Kralupy nad Vltavou utvářejí mnoho osobností, od umělců, přes sportovce až po úspěšné podnikatele. Řídit velkou firmu, která je stabilní, spolehlivá a zodpovědná, je vlastně uměním, za nímž stojí spousta času, úsilí a osobního nasazení. Na dobře fungující podnik mohou mít příznivý vliv i rodinné kořeny, zkušenosti, jež se předávají z generace na generaci. Samo sebou může prosperitu ovlivnit šťastná náhoda, nebo, jak se říká, mít čuch na lidi, či být ve správném čase na správném místě.
Kombinací tohoto všeho je právě firma Kochmantrans, s. r. o., která letos 14. 6. oslavila 30. výročí od svého založení. S jejím zakladatelem Jaroslavem Kochmannem jsme si povídali o jeho životě, o tom, co nejen Jaroslava, ale samotnou firmu formovalo, a jak je důležité míti Filipa.
Kam až sahají Vaše rodinné kořeny?
Můj děda Karel Kochmann pocházel z Otvovic a do Kralup nad Vltavou přišel v letech 1904–1905, až po I. světové válce, která ho neminula, si v Grégrově ulici otevřel autodílnu, později i strojírnu. Děda měl dvě dcery a tři syny, kteří se na firmě podíleli. Postupně firmu rozšiřoval až na úroveň přibližně osmi zaměstnanců. Mimo jiné se u něj vyučilo asi 38 žáků a firma si získala na okrese jméno, zejména co se týče oprav zemědělských strojů pro všechny místní tehdejší sedláky. Po roce 1946 o živnost přišel, nicméně ve firmě stále působil jako vedoucí. Až do roku 1972 firma poskytovala servis pro středočeské pivovary. A toto vše vnímám jako základ naší rodiny.
Pokračujme nyní již Vámi a Vaší společností.
Já jsem se vyučil na Kaučuku, poměrně brzy jsem přešel jako řidič do autodopravy. Od roku 1969 až do dnešního dne nepřetržitě funguji jako soukromý podnikatel. Firmu Kochmantrans jsem založil před třiceti lety, přesně 14. 6. 1990, a letos tedy slavíme kulaté výročí.
A co vše předcházelo založení firmy? Začal jste podnikat za normalizace, doba nebyla zrovna nakloněná soukromým podnikatelům…
Vaší generaci je těžké vyprávět, jak složitá to byla doba…
Ráda Vaše vyprávění uslyším, přiučím se. 🙂
Co jsem v této době prožil, mě hluboce poznamenalo. V tom roce 1969 jsem začal soukromničit s vlastním nákladním automobilem pod technickými službami Kbely, později Klánovice. A protože jsme byli pro tehdejší vládnoucí vrstvu tzv. nepřizpůsobiví, nepohodlní, obtížně znormalizovatelní, nakonec jsme skončili v pražském dopravním středisku. Ve chvíli, kdy i tento podnik zanikl, jsme byli definitivně označeni za nežádoucí. Díky mnoha přátelům jsem tehdy naštěstí zjistil, že mohu vlastnit dopravní prostředek, pokud ho budu používat pro přepravy uměleckých souborů, kapel či orchestrů. Tuto činnost jsem nakonec vykonával dalších patnáct let. Pořídil jsem si čtyřicetimístný autobus. Za výsměch té normalizační doby považuji to, že jsem jako soukromník vlastnil dva pasy, jeden služební, druhý privátní, a v téhle branži jsem projezdil celou Evropu. Samozřejmě jsem se po nějakém čase dostal do hledáčku jisté paní Lacinové z pražského magistrátu, která se zhrozila nad tím, jak je možné, že soukromník provádí mezinárodní přepravu osob, a udělala z toho hroznou aféru. Začala vyhrožovat tehdejšímu řediteli pražského kulturního střediska, kde jsem byl zaměstnán. Přes tento nátlak jsem si musel pořídit menší autobus pouze pro osmnáct lidí, abych nebyl trnem v oku a podnikání si zachoval. Takto jsem jezdil dalších deset let, postupně jsem si přibral funkci zvukaře, měl jsem vlastní aparaturu, cestoval jsem s velkými kapelami, např. se Slováčkem, s Vlachem, a vlastně jsem v této činnosti pokračoval tak jako mírně přikrčený. Až po roce 1989 jsem ve svých dvaačtyřiceti letech začal poprvé legálně podnikat.
