To o mě říká moje teta :). Neposedím. Pasivita mě ničí. Jsem pořád v trapu. Něco dělám. Miluju pohyb. Pohyb je život. Ale v práci je nutné sedět, psát za pochodu se fakt nedá… nebo?
Sedění je třeba vykompenzovat. Přijedu domů, pověnuju se rodině, nakrmím čtyřnohé členy domácnosti, ty dvounohé taky :). Kontrola úkolů, odvoz na kroužek, drobný úklid. Kafe! Velký! A se spoustou mlíka! Toho červenýho! A něco dobrýho na zub, pečenýho, domácího. Nešidit máslo, plno tvarohu, kakaa, ovoce… Není na tom světě krásně? Jé, ještě pověsit prádlo, uf…
Hurá! Konečně hotovo, honem ven, než po mně někdo něco bude chtít :). Co je dnes za den? No přece „koloběžka den“! Suché cesty, modrá obloha, svěží jarní větřík. Svištím si to „hlava-nehlava“ směr Okoř. Bacha, díra! Kolobrnda úpí, kov jiskří o asfalt, ale to mě netrápí, zespoda to není vidět :). Kochám se krajinou, ptáci zpívají. Auta mě míjí nebezpečně blízko, magoři, kdyby mě smetli, ani by si nevšimli…
Vracím se zpět, Noutonice, Svrkyně, Kozinec, tradá… vjezd do cílové rovinky. Jsem v ulici… Mám kámoše. Jede se mnou. Asi „čtyřleťák“, taky na „kolobrndě“. Myslí, že budeme jezdit spolu :). Dětská bezprostřednost je kouzelná… Kouká na mě, dost divně. Šrotuje mu to. Pak z něj vypadne: „A kolik ti je?“ Tak to mě dostal… Kluk jeden ušatej. Asi mu to „neštimuje“, tak velká a na koloběžce… „Chlapečku, já jsem tak stará, že si to ani neumíš představit.“ Musela jsem se smát… Říkám mu: „Uháněj domů, už je pozdě, maminka se o tebe bude bát.“ A on: „Tak zítra.“ Úsměv na tváři jsem měla ještě dlouho…
Angličan by řekl: „He made my day.“ 🙂
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
REDAKCE: tel. č. 
