Vzala jsem děvčata a utíkaly jsme do krytu

Příběh jedné z ukrajinských rodin v Kralupech.

Ve školním bytě Dvořákova gymnázia je ubytována ukrajinská rodina. Je zde maminka se dvěma dcerkami a jejich babičkou. Zeptala jsem se jich na jejich příběh. Otevřela mi sympatická paní Oksana a ihned se rozpovídala. Rodina pochází z města Kryvyj Rih. Zpráva o začátku války je velmi překvapila. Tatínek děvčátek, Vitalij, dostal povolávací rozkaz. “Již dříve říkal, že když ho zavolají, půjde. Vzal si batoh a šel,” vypráví Oksana.

Čtvrtého března se v Kryvom Rohu rozezněly sirény. “Měly jsme strach. Vzala jsem děvčata a utíkaly jsme do krytu. Nevěděla jsem ale, kde nějaký kryt je. Tak jsme běžely tam, kam všichni ostatní.” Rodina se schovala ve sklepě umělecké školy. Pak už bylo potřeba odejít z města. Společně s babičkou Valentinou se vydaly na nádraží. S sebou si stihly zabalit pouze tři batohy s konzervami, dekami a léky. Psa a kočku bohužel musely nechat na starost sousedce, která z města odmítla odejít.

“Na nádraží bylo strašně moc lidí, naštěstí jsme stihly nastoupit do posledního vagonu. Lidé ve vlaku stáli na chodbičkách, někteří leželi na podlaze,” popisuje Oksana strastiplnou čtyřdenní cestu. Neustále opakuje, že má tyto dny jako v mlze, byl to pro ni hrozný stres. Na hranicích dostaly teplou polévku. “Teplé jídlo nám moc pomohlo, všichni se o nás starali.” Oksanina nejlepší kamarádka Olja má v Kralupech sestru. Nikoho jiného v zahraničí neznají. “V Kralupech jsme se dostaly do charity, pan ředitel Plecháček nám nabídl byt v budově gymnázia. Po tom všem si tu připadáme jako v ráji.”

Dnes se Oksana dozvěděla, že její rodné město bombardují. “Mám o svého muže velký strach. Jsem s ním občas v kontaktu přes telefon, internet nefunguje.” Holčičky již začaly chodit do školy, snaží se učit česky. Desetiletá Katja na Ukrajině závodně plavala, Emili je devět let a věnuje se moderní gymnastice. Cvičení jí moc chybí. Oksana si zde již našla práci. Na Ukrajině pracovala jako jeřábnice a studovala vysokou školu, nyní pracuje v ústavu v Řeži, balí zde součástky. “Jsem moc vděčná, že mohu pracovat, musím se postarat o rodinu.”

Odcházela jsem z návštěvy se stísněným pocitem. Byla bych moc ráda, kdyby si všichni lidé dokázali představit, jak těžký je osud této a mnoha dalších rodin. Přála bych si, aby nám všem odhodlání pomáhat vydrželo co nejdéle.

Michaela Jurková, 3.G, Dvořákovo gymnázium a SOŠE