: teprve silná opozice dělá demokracii, bez ní nemá šanci. Kryl nicméně sociální demokracii oficiálně nepodpořil, pouze se s ní účastnil dvou mítinků za společný stát se Slováky, protože byl ryzí Čechoslovák. Se sociální demokracií nikdy nemašíroval, do toho jej vmanipuloval tisk, jak řekl krátce před smrtí v jednom z rozhovorů. Kryl samozřejmě nemohl tušit, jakým směrem se bude Miloš Zeman vyvíjet, od opoziční smlouvy po dnešek, nepochybuji, že jakmile by se býval dostal Miloš Zeman k moci, dostával by od Kryla podobné kapky jako Klaus a Havel.
Do Čech se „po sametu“ vrátil václavský kult! Vzývání Klause i adorace Havla, nyní při zpětném pohledu mi klade na mysl otázku, proč se tak násilně vytvářejí modly, místo aby se důležité postavy dějin nechaly takzvaně, alespoň se špetkou kritického odstupu dozrát … (mířím i na hysterické přejmenovávání škol, ulic, náměstí… bezprostředně po smrti Václava Havla). Karel Kryl se často zabýval či dokonce trápil otázkou jací lidé, tvořící československý národ vlastně jsme. Odsuzoval brutální nepotrestanou mstu na Němcích v pohraničí na konci války, stejně jako velký bolševický pardon zastřešený již vzpomínaným sloganem: „Nejsme jako oni.“ Přemýšlím, jak jsme jiní, třeba od Poláků. Ti šli proti Hitlerovi na koních, nenechali si vnutit brutální zemědělskou kolektivizaci, i za bolševika si udrželi větší část svobody (viz. hudba) a v osmdesátých letech zde vznikla Krylem obdivované hnutí Solidarita. U nás mám pocit, že něco takového nebylo možné, že tady každý každého v zárodku udal nebo paralyzoval a to mnohdy bez přímých nařízení viz. stahování Krylových desek z oběhu či „preventivní“ rušení koncertů. Nejdete nějakou krylovskou paralelu k těmto myšlenkám? Třeba se mýlím. Studování historie a aktualizace pohledů, skládání mozaiek pochopení je celoživotní proces, který stejně nemá definitivní cíl.
Co se týče Václava Havla, je to nejen stavění kultu založeného často na velmi vzdálené realitě, na druhou stranu ale i stavění antikultu, který většinou používá argumenty realitě stejně na hony vzdálené. Se střízlivým hodnocením Václava Havla se setkáte málokdy, Kryl byl zřejmě první, kdo se o to snažil, ale reakce byla spíše hysterická a podobně hysterická je dnes zášť vůči Václavu Havlovi u jiných, jen převrácená naruby. Dosud považuji Krylovy komentáře k činům i nečinům Václava Havla za nejtrefnější, jaké kdo napsal. Přejmenování pražského letiště považuji za nešťastné, dokonce ani komunisté je nepojmenovali po žádném ze svých potentátů, jinak si ale žádné hysterické pojmenovávání ulic po Václavu Havlovi nevybavuji, Kryl má dnes ulic několik a mám dojem, že jich má pořád víc než Havel. Na objektivnější hodnocení Václava Havla si budeme muset počkat, ale mám dojem, že i dnešní mladé generace ve školách spíše přebírají jeho nekritický obraz. Kryl na něm kritizoval zejména jeho spojenectví s vysokým komunistickým funkcionářem Čalfou, benevolenci ke komunistickým zločinům po roce 89 a neobratná vyjádření směrem ke Slovákům, která jen přispěla k rozpadu republiky, na kterou Václav Havel dvakrát přísahal. Místo toho se ještě před jejím rozpadem nedůstojně odplížil z Hradu, jak to Kryl formuloval v jednom ze svých komentářů, které psal pro regionální noviny, protože celostátní deníky mu to odmítaly tisknout. Stejně tak nám chybí objektivnější hodnocení sametového předání moci v prosinci 89, ale to jsou spojené nádoby. Na jednu stranu se tvrdí, že jinak to nešlo, na druhou stranu se hledají nesmyslné konspirační teorie. Hledání faktů dnes dostává opravdu na frak, mnozí lidé dnes nevěří jako by ničemu a zároveň jsou schopni skočit na kdejakou pitomost, co jim někdo naservíruje na internetu. Mám zkušenost, že příliš mnoho lidí nechce myslet vlastní hlavou, ale naopak chce, aby je někdo vedl za ručičku. V diskusi s nimi pak narážíte pořád na převzaté a široce sdílené argumenty, což má za následek, že jste dost často nuceni se opakovat, a to dělám opravdu nerad.
Co se týče Poláků, jako každý národ mají svá pozitiva i negativa. Dnes je tam společnost rozdělená ještě víc než u nás a často se to dotýká i nejužších rodinných vztahů. Nemyslím si, že u nás jsou lidé horší, ocenil bych ale, kdybychom se každý snažili život tady zlepšovat, i kdyby to měly být jen drobné, malé věci, protože i ty se počítají. Nechali jsme si nacistickou a komunistickou propagandou vnutit lež, že jsme národem zbabělců a kolaborantů, protože národu, který si sám sebe neváží, se lépe vládne. Propaganda nám ale tisíce lidí, kteří se totalitám postavili, tajila. Já těmto lidem říkám skutečná elita našeho národa, jsou to ti, kteří tvoří nejlepší základ této země. Jsou v každém národě a máme to štěstí, že v našem případě jich opravdu není málo. Je být na koho hrdý a komu jejich podíl na zlepšení této země minimálně nekazit. Jsou solí této země, ke které patřil Karel Kryl i jeho dva předkové, knihtiskaři z Nového Jičína a Kroměříže. Letos o nich vydá nakladatelství Galén knihu, kterou se mi podařilo dokončit. Jejich přispění ke kultuře tohoto národa bylo za minulého režimu nuceně zamlčováno, máme jim co vracet, stejně jako těm ostatním. Dodneška nechápu, že jsme se dokázali smířit s tím, že většina křivd z doby před rokem 89 zůstala nepovšimnuta. Neuznávám, že máme právo odpustit zločiny, které se děly druhým, i kdybychom byli jakkoli postiženi my sami. A jak říkal Kryl: „Odpustit je možné až poté, kdy je projevena účinná lítost.“ Ta se ale až na nepatrné výjimky nekonala. A není divu, polistopadová politická garnitura to nepovažovala za podstatné. Souhlasím s Krylem, že to zanechalo na duši tohoto národa nesmazatelnou stopu, stejně jako to, co se dělo předtím.
Souhlasil jste, že se vydáme po stopách díla Karla Kryla (chronologicky) a nabídnete nám k němu komentář, pojďme tedy do toho…
Jindřich Kohm,
předseda redakční rady
REDAKCE: tel. č. 
