„V PÉČI O ŠTĚSTÍ DRUHÝCH NACHÁZÍME SVÉ VLASTNÍ.“ – Platón
Paní ředitelko, návštěvníky vašeho webu vítá krásný citát, který mluví za vše, našla jste v rámci nového působiště své štěstí? 🙂
Navzdory všem těžkostem, které můj první rok provázely a stále provázejí, chodím do práce ráda, těším se na naše klienty, štěstí i starosti tu zažíváme každý den.
Co vás přivedlo na cestu sociální péče – práce pro potřebné?
Uvažovala jsem nad časem stráveným u počítače a nad časem tráveným s lidmi, nad možností vidět a zažít změny. Baví mě se s lidmi potkávat, povídat si s nimi a drobnými změnami přispívat k jejich pohodě a kvalitě života u nás.
Ve svém soukromí se zajímám o téma stáří a odchodu, aniž bych k tomu měla konkrétní důvod. Už jako středoškolačka jsem si vybírala filozofickou a duchovní literaturu, preferuji ji dodnes. Do naší organizace sváží rodiny knihy po svých rodičích, nechtějí je jen tak vyhodit. Krátce po svém nástupu jsem třídila knihy do našich nových knihoven na chodbách a objevila jsem Tibetskou knihu mrtvých, velmi krásnou knihu o životě, jeho smyslu a o odchodu z něj. To jsou prožitky a okamžiky, které mě k této práci přivádějí. Paliativní péče, péče o umírající, tady v organizaci neláká jen mě.
Součástí palety služeb DPS ale paliativní péče není…
V současné době ne. Nabízíme terénní pečovatelskou službu.
Co vás při vaší práci nejvíce hřeje u srdce?
Je to spokojenost našich klientů, kteří jsou na naší péči závislí. Když jim citlivě dokážeme zajistit to, co potřebují. S naší pomocí by se měli cítit jako doma. Vracíme jim pocit soběstačnosti a klidu tím, že je o ně postaráno. Naše pečovatelky mají ke klientům láskyplný vztah, jsou často chváleny, což je pochvalou i pro mě. Abych byla objektivní, máme tu i stížnosti, lidé jsou nemocní, některé věci se jim nelíbí, někdy očekávají, že jsme hotelová služba, že bude vše na počkání, ale jde o úkonovou službu, která je plánovaná dopředu.
Co vám péči o klienty ztěžuje?
Covid. Jednoznačně. Potřebovali bychom dalšího pracovníka, který by řešil jen tuto agendu, sledoval by neustálé změny, aby nastavoval režimová opatření, edukoval zaměstnance, prováděl testování, evidence, odpovídal nadřízeným orgánům ve věci očkování, trasování. Vlivem Covidu nám mhoho klientů odešlo, čelíme náporu vyklízení bytů, oprav a přijímání nových klientů. Bohužel řešíme i spoustu nepříjemností, máme tu například rok nevyklizený byt, stále čekáme na dědice.
Nejkomplikovanější je komunikace změn ke klientům, žijí samostatně v nájemních bytech. My je nemáme jak hromadně informovat. Za každým z nich musíme do bytu, než osvětu uděláme, stojí to moře času. Využíváme sice nástěnky, ale někteří nevycházejí tak často z bytu nebo nejsou v takové kondici, aby stále mysleli na to, že musí číst nástěnky. Chodit s každou informací za klienty do bytů by bylo nešťastné. Neustále bychom jim narušovali soukromí. Kdejaká informace je spíš rozruší. Hromadné setkávání není možné. Nezbývá, než citlivě zvažovat, co je a co není nutné dát na vědomí. Nyní využíváme dopisy do schránek. Moderní zařízení typu intercom je otázka několika milionů korun.
Vnímáte stáří jako smutné období života nebo to vlivem svého působení vidíte jinak?
