Je tomu už spoustu let, co není v provozu dnes už poněkud zapomenutá nádražní vodárna, nacházející se v lesíku nad železniční dráhou. Na toto zapomenuté místo se lze dostat nejlépe z Bořivojovy ulice, jejíž konec se mění v úzkou stezku, nenápadně se stáčející do krásně zelených hvozdů. Pro mnohé místní občany může být toto místo příjemným překvapením a zároveň zjištěním, že i Kralupy mají svůj kousek lesa.
Ještě o něco větším „úlovkem“ však může působit již vzpomínaný objekt zapomenuté vodárny, jejíž stávající podobenství vzbuzuje v mnoha ohledech spoustu otázek. Ono místo je totiž řádně skryté pod košatými porosty a je docela snadné ho při procházce přehlédnout, případně na něj vůbec nenarazit. I navzdory tomu, že je samotná stavba poměrně masivní. „Jedná se o vodárnu, která byla postavena za účelem zásobování parních lokomotiv vodou. Z toho vyplývá, že jde o stavbu opravdu hodně starou, s určitostí spadající ještě do dob Rakouska-Uherska. Můj odhad je tak rok 1910,“ prozrazuje bývalý přednosta ČD Kralupy nad Vltavou, pan Zdeněk Nezdařil, jenž toho v souvislosti s kralupským nádražím mnohé pamatuje. Z dnešního pohledu by však jen málokoho napadlo, že právě tento „betonový hrad“ má nějakou souvislost s železnicí. Už jen z důvodu odsazení nejbližšího kolejiště a současného splynutí s lesíkem.
„Je třeba si uvědomit, že koleje v dřívější době vedly jinými směry. Tato vodárna je dnes už asi opravdu zapomenutá, nicméně v dřívějších dobách měla svou velkou váhu. Přístup k ní musel být co nejlepší. Pracovníci depa měli za úkol se o prostranství co nejlépe starat a udržovat patřičnou dostupnost k objektu,“ pokračuje ve svém vyprávění pan Nezdařil, jehož další vzpomínky směřují ke zrušení dnes už poněkud bizarního komplexu. Kupodivu však nejsou až tolik zaprášené pavučinami, přestože parní lokomotivy už desítky let našimi luhy a háji běžně nejezdí. „Vodárna se přestala zcela používat v letech 2000–2004, předtím ale stále ještě fungovala. Sice už nezajišťovala chod vodních jeřábů, které byly dávno zrušeny, ovšem zásobovala alespoň lokomotivy při historických jízdách. Po čase se ale přestala používat úplně.“ Příběh o tajuplném objevu tedy končí nakonec bez dramatického vyústění. Pořekadlo „sejde z očí, sejde z mysli“ je v případě této zašlé stavby zcela výstižné. Ovšem, kdo ví? Třeba se v budoucnu najde iniciativa, jež opráší čest a slávu historicky užitečných objektů.
Aleš Levý, tiskový mluvčí MěÚ
REDAKCE: tel. č. 
