Starostové nedalekých Veltrus a Velvar nemají společné pouze to, že stojí ve vedení obcí. Jsou především dlouholetými a blízkými přáteli, a to již od školky. Jejich téměř až bratrský vztah zpečetilo vyrůstání ve stejném domě, navštěvování skautského oddílu, studium na kralupském gymnáziu, kde také oba později vyučovali. Po tomto výčtu společných životních křižovatek není ani překvapivé, že se ve stejném roce (2014) stali starosty obcí, ve kterých žijí. Zdálo by se, že je odlišuje pouze jediné. První písmeno v jejich příjmení, i kvůli kterému si je lidé neustále pletou. S Filipem Volákem (starosta Veltrus) a s Radimem Wolákem (starosta Velvar) jsme hovořili o změnách ve společnosti za posledních 30 let.
Filip Volák, starosta Veltrus
Jaké máte vzpomínky na období, kdy se znovu v našem státě obnovila demokracie?
Vzpomínky jsou spíše matné..:) V listopadu 1989 mi bylo 12 let, nicméně si vybavuji zvláštní euforii u nás doma u televize, kde jsem se od rodiny dozvěděl, co znamená „demise“, ale i napětí, když se má starší sestra vracela (myslím, že už v zimě 1989) z Prahy, kde byla používána vodní děla apod. Z prosince 1989 mi utkvělo velké množství plakátků s nápisem „Havel na hrad“ a pocit, že předvánoční Praha je prostě „nějaká jiná…
Myslím, že opravdový pocit svobody a sounáležitosti lidí jsem si uvědomil až o rok později (17. 11. 1990), to když jsem byl s kralupským skautským oddílem na Václavském náměstí při návštěvě George Bushe st., bylo tam snad sto tisíc lidí a úžasná atmosféra.
Co konkrétního se revolucí ve vašem osobním životě změnilo?
Konkrétně jsme odložili ve škole azbuku a plynule přešli na výuku angličtiny😊. Místo fotbalu jsem začal chodit do skautského oddílu, na který mám krásné vzpomínky, kamarády a cenné zkušenosti na celý život. Pamatuji si též na svůj první výlet „na západ“ – šlo o návštěvu rakouského Innsbrucku, tehdy to byl pro mě úplně jiný svět. Širší souvislosti a změny ve společnosti a v politice jsem si uvědomoval postupně, spíše až na gymnáziu.
Naplnila se po revoluci za těch uplynulých 30 let vaše očekávání?
Tak to není jednoduchá otázka – jako žáka/studenta mě zajímalo hlavně cestování, později na vysoké škole se mi splnil sen – podíval jsem se do Jižní Ameriky, což bylo přesně 10 let od sametové revoluce. Svobodu, demokracii, cestování, možnost podnikání atd. – to už jsem vnímal tak nějak přirozeně, jako běžnou součást života (dnes už vím, že ne zcela automatickou a dosti zranitelnou…). Upřímně jsem tehdy očekával, že třeba za 20-30 let doženeme třeba právě sousední Rakousko, Německo či skandinávské země, což se (bohužel) stále nenaplnilo. Také jsem si s nadějí myslel, že za pár desetiletí už ti ryzí komunisté jaksi „vyšumí“, ale to se zatím také nestalo. Přes jisté rozčarování ze současné politické situace na celostátní úrovni si ale myslím, že zásadní pilíře demokratické společnosti jsou postaveny pevně. To však neznamená, že o ně není třeba pečovat, kolikrát by stačila třeba jen nějaká pozitivní drobnost, dobrý skutek pro naše okolí.
Jaký jste byl student, a dřímaly někdy dříve ve vás politické ambice?
Tak to je otázka spíše pro mé učitele😊. Já věřím, že dobrý, hlavně v mých oblíbených předmětech (např. biologie, zeměpis, ale i historie či tělocvik, horší už to bylo např. s matematikou). A politické ambice ve mně za mých studentských let opravdu spíše pospávaly.
Radim Wolák, starosta Velvar
Jaké máte vzpomínky na období, kdy se znovu v našem státě obnovila demokracie?
Bylo mi tehdy 12 let, většinu času jsem trávil na rybách v Lobečku u tůní a s klukama venku. Listopadové dění přišlo ve chvíli, kdy jsem začínal víc vnímat, co se kolem děje a krásně se mi to vysvětlovalo. Do té doby jsem to moc nevnímal, sice jsme s dědou tajně poslouchali chraplavý Hlas Ameriky, potichu, aby nás neslyšeli, sice se doma při politických vtipech ztišoval hlas, sice mi rodiče vysvětlovali, když jsme jezdili na prázdniny na Lipno a v noci se ozývaly výstřely, proč se nesmí za hranice a proč se někdo snaží utéct, sice vím, že ségra poslouchala zakázané písničkáře a já moc nevěděl, proč jsou zakázaní, ale teprve v tom revolučním dění, kdy se začalo vše otevírat a pojmenovávat, jsem si skládal, co tu bylo před a snažil se to pochopit. Jezdili jsme do Prahy s tátou na většinu demonstrací, byli jsme na Národní třídě hned osmnáctého ráno, pamatuji si, že bylo všude rozházeno plno bot ještě po včerejším zásahu, to na mne hodně zapůsobilo, pak jsme jezdili každý den, hltal jsem všechny informace. Nevěděl jsem, kdo je kdo a o čem se přesně mluví, ale měl jsem silný pocit štěstí, že končí něco zlého, ještě dřív, než jsem to stačil poznat, a začíná něco dobrého, na co se můžu těšit. Z demonstrací mám hlavně silné vzpomínky na pocit sounáležitosti, ohleduplnosti, velmi mi utkvěl milý hlas pana Václava Malého.
