Kralupy hostily světový šampionát v hokejbale
Zatím jediné mistrovství světa, které se konalo v historii města Kralupy nad Vltavou, uspořádali hokejbalisté.
Čím vším jste se, ve zkratce, museli probojovat, abyste dokázali organizovat mistrovství
světa juniorů 2000 v Kralupech nad Vltavou?
Vše se odehrálo přirozeně a vyplynulo ze situace. V roce 1996 jsme v Kralupech začali organizovat hokejbalové soutěže (AHL), v roce 2000 jsme měli tři ligové soutěže, ve kterých hrálo na pět set hráčů. Za první čtyři roky činnosti jsme stihli v muzeu uspořádat výstavu propagující hokejbal, dokázali osvětlit hřiště, pořádat velmi navštěvované galavečery. Na zápasy play off Petroniova poháru chodilo několik stovek diváků, natáčela o nás Nova i Česká televize. Skoro nešlo, aby si nás Českomoravský svaz hokejbalu nevšiml a nezkusil našeho potenciálu využít.
Dokázal by sis vybavit doprovázející emoce z mistrovství?
Určitě jich je mnoho. Na Kralupy to byla mimořádně velká akce, osm reprezentací včetně Kanady a USA korzovalo po městě, několik zápasů bylo v hledišti plno, finále bylo beznadějně vyprodané, lidé stáli dokonce před zimákem. Úplně fantastické bylo to semknutí Kralupanů, nejen hokejbalistů, kteří pomáhali společné věci. Velmi pěkně to zachycuje dokument o I. MS juniorů v hokejbalu, který jsme natočili se Zbyňkem Krátkým – film byl zdigitalizován a je k dispozici v TV archivu města (přístupný online). Velmi mě těší, že mistrovství v Kralupech bylo činovníky domácí i mezinárodní hokejbalové federace považováno za průkopnické a inspirativní pro další podniky. Tehdy to pro mě bylo obrovské sousto, nervy a hodně práce, prakticky rok příprav. I když jsem to z pozice ředitele turnaje celé zastřešoval, bez všech těch lidí okolo by to udělat nešlo. Jedna ikonická vzpomínka za všechny. Můj spoluhráč z týmu Minice Quijotec Petr Černý prodával celé mistrovství vstupenky a neviděl jediný zápas, všichni jsme to dělali z nadšení, zadarmo. Obávám se, že dnes by to už nebylo možné, že by idea končila na první otázce: „A kolik za to dostanu?“ Nesmím zapomenout na Martina Procházku, tehdy čerstvého mistra světa z Petrohradu, jenž byl tváří šampionátu a jako kralupský rodák nám hrozně moc pomohl s propagací. Vhodil i zahajovací buly kralupského světového šampionátu.
Co tě asi nejvíce hřeje na srdci z dob hokejbalových?
Skoro dvacet let jsme se bavili sportem, který jsme milovali. Měli jsme své party s originálně pojatou klubovou identitou, jež jsme si řídili sami bez trenérů, funkcionářů, dospělých. Byla zde velmi kvalitní první liga a pak ligy nižší, kde díky malému hřišti (hráli jsme variantu 3+1 na hřišti 32 x 16 m) mohli sportovat i hráči méně pohybově nadaní. Mnoho hráčů z Kralup vyhrálo extraligové tituly, tituly mistrů Evropy, Honza Střeska dokonce seniorský titul mistra světa. Do hokejbalových dějin jsme se zapsali uspořádáním vydařeného mistrovství světa. Když to vezmu do osobní roviny, přesvědčil jsem se, že aktivní člověk není bezmocný. Tehdejší dohadování s radnicí, hřiště v Lobečku jsme obsadili „na černo“ a z frekvence jeho využívání od rána do večera šel „strach“ (hluk, udržování pořádku apod.), mělo pro mě zajímavý posun, neboť tehdejší starosta Pavel Rynt mě „pedagogicky“ poslal do Sportovní komise, ať si náš projekt obhájím tam. Pak postupně přišel bod zvratu, došlo ke změně přístupu v rozdělování peněz na mládežnický sport, my třeba dostali příspěvek na nové mantinely, postavilo se nové hřiště na sídl. U Cukrovaru. Dnes je situace jiná, doba přeje aktivním lidem, město kolikrát vymýšlí, jaká nová sportoviště
postavit a motivovat tak lidi k pohybu. Kralupy jsou město plné šikovných lidí, kteří mají energii podobnou té naší v tehdejších hokejbalových letech.
I v celostátních denících se o kralupském hokejbale psalo jako o Mecce, kam se ztratila?
Těch pár tahounů, pro které byla AHL dlouhé roky rodina, založilo rodiny opravdové. Přišel první prcek, pak druhý, energie ubývala, času bylo také stále méně. Pár nadějných možných pokračovatelů rozjelo ve velkém stylu florbalové soutěže. Vize kudy s hokejbalem dál se začaly tříštit, někdo chtěl hrát na malém hřišti, někdo chtěl usilovat o regulérní velké. Do toho klesala masovost a rostly náklady, celkově ubývala chuť, dostavila se i únava, přece jen jsme byli komunita, která si vše organizovala sama – rozhodování zápasů, disciplinární řízení apod. Zpětně mě mrzí, že se nám nepodařilo vybudovat jednoduché zastřešení nad jedním z venkovních hřišť, protože přesunem do multifunkční haly na zimním stadionu přišel hokejbal o takové to spontánní komunitní prostředí, které bylo na Koloseu ve Štefánikově ulici. S hokejbalovým koncem je to podobné jako v partnerském vztahu, když krachne, důvodů je celá řada a skládají se v čase. Spoustu let jsme se královsky bavili a tím nejcennějším, co člověk z tohoto období získal, jsou mnohá přátelství, která přetrvala do dnešních dnů. Také je na místě dodat, že hokejbalové galavečery se staly inspirací pro anketu Sportovec Kralup, do jehož deseti ročníků přešla i má organizační energie. A díky prohlubujícímu zájmu o média, zrozenému v hokejbalových časech, jsem dálkově vystudoval vysokou školu. Ani na veřejné dění jsem nerezignoval a dnes jsem městským zastupitelem.
Karmela Spejchalová
REDAKCE: tel. č. 
