René Kujan (1974) běhá, dokud může, pokud využiji k jeho lapidárnímu představení titul jeho úspěšné knihy. Hlavním životním zvratem se pro dnes slavného běžce stala autonehoda v roce 2007, po které byl diagnosticky pasován do role „invalidy“.
René díky své silné vůli a trochou pověstného štěstí povstal jako bájný Fénix. Žije v Kralupech se svou partnerkou a dvěma syny. Jeho motto zní: „Člověk by se měl v životě umět pro něco zapálit. Jsem si jistý, že v krematoriu už bude pozdě.“
René, jak tobě jako běžci komplikuje současná „covidová“ doba tvé aktivity, plány?
Asi úplně stejně jako všem ostatním, co se rádi hýbou. Na jednu stranu se protipandemická opatření týkají nás všech, na druhou stranu třeba právě běžci pořád mají nekonečné pole možností, pokud tedy budou do 21. hodiny doma v posteli (smích). Musím říct, že jako SPOUSTA dalších i já jsem zaznamenal pokles motivace. A tady je krásně vidět, že i takové nezávodní typy jako jsem já, občas nějaký ten závod potřebují. Vidět něco před sebou – cíl, mrkev na konci provázku, která je těsně na dosah, světlo na konci tunelu… Co ale zrovna nenabízí situace, může si člověk vytvořit sám. Cíl nemusí být jen oficiální závod. A tak jsem po pár měsících rozpaků zase začal kout nějaké plány a už zase se mám na co těšit, virus nevirus.
Pojďme se ještě ohlédnout za rokem 2020. Co se z tvých plánů podařilo a co už nepodařilo realizovat?
Rok 2020 hodnotím vcelku pozitivně, i když se samozřejmě spousta věcí nepovedla a pár věcí se podělala. Určitě nejvíc zčeřil hladinu virus, takže z asi desítky naplánovaných závodů a menších soukromých projektů nezůstal na kameni kámen. Stihnul jsem si zaběhnout jednoho kratšího Sparťana, dva půlmaratony, oběhat budovu nového zaměstnavatele v Praze–Libni na délku maratonu, přehřát se a dehydratovat při běhu z Libčic na Sněžku a poprvé v životě močit krev… Něco se povedlo, něco ne. (Pod)zimní běh Kralupy–Sněžka nevyšel, ale mám velkou radost, že třeba Tradiční Vánoční Ležérní běh na Štědrý den ráno se i přes zvýšená bezpečnostní opatření zrealizovat podařilo, dorazil i slušný počet orouškovaných běžců v patřičných rozestupech, každý si zaběhl svých pár kilometrů pro radost (od 1 do 51 km), na vozíčkáře jsme vybrali pěkných 6 400 korun a běh završili lázní v řežském úseku Vltavy. Každá mince má dvě strany, snažím se i na ten rok 2020 hledět spíš pozitivně, i když jsme se všichni potýkali s problémy takových rozměrů, jaké jen málokdo z nás předtím zažil.
Jak vnímáš současný sportovní lockdown?
Pocházím z rodiny, kde je ještě pořád několik aktivních lékařů. Takže mám už od dětství za sebou množství přednášek o různých bacilech a nemocech. Sám za sebe, aniž bych svůj názor chtěl někomu vnucovat, to vidím tak, že ta čínská brebera si tady lítá, jak chce, kde chce a kudy chce. Bylo by asi naivní si myslet, že to chvíli vydržíme a ono ji to otráví a potvora se sebere a zmizí. Nejspíš nezmizí. Nejspíš nikdy. Co vyplývá z tohoto nedobrého příběhu? Že se s tím budeme muset naučit nějak žít. Porozhlédnout se, co můžeme sami za sebe udělat, abychom zůstali zdraví. Kdyby po veškeré té pandemii zůstal ten krásný zvyk nechrchlat na sebe ve vlacích, autobusech, tramvajích a vůbec nikde a mýt si pořádně ruce, bude to, myslím, velká výhra. Co můžeme udělat dál? Zdravěji žít, hýbat se, zdravěji jíst, třeba se i otužovat, nestresovat se, být víc v pohodě. A právě k tomuhle mi nejvíc pomáhá pohyb, sport. Asi rozumím tomu, že je teď blbost, aby se na jednom stadionu sešlo 30 000 lidí a vzájemně si funěli za krk. Na druhou stranu se najde i dost „opatření“, která nedávají žádný smysl, kromě toho, že si určité skupiny nahrávají do vlastních kapes nebo likvidují svoji konkurenci.
Ale pojďme zase ke sportu a z toho pozitivního soudku. Nějakým způsobem se hýbat, pracovat na svojí fyzičce, může vlastně každý, kdykoli a kdekoli. Když tedy doopravdy chce. Pohyb nám nikdo nemůže vzít. Lockdown mě prvních pár měsíců pěkně pokosil, ztratil jsem motivaci a tak vůbec mi nic nedávalo smysl. Teď už jsem ho zase našel a v určitém ohledu se vlastně hýbu víc než dřív.
A na jaké plány, cíle, vize ti teda narostla chuť. Co bys rád v letošním roce realizoval, mistře bizarních nápadů – myšleno v dobrém?
Nějak mě zase po čase přepadlo přesvědčení, že to, co dělám, běhám a od r. 2012 běhám pro vozíčkáře, má nějaký smysl. Před Vánocemi jsem si jen tak pro sebe vymyslel „Adventní pohybář“, 24 dní v pohybu. Pár lidí se přidalo, jeden můj velký blázno-kamarád se dokonce vyhecoval ke každodennímu pohybu po celý rok 2021. Aniž bych si připisoval nějaké přehnané zásluhy, potěší to, když člověk zjistí, že ty jeho bláznivé nápady pomáhají i někomu jinému. Jinak plány na tento rok už jsou. Jedna větší běžecká akce má už vcelku jasné obrysy, další se teprve v myšlenkách rodí. Asi je ještě trochu předčasné jít s nimi takhle ven, ale jedno snad prozradit můžu, jedna větší akce spojená s pohybem se bude týkat celých Kralup a vlastně všech Kralupáků. Už teď jsem zvědavý, kolik lidí to nadchne
tak jako mě.
A kdy prozradíš podrobnosti?
Bližší info bude, alespoň v některých případech, následovat v řádu týdnů. Některé podniky ale ještě potřebují uzrát.
Jak se ti žije v Kralupech?
Po mnoha letech strávených v Praze nebo zčásti v zahraničí jsem se asi před deseti lety ocitl v Kralupech. Proč? Za vším hledej ženu! (smích) A musím říct, že mi město za tu dobu přirostlo k srdci. Jsem rád, když můžu ve městě potkávat neanonymní tváře a s některými se třeba i zastavit na pár slov. Zabydlely se tady už i některé moje běžecké aktivity, třeba již zmiňovaný vánoční běh, potažmo maraton. A myslím si, že máme i docela fajn okolí – Lutovník, Dvořákovu stezku, Vltavu aj., které nám snad ještě dlouho vydrží.
Jindřich Kohm
REDAKCE: tel. č. 
