Paní ředitelko, jak dlouho jste v čele DDM?
Letos to bude šestým rokem, tedy jedno „volební“ období ředitele.
Kudy vedla vaše cesta k práci s dětmi?
Moje cesta k dětem započala již velmi dávno, v 15 letech jsem začala studovat střední pedagogickou školu. Bavilo mě kreslení, hudba, sport, takže volba střední školy pro mě byla jasná – vystudovala jsem obor vychovatelství. Hned po škole jsem nastoupila do družiny a záhy jsem vyměnila práci s dětmi cizími za práci s těmi vlastními v rámci mateřské dovolené. Protože mám tři děti, tato má „praxe“ trvala devět let. Navzdory rodičovskému vytížení jsem si zvládla dodělat ještě pedagogickou fakultu, a potom jsem nastoupila na základní školu jako učitelka prvního stupně. Před šesti lety jsem si ale řekla, že potřebuji změnu, a že bych ráda zkusila něco trochu odlišného. Od té doby jsem tady.
Býváte jako ředitelka v přímém kontaktu s dětmi?
Samozřejmě, sice jsem zavalená hlavně úřední agendou, ale stále jsem pedagog. I ředitelé učí, takže mám pedagogickou činnost. Jezdím s dětmi na tábory, zúčastňuji se s dětmi veškerých činnosti, které tady máme, vyučuji hru na kytaru…
Co vás na práci s dětmi nejvíce naplňuje?
Ta samotná práce s dětmi, že je člověk něco naučí, něco jim předá, není to jen vzdělání, je to i výchova.
Máte nějakou milou příhodu s dětmi z DDM, o kterou byste se ráda podělila?
Těch je nepočítaně, těžko vybrat jednu, některé vás pobaví, některé vás zahřejí u srdce, někdy jsou situace, kdy se o děti naopak bojíte… Na výletě za motýly do botanické zahrady mě rozesmál jeden chlapec, který moudře pravil: „Dnes je to s přírodou vážné. To znečištění! Volně už stěží potkáte modráska, běláska, babočku, anakondu.“
Které činnosti v rámci vaší agendy nepovažujete za moc oblíbené?
Administrativa, je jí hodně. Ředitelé mají bohužel více úředničiny než pedagogické práce. Na vedoucí pozici máte na starosti veškeré provozní záležitosti – bezpečnost, finance, opravy, rozvrhy, personalistiku…
Jak vnímáte covidová omezení aktivit?
Člověk se té situaci nesmí tolik poddávat, snažíme se dělat co nejvíce, vybírat činnosti, které jsou schůdné. V nejhorší době jsme dělali kroužky online, později outdoorové hry, vyhlašovali jsme různé soutěže. Přes léto už bylo možné dělat tábory, venkovní akce, i když vše v rámci dodržování přísných protiepidemických opatření.
Jak prožívaly covidová opatření děti?
Bylo to na nich poznat. Doléhalo to na ně, ztrácely sociální kontakt, který je pro ně nesmírně důležitý. Některé jsou nesmělé a zakřiknuté dodnes – říkám jim „rouškové děti“.
Myslíte si, že se poznamenání dětí touto specifickou dobou podaří napravit?
Věřím, že ano, jsem optimistka, snažíme se tomu svou činností napomoci.
Jaké jsou výzvy DDM do budoucna?
Přála bych si, aby nám děti i rodiče nadále zachovávali svou přízeň. Aby děti chodily na naše akce, jezdily na tábory, abychom pro ně měli i nadále zázemí, které nyní máme – areál v Mokrosukách. Bohužel, stalo se smutným evergreenem, že zastupitelé diskutují o prodeji tohoto místa, které však neslouží jen k pořádání letních táborů, výletů, soustředění a škol v přírodě, ale i k rekreaci kralupských rodin.
Kdybyste našla čtyřlístek a mohla si přát pro DDM cokoliv, co by to bylo?
Aby tato zařízení fungovala nejen tady v Kralupech, ale celorepublikově, protože kvalitní trávení volného času je velmi důležité. A aby lidé, co se chtějí věnovat dětem, do toho měli neochvějný elán, dávali do své práce maximum a dětem to přinášelo radost.
ANDREA JŮNOVÁ, ŠÉFREDAKTORKA
REDAKCE: tel. č. 