Pozoruji, že vnímání stáří je podobné jako vnímání omezení či nemocí ve středním věku. Někteří handicapovaní neztratili smysl života, pracují a žijí plnohodnotně dál. Některé handicap srazí na kolena a vzdají všechno. Starší lidé mnohdy trpí vážnými nemocemi, ale někteří se s nimi perou velice dobře, dokáží se radovat ze života i přes tíhu chorob. A také naopak. Někdo s drobnými problémy vidí svět černě.
Když přicházím do práce, někteří lidé zrovna vstávají, dívají se z okna, pozorují probouzení města, já jim mávám do okna, je to oboustranně milé – takový návrat k bezprostřednosti, odpadá tu pocit trapnosti, jakoby zase ožívala opravdovost.
Uvědomuji si, jak může být záslužná práce pro potřebné mentálně vyčerpávající, jak chráníte sebe či personál před syndromem vyhoření?
To je velké téma, kterému se potřebujeme věnovat. Je to věc, kterou bych tu chtěla s pravidelností zavést. Dnes je již v podobných zařízeních běžné podstupovat supervizi. Pečovatel skrze ni odhodí starosti na supervizora, což mu pomůže se uvolnit, získat zpětnou vazbu, zda se dokáže od problémů odstřihnout či ne. Tímto způsobem bychom měli předcházet syndromu vyhoření. Pečovatelky získávají blízké citové vazby ke klientům, což není profesionální. Ale všichni víme, tušíme i cítíme, že bez empatie se tato práce dělat nedá.
Pečovatelky dosud nemají služební mobilní telefony. Klientům svá soukromá čísla mnohdy daly a ve svém volnu řeší jejich zdravotní problémy nebo problémy v rodině. V letošním roce počítáme s nákupem služebních telefonů, které s odchodem pečovatelek zůstanou zamčené v práci, tedy tam, kam patří.
Jak se vašim pečovatelkám daří mírnit dopady pandemické doby na psychiku babiček a dědečků?
Humorem. Stejně jako u situací denní péče. Když přijde nový klient, obvykle muž a má se před pečovatelkou svléknout kvůli osobní hygieně, reaguje na to pečovatelka slovy: „Víte co, tak já se taky svlíknu.“ :). Nepříjemné situace se dají takto překlenout. Klienti jsou pak spokojeni, jednou třeba budeme tuto péči také potřebovat, to je třeba si uvědomit.
Negativní vlivy pandemické doby jsme řešili i rozhovory s klienty, při nichž jsme se snažili je uklidnit. Rozdali jsme jim brožurky s křížovkami, cvičením atd., radili jsme jim, ať chodí na procházky, pokud mohou (v rámci dodržování všech pravidel), případně dostali i kontakty na psychologické linky.
Teď k praktickým otázkám:
Jak je na tom DPS aktuálně s kapacitou bytů, tyto služby jsou většinou nedostatkové.
Máme volnou kapacitu. Přednost mají ti zájemci, kteří (objektivně) potřebují pečovatelskou službu. Potřebujeme si soustředit klienty terénní pečovatelské služby do našich domů, abychom nemuseli nákladně za klienty dojíždět. Aktuálně vycházíme vstříc i žadatelům, kteří pečovatelskou službu zatím nepotřebují.
Oslovují vás více rodinní příslušníci či klienti sami za sebe?
Jak kdy. Někdy rodina, někdy žadatelé sami. Většina žádostí je od lidí, kteří k nám opravdu chtějí. Přijímat člověka, který sem nechce, je nepříjemné, takový klient si tady nezvykne, často to nekončí dobře. Doporučuji pečlivé zvážení všech zúčastněných, zda jim tento typ samostatného nájemního bydlení s omezeným provozem terénní pečovatelské služby bude vyhovovat. Za klienty nic nevyřizujeme, nemáme lékařskou službu a ani nepřetržitý dohled. Poskytujeme jen předem sjednanou péči v pravidelných intervalech.