Co konkrétního se revolucí ve vašem osobním životě změnilo?
Konkrétně? Změn bylo hrozně moc. Soudružce učitelce jsme začali říkat paní učitelko, místo ruštiny přišla časem angličtina, začal jsem chodit do skauta, jeli jsme prvně za hranice, to bylo něco, dostal jsem první džíny plísňáče, všechno bylo jinak, na vše jsme se těšili, vše jsme zkoušeli. Obecně řečeno byla revoluce změnou zásadní. Jisté je, že můj život by bez listopadu 1989 vypadal úplně jinak. Jak, to naštěstí nevím a nechci to vědět, jsem moc rád, že je vše tak, jak je.
Naplnila se po revoluci za těch uplynulých 30 let vaše očekávání?
Vztáhnu-li to k sobě samému, tak nikoli. Pokud jsem o tom vůbec přemýšlel, ve dvanácti letech jsem očekával, že ve 42 budu starý a tedy úplně odepsaný. Jsem mile překvapen, že si stále připadám jako na začátku a s dychtivostí očekávám, čemu se budu věnovat, až budu velký.
Co se týká naplnění velkého společného očekávání, jak tu vše brzy bude jako v zemích nestižených komunismem, pamatuji si, jak mi přišlo nepochopitelné, když někteří v devadesátých letech říkali, že ta opravdová změna bude trvat dlouho a že se demokracii budeme muset učit. Dnes je vidět, že na tom něco bylo, ale já věřím, že se to naučíme a hlavně považuji za skvělé, že se to můžeme učit.
Osobě jsem moc rád, že žijeme 30 let ve svobodné zemi a těší mne, že přibývá lidí, kteří jsou ochotni se zapojit do věcí veřejných a nevnímají to jako něco, co jim nepřísluší. Máme se krásně, jen prostě asi trvá déle, než si uvědomíme, že máme zodpovědnost sami za sebe. A než si zase zvnitřníme pravidla slušného chování, která známe z pohádek a bůhví proč se podle nich ne vždy řídíme.
Jaký jste byl student, a dřímaly někdy dříve ve vás politické ambice?
To byste se měla zeptat učitelů! Gymnázium – tedy život a lidi v něm – jsem měl moc rád, ale domnívám se, že jsem patřil spíš k těm méně výrazným, dosti jsem se styděl projevit, aspoň zpočátku, hodně jsem koktal. Politické ambice ve mně nikdy nedřímaly, pokud ano, tak hodně hluboko. Kdyby mi někdo řekl, že jednou budu starostou, tak bych mu nevěřil. Za to, že dělám starostu, čili služebníka městského, podle mě může hodně skauting, ten v nás posílil potřebu nenechat věci být a stavět se k nim čelem. Těší mne moc, že mezi starosty mám řadu přátel, mám radost, když vidím, kolik poctivých a skvělých lidí dnes pracuje pro naše obce.
Očima Andreje Plecháčka na Filipa Voláka a Radima Woláka
Pamatujete si na Filipa Voláka a Radima Woláka ještě jako na studenty? Dřímaly politické ambice v panu Volákovi a panu Wolákovi již během jejich studijních let?
Samozřejmě, že si na ně pamatuji. Byly to výrazné studentské osobnosti. Byli veselí, podnikaví, kreativní, spojovali kolektivy, do nichž patřili. Ve svých odpovědných funkcích v tom pokračují i dnes. S Filipem jsme zažili na prahu 90. let asi pro oba z nás nezapomenutelný zájezd s jeho třídou do francouzské města Banyuls a okolí, a už tam se projevoval jako klidná síla, která tmelí kolektiv.
Radima bylo zase vždy radost potkat – vždy člověka ovlivnil svou věčnou pozitivní náladou a vtipem.
Oba dva vystudovali vysokou školu a s velkou chutí a úspěšně se pustili do práce ve svých oborech. Jsem proto přesvědčen, že je ke starostování spíš v průběhu života přivedla odpovědnost. Občanská odpovědnost za svůj život, za život rodiny a životy všech lidí v jejich městě.
REDAKCE: tel. č. 