A to už se pomalu dostáváme do současnosti…
Vrátím se ještě do doby těsně po revoluci, kdy nastal zlom. Kultura doslova padla, nebyla práce. Najednou chtěli všichni dělat politiku. Kapely vystupovaly čím dál méně, nikdo nebyl na kulturu zvědavý. A tak jsem musel hledat nějakou další činnost. Chvíli poté jsem vozil prvoligové basketbalisty, ale na život to nestačilo. Přes kamarády jsem se krátce na to dostal k řediteli Čechofrachtu, který přepravoval námořní kontejnery na přístavy pro rejdaře. A to byl vlastně začátek firmy, kdy jsem právě pro Čechofracht vozil pouze jedním kamionem kontejnery s židlemi Ton Bystřice a Ton Mimoň. Postupně jsme vyrostli až do dnešního stavu, kdy máme 80 zaměstnanců a 55 kamionů.
Dá se říci, že za Vaším úspěchem stojí právě předchozí zkušenosti i navázané kontakty?
Celý vývoj, jenž předcházel vzniku současné firmy, je pozoruhodný tím, že jsem se dostal mezi spoustu zajímavých lidí z celé Evropy. Mimo jiné jsem také pracoval pro správu zahraničních kulturních zařízení
pro ministerstvo zahraničí, a tak jsem jezdil do různých kulturních středisek, Gdyně, Berlín, Gdaňsk, Budapešť, Bukurešť a Sofie. Převážně jsem do těchto míst vozil folklorní soubory. Vždy, když bylo 9. května výročí osvobození, naše ambasády pořádaly po celém světě obrovské trachtace. Samozřejmě jsem se s lidmi z kapel za ta léta velmi úzce seznámil. Ale nebylo to vždy jen „růžové“. Pro příklad uvedu zájezd do Paříže, kde jsem navštívil vojenské muzeum. Pamatuji si, že tenkrát strašně pršelo, a tak jsem měl čas projít si všechna čtyři patra. V tom posledním mě zaujalo téma II. světové války a především originální mapa, na které bylo vyznačeno rozdělení Evropy. Jednalo se o tzv. pakt Molotov-Ribbentrop. S touto skutečností jsem se setkal zcela poprvé, neznal jsem, jak to tehdy bylo, vše jsem si vyfotil a večer, kdy jsme si s kapelou vyprávěli zážitky ze dne, jsem všem nadšeně vyprávěl, co jsem viděl. Když jsme o pár dní později odjížděli domů, na hranicích nás zastavili, vytáhli si mě na kobereček, pohrozili mi, že pokud neodevzdám filmy, dojezdil jsem. Rychle mi došlo, že mě musel někdo z kapely nahlásit.
Každého z nás utváří prostředí, v němž se pohybujeme, během života jsme nasbírali mnoho zkušeností, které člověka formují. Dnes razím motto: „Nestěžuj si, je ti to houby platné. Těm hloupým bys akorát udělal radost, těm, co ti to závidí, rovněž. Stěžováním si bys urazil Kšeftu boha, který by ti to neodpustil.“ A já si nestěžuji, beru vše tak, jak to je, abych měl čistou hlavu a netrápil sám sebe.
Vraťme se zpět k tomu, jak se postupně Vaše firma rozvíjela.
Rostli jsme postupně. Když už jsem cítil, že jako firma jsme nabrali na síle, uvědomil jsem si potřebu snížení nákladů. Provoz firmy totiž záleží na nákladech. První myšlenkou, kterou jsem chtěl zrealizovat, bylo, dostat se k levnějším pohonným hmotám, jež této firmě dělají čtyřicet procent nákladů. A jak tyto náklady snížit? Přece postavením benzínové pumpy. Můžeme nakupovat více nafty za nižší cenu. Později se k tomuto přidala stavba myčky a jak jsme se rozrůstali, potřebovali jsme větší zázemí, odstavné plochy, ale také kanceláře, šatny, sprchy a především dílny. A tak jsem koupil areál kralupské Vitany, který jsme po malých krůčcích přebudovali, a až před třemi měsíci jsme se do zrekonstruovaných kanceláří mohli přestěhovat. (Do té doby jsme sídlili nad Montakem.) Aby firma prosperovala, musíte se snažit a budovat. Teď můžu říci, že se mi podařilo dotáhnout do konce můj sen. Když jsem se kdysi potkával s Francouzi, vtloukli mi do hlavy, že podnik nemůže stát na jedné noze, když přijde problém, noha by se zlomila a bylo by po všem. Každá židle, aby stála, musí mít alespoň tři nohy, poté můžete říci, že jste stabilní firma. A toto byl vždy můj sen, vybudovat vše tak, abychom stáli alespoň na třech vyrovnaných zdrojích. A to se mi skutečně podařilo.