Výhodou je, že klienti mají svůj byt s vybavením, ke kterému mají pouto, mají své soukromí a nadále svůj vlastní život, ve kterém se v ničem a nikomu nemusí podrobovat. Využívají jen ty služby, o které mají zájem. Oproti tomu v domě seniorů dostane člověk dohled nad celým svým životem ve dne v noci, i po zdravotní stránce, jsou tam lékaři. A nejen to, mají řízené činnosti zaměřené na zachování aktivity. U nás se klient může zúčastnit plánovaných aktivit, ale nemusí. A může se stát, že z tohoto nájemního bytu nevyjde celý rok. Je to jeho volba a nemůže ho tu nikdo k ničemu nutit.
U nás jsou někdy rodinní příslušníci klientů rozčarováni, že musí za své rodiče některé věci vyřizovat, což je nepochopení rozsahu služeb, my můžeme udělat jen to, co nám ukládá zákon, nemůžeme řešit životy klientů (např. přesun do jiného zařízení, objednání k lékaři atd.).
Vítáte dobrovolnickou činnost? Co je nyní třeba?
Vítáme, vloni jsme žádali Český červený kříž o pomoc, rozmohl se nám tu Covid a nezůstali nám v práci skoro žádní zaměstnanci, respektive jen dva – účetní a pečovatelka, to byl kritický stav, kdy jsme museli přestat poskytovat kompletní péči, chodili jsme už jen k těm, kteří nemohli vstát z postele. Vypadalo to, že budeme muset požádat i armádu, ale nakonec jsme situaci zvládli. Dobrovolníky využíváme během celého roku. Např. SOŠ Roudnice nad Labem nám poskytuje studenty, za což jim moc děkuji, jejich praktikantky jsou pro nás obrovským přínosem.
S bývalou ředitelkou Základní školy Generála Klapálka – paní Knöpflmacherovou – uvažujeme o vybudování komunitního centra pro seniory. Její bývalá kolegyně – paní učitelka Němečková – má krásnou vizi, kterou mi představila formou myšlenkové mapy. Velmi mě jejich zájem oslovil a pokusíme se na vybudování tohoto centra získat grant z města. Společnými silami bychom mohly postupně budovat kralupské centrum seniorů se základnou v našem domě s pečovatelskou službou.
Má DPS nějaké předsevzetí pro rok 2022?
Čekají nás dvě velké akce, čištění fasád obou budov a výměna stoupaček. Dále MěÚ připravil projekt rekonstrukce atria. Jedná se o starší dům s pečovatelskou službou (ten zelený). V rámci projektu by mělo dojít k zateplení vnitřního bloku atria, ke snížení počtu oken a k jejich výměně. Na tuto investiční akci mám již připravený návazný projekt, a to je obnova zeleně v atriu s posezením.
Dále plánujeme pořízení nových automobilů pro zajištění péče o klienty. V delším časovém horizontu bychom si tu všichni velmi přáli rozjet senior taxi. Máme tu početnou skupinu seniorů, kteří zatím pečovatelskou službu nepotřebují, ale potřebují čas od času odvézt k lékaři. A pro ně bychom měli tuto službu zavést.
Máme rovněž spoustu plánů organizačních, které se navenek k veřejnosti nepromítnou. Musíme splnit řadu úkolů plynoucích ze zákona, metodik či uložených nadřízenými orgány. Velmi bych si přála dosáhnout kvalitní, pečlivě nastavené pečovatelské služby co do organizačního a právního uspořádání. Také bych ocenila přátelský a stabilní kolektiv kolegů, který si umí pomáhat a vycházet vstříc, zakládáme si na pohodové pracovní atmosféře, přestože pracujeme v neustálých změnách a stresech. Musíme se s tím naučit fungovat a umět se vzájemně podpořit v těžkých chvílích. A já už nyní vím, že zdravé jádro máme.
Kdybyste byla bývala mohla dát klientům pod stromeček ještě jeden opožděný dárek, co by to bylo?
Dostatek vřelého lidského kontaktu.
Děkuji za rozhovor.
ANDREA JŮNOVÁ, ŠÉFREDAKTORKA
REDAKCE: tel. č. 
