Jarní měsíce roku 1918 v Kralupech

Jarní měsíce roku 1918 v Kralupech se nesly nejen ve znamení bídy a utrpení, ale i v podobě společenského a kulturního vzepětí.

Když císař František Josef I. vyhlásil válku Srbsku, jistě netušil, že se záhy z lokálního konfliktu stane světový a potrvá čtyři roky. Poté, co po jeho smrti usedl na trůn Karel I., čelil nejen tlakům ze strany Německa a národnostních menšin, ale i nedostatku způsobenému válečným strádáním, z něho plynoucí nespokojenost sužovala celou říši, včetně Čech, a projevila se řadou stávek a demonstrací, jež brzy zachvátily i Kralupy.

Zatímco v prvních dvou letech konfliktu žilo město relativně poklidně, daleko od válečné fronty, v jeho druhé polovině začaly útrapy způsobené dlouhotrvajícím bojem tvrdě doléhat také na obyvatele Kralup. Neustávající odvody a všudypřítomný nedostatek potravin spolu se všeobecnou drahotou, to vše se negativně podepisovalo na náladě lidí. Kvůli nedostatku uhlí byly uzavřeny kralupské školy a žáci se místo učení věnovali zahálce. V neposlední řadě pak situaci neulehčovali ani překupníci z Kladenska, jež skupovali i ty nejmenší zásoby potravin.

Kdo byl lidem viněn za špatný chléb?

Vzrůstající nespokojenost občanů, podnícená neschopností monarchie potížím způsobeným válkou čelit, se poté naplno projevila na počátku roku 1918: „Poměry zásobovací v posledním roce světové války byly přímo strašlivé. Lid už nemohl déle snášeti hladovění, srocoval se, stával se výbojným, zkrátka situace byla hrozivá,“ přesně takto popsal počáteční měsíce v posledním roce vojenského konfliktu kralupský kronikář Karel Škabrada v pamětní knize.

Demonstrace byly nyní na denním pořádku a násilí v ulicích se stupňovalo. Na útoky občanů si museli zvykat hlavně kralupští Židé, neboť jejich obchody byly drancovány nejčastěji. Dále se na ně sváděly různé nedostatky, třeba špatná kvalita chleba. „V Kralupech byl v tu dobu nejnenáviděnější správce Karsova mlýna, rezavý a arogantní Žid, který chamtivost svých službodárců překonal nejsprostším způsobem. Chléb byl ztuchlý, byly to spíše spečené kusy nejpodivnější barvy a tvaru. A chuť? Ta byla příšerná,“ tak viděla každodenní situaci Růžena Jiránková, podle níž poté docházelo k pravidelným protestům, na které ovšem státní správa reagovala represí a ustoupila občanům teprve po nátlaku. „Když byli muži zastrašeni, tlučeni a zavíráni, vzbouřily se ženy. Byla jsem na takové demonstraci, když zástup podvyživených žen přinesl okresnímu hejtmanovi ukázat to, čemu se říkalo chleba,“ uvádí dále pamětnice s tím, že tento je nejprve odmítl vyslechnout a teprve když se shromáždění lidu rozrostlo natolik, že se ho zalekli i narychlo přivolaní četníci, přijal hejtman Herrscher dvě ženy jako deputaci.

Dělnický poslanec nenáviděný dělníky

Hněv lidu ovšem směřoval nejen ke státní moci, ale i k těm, kteří měli občany zastupovat, v tomto případě se jednalo o jednoho z nejdůležitějších mužů pozdějších říjnových událostí v Kralupech, o němž R. Jiránková prohlásila toto: „Celý dav se obrátil směrem, kterým kráčel k hejtmanství ruměný pán. Poslanec Biňovec. Několik žen se mu rozběhlo vstříc. ,Soudruhu poslanče,‘ křičely udýchaně. ,Podívej se…,‘ ale dál už to nedořekly. Blahobytný pán svraštil obočí: ,Paní, já vás neznám, nemám čas,‘ a tu se strhl takový řev a jekot, že pan poslanec ubíhal, jen se mu kožich rozhrnoval.“ Dělnický poslanec zastupující sociální demokracii zkrátka mezi dělníky příliš oblíben nebyl, což tvrdě pocítil o dva roky později, kdy byl na nádraží v Kralupech zfackován, o čemž se mohli čtenáři dočíst již v prosincovém čísle.

Když protesty nikam nevedly, napadla dokonce skupina žen vozy s moukou. Poté, co byly zatčeny a vsazeny do vězení, přitáhl mohutný dav před soud a pod pohrůžkou násilí si vymohl na předsedovi soudu jejich propuštění. Mezi demonstranty byl také budoucí starosta Vaníček, kterého lid vyslal jako delegáta: „Pan rada Dr. Hlaváč podíval se z okna na hrozný dav lidí, krátce uvažoval, v přítomnosti soudce Dr. Procházky nařídil uvězněné ženy ihned propustiti a osvobodil je obžaloby.“ Právě z těchto důvodů městský úřad opakovaně žádal o povolení vyzbrojit kralupské strážníky revolvery, čemuž ale nebylo až do konce války vyhověno.

Duchovní vzestup nezastavil ani hlad

Zásobování v této době vypadalo tak, že řadu dní nebylo možné vůbec získat za potravinové lístky nějaké zboží. 19. února se podařilo sehnat několik vagonů brambor, jež byly prodány za veliké peníze občanům po třech kilech. Byly ovšem nevalné, namrzlé a rychle hnily. Také marmeláda byla vydávána od února jen na příděl a šatenky zavedeny již v prosinci minulého roku. Železničářům se vydával cukr i káva přímo z potravinových skladišť na dráze. Chybělo i uhlí, takže řada Kralupáků se vydávala do Liščího koutu i jinam kácet akáty a další zeleň.

Poměry panující na jaře 1918 byly sice zlé, ale i přesto se pomalu probouzel politický život a zejména dělnická hnutí začala opět vykazovat aktivitu. Pod vlivem říjnové revoluce v Rusku se konaly první manifestace a stávky, 26. února zastavili práci železniční dělníci a 24. dubna demonstrovaly tisíce lidí před hejtmanstvím. Poprvé od začátku války se 1. května konala oslava svátku práce. Zároveň dělníci předložili radě města deputaci o přijetí jejich zástupců do samosprávných sborů. S příchodem jara rozkvétal i život občanský a kulturní. Úřednická beseda uspořádala „Slovanský večer“, svou činnost postupně obnovil spolek Fibich a opět se začalo jednat o připojení obcí Lobeček a Mikovice. Zkrátka, přestože situace na frontě byla stále nejednoznačná, v Kralupech bylo patrné, že konec monarchie se pomalu, ale jistě, blíží.

JAN BARTOŠ