Dalo by se také říci, že jste měl ke všemu, co jste vybudoval, zrealizoval, i špetku štěstí?
Určitě, bez štěstí to nelze. Nepopírám, že jsem měl štěstí na lidi, na něž jsem se mohl obrátit, kteří mi vždy dobře poradili. Ale štěstí se vás nebude držet celý život úplně slepě. Štěstí přeje připraveným.
Co je tedy nejdůležitější proto, aby firma prospívala?
Podle mého, z vlastní zkušenosti, v prvé řadě dodržovat pravidla, být slušný, solidní a spolehlivý. Druhou věcí je samozřejmě úsilí, bez něhož to nejde. Musím se starat jak o zákazníka, který je vždy pán, tak o své šoféry. Jako šéf musíte také provádět kontroly, jimiž zjistíte, co je potřeba změnit. Slušnou formou musí zaměstnanci od svého šéfa dostat nějaký impulz k tomu, aby se chovali podle stanovených pravidel. Aby mi zaměstnanci uvěřili, fungovali a „neočůrávali“ mě, tak musí vědět, že jejich práci jsem vykonával 28 let a že jejich profesi rozumím. Je tedy potřeba mít stále dohled. A spolehlivost musíte svým lidem namlátit do hlavy, v naší branži je totiž vše o čase. Čas nakládky, čas lodění přístavu, ve kterém musíte být děj se co děj.
Cítím z Vás, že jste rád v přítomnosti svých zaměstnanců, mezi lidmi, je to tak?
Celý život jsem byl mezi lidmi, když jsem jezdil autobusem, každý den jsem potkával nové lidi, vždy jsem si s nimi měl co říci a vždy jsem byl zvědavý, co se od nich dozvím. Také ale vím, že jediné, co má ve firmě cenu, jsou lidé. Když si je odmyslíte, tak vše ostatní je jen hromada železa, prázdné domy, a k čemu to je, když to neslouží. Poté vaše snažení nemá žádný smysl. Mít ten pocit, že jsem své lidi něco naučil, to
je to navíc.
Pro někoho může být velkým paradoxem, že jste pouze vyučený.
Pocházím ze živnostenské rodiny, v té době to nebylo vůbec jednoduché. Jako rodina jsme měli v těch padesátých letech cejch. Pamatuji si jako dnes, když jsem přišel do první třídy, učitelka si nás rozsadila, všechny děti měly oči navrch hlavy, učitelka prošla kolem mě, zastavila se a povídá: „Děti, tohle je Kochmann, on je ze živnostenské rodiny, na toho si musíte dát pozor.“ A toto byl náš vklad do života. Po základní škole jsem chtěl navštěvovat průmyslovku, tehdejší ředitel mi ale jasně vysvětlil, že bych nejprve musel prokázat vztah k dělnické třídě, tedy vyučit se, manuálně pracovat, a poté by společnost teprve mohla zvážit, zdali bych mohl jít studovat. Když jsem se tedy vyučil, řekl jsem si, že už o žádné milodary nestojím, práci jsem měl, tak jsem se moc netrápil, vždy jsem věděl, kam patřím. Dnes si vlastně neumím představit, co by mi tehdejší škola dala do života. Moc se mi líbí přísloví, jestli neumíš, my tě naučíme, jestli nevíš, jak na to, my ti to ukážeme, ale jestli nechceš, tak si hledej něco jiného.
Přestože jste stále plný energie, připravujete si své nástupce?
Už dávno, synovi je již 48 let, dnes vede dopravní dispečink o sedmi lidech, s čímž je hromada práce. Já už dispečera nedělám 15 let. Z původní firmy Jaroslav Kochmann jsem udělal společnost s ručením omezeným, pod mým jménem působím jako fyzická osoba, do dneška mám pod sebou stále patnáct kamiónů, a to s. r. o jsem já se synem, takže zhruba čtyřicet kamiónů máme společně. Ale v podstatě to bereme jako jednu společnost.
Na závěr, jaký je Váš vztah ke Kralupům?
Moje rodina žije v Kralupech v páté generaci, čímž je asi dán vztah k našemu městu. A jaký mám vztah já osobně ke Kralupům? Podívejte se na kterýkoliv kamion naší firmy. S průčelím Kochmantrans-Kralupy projíždíme celou Evropu!
Karmela Smejkalová
REDAKCE: tel. č. 
