Karel Laváček: Doma je člověk tam, kde jako malý cvrnkal kuličky…

Už jako kluk projel s drážní „režijkou“ téměř celou českou republiku. Dalšímu rozvíjení jeho záliby však nepřálo tehdejší politické zřízení. Jako syn emigranta neměl šanci vycestovat „ven“. Sám o emigraci nikdy neuvažoval, doma je tam, kde „cvrnkal kuličky“, tedy v Praze a Kralupech. Přesto by mu přišel život jako promarněný, kdyby se omezil jen na prostor svého rodiště. Proto se po uvolnění režimu začal oddávat poznávání jiných krajů a mravů… Na svých cestách potkal nespočet lidí, při naslouchání jejich osudům se utvrdil v tom, že štěstí je dáno stavem mysli, nikoliv obsahem peněženky. Nechť jsou vám následující řádky inspirací ;).

Pane Karle, pochlubte se, kde všude jste byl (na dlouhodobější pobyt)?

Delší čas jsem strávil v Severní Americe – v Kanadě a Spojených státech amerických. V Asii jsem navštívil Vietnam a jeho okolí, tam jsem strávil dohromady více než rok a půl. Skoro dva měsíce jsem byl v Austrálii. Nyní objevuji Afriku.

Jaká země vám učarovala nejvíce?

Na to je těžké odpovědět, velmi mě nadchla Aljaška, hlavně Yukon. Rád bych se tam podíval ještě v zimě. V létě je to sice hezké, ale teprve zima reprezentuje představy o tomto místě. V zimě je tam 20 hodin tma a čtyři hodiny světlo, na to musí být člověk stavěný… Také mě uchvátil Vietnam, jak historií, tak lidmi a přírodou. Rád poznávám lidi a jejich osudy, i když zrovna tam je komunikace s nimi těžká, jen minimum jich hovoří anglicky.

Jaký zážitek řadíte mezi nejzajímavější?

Já jsem dost citlivý člověk, mě nadchnou i maličkosti, pro někoho je les pytel dříví, mně stačí jít v Kralupech podél řeky, vidět tam památné duby a jsem nadšený. Velmi impresivní pro mě bylo navštívení Mesa Verde v Coloradu (USA), tajuplné místo v hlubokém kaňonu ve skalách, kde si zvláštní skupina lidí vybudovala obydlí pod převisy, a pak je z ničeho nic opustila, do dneška se neví proč. Také mám rád sopečný pás v Kalifornii, který se táhne až z Kanady přes státy Washington a Oregon, jde o souvislý pás sopek až po San Francisco. Jmenovitě slavná sopka Mount St. Helens. Velmi krásné je pobřeží Pacifiku s neuvěřitelnými výhledy na oceán.

A v Africe… Zajímavým zážitkem pro mě bylo seznámení s babičkou mé přítelkyně, strávili jsme u ní čtyři dny. Žije v blízkosti Viktoriina jezera. (Keňa má velice malou část tohoto jezera, jinak patří Ugandě a Tanzánii.) Její babička žije tak, jak to známe z vyprávění dr. Emila Holuba, v typické chýši uprostřed kukuřičného pole, bez elektriky, bez vody, beze všeho. Působila na mě jako spokojená a šťastná žena. Řada lidí v Keni je hluboce věřící. Ona je křesťanka. Moc bělochů se v této oblasti nevyskytuje. Když procházíte vesnice, nebo menší města, děti na vás křičí: „Hele, bílej.“

Nedá mi to nezeptat se na váš nejhrůznější zážitek :).

Téměř ani jedna moje cesta se neobešla bez komplikací. Skoro každý let do Ameriky znamenal problém. Jednou, když jsem letěl do New Yorku, posádka letadla slavila, uprostřed cesty kapitán oznámil, že jedna z letušek má dnes svoji poslední cestu, že pro ně pracovala 20 let, tak jsme všichni tleskali, za hodinu se ozval s dalším hlášením, že v New Yorku je zemětřesení, že tam nemůžeme přistát, tak jsme se smáli a znovu tleskali, ale bohužel to myslel vážně, přistáli jsme tedy v Connecticutu. Zatím mi uletěly všechny navazující spoje… Ale to je riziko „podnikání“, pořád se děje něco neplánovaného. Alespoň jsem poznal noční život v New Yorku.

V Kanadě mám přítele, se kterým podnikáme tyto cesty, ten navštívil skoro celý svět (přes 90 států), pochází také z Kralup, je tak roztržitý, že mu říkáme Mireček „double-check“ neustále se musí kontrolovat. Když jsme cestovali po Yukonu, zastavili jsme se u řeky, že si zarybaříme, Mirek zaparkoval auto, šel napřed, najednou se auto rozjelo směrem k řece, ve které byl silný proud, kamarád zapomněl zabrzdit, dát tam rychlost, já chtěl zatáhnout za ruční brzdu, ale ta nefungovala, chtěl jsem sešlápnout brzdový pedál, ale nemohl jsem na něj dobře dosáhnout, nakonec se mi podařilo auto zabrzdit asi půl metru od řeky…

Dá se říci, že jste se na některé z vašich cest cítil vysloveně v nebezpečí?

Se zvěří jsou nepříjemnosti… na Yukonu potkáte za den více medvědů než lidí. Existuje desatero, jak by se člověk měl chovat, aby nedošlo k napadení. Např. nemít potraviny ve stanu, zbytky potravin vyhazovat do speciálních nádob, které připomínají spíše trezor než odpadní nádobu atd. Ale stejně tam každý rok přijde někdo o život.

Jaká mentalita jiného národa byla pro vás nejodlišnější od té české?
Procestoval jsem celou Evropu, část mé rodiny žije ve Švýcarsku … Myslím si, že je hodně těžké najít příbuzné národy, které by nám zcela vyhovovaly. Řeknete si Slované, ale každý slovanský národ má svá specifika. Ani naši nejbližší bratři Slováci nejsou úplně stejní jako my.
Ale třeba Asie a jmenovitě Vietnam, to je opravdu jiný svět – kultura, chování, zvyklosti, je to natolik jiná země, že by to mnohé odradilo i od návštěvy, uzavřeli by to s tím, že lidé jsou tam hrozní, je tam špína, nepořádek…

Ve Vietnamu jsem byl s přítelem, který si vzal Vietnamku, sice žijí v ČR, ale na Vietnam mají silnou vazbu z důvodu rozvětvené rodiny. Ve Vietnamu není téměř žádné sociální zázemí, nahrazuje je rodinný klan, panuje tam tak trochu čínský model – vláda jedné strany, diktatura „proletariátu“, ale zároveň tvrdý kapitalismus s (pro nás) nepředstavitelnými zákony a pravidly, také je tam velká korupce .

Kde by se vám dobře žilo, třeba i lépe než v ČR, kdybyste chtěl změnit místo pro život?

Teď mám čerstvě v paměti Keňu, Mombasu a Indický oceán, to mi učarovalo, za deset dní se tam vracím. Nicméně země není úplně bezpečná, vypadá to tam místy jako v pevnosti, všude mříže třeba až do pátého patra (mimochodem ve Vietnamu je to stejné). Větší sídla hlídá portýr. Nepůsobí to dobře, ale lidé jsou velice příjemní. V Africe všichni tančí a zpívají. Když jedu tamějším prostředkem hromadné dopravy, vybírám si jej podle hudby. Výhoda Keni je také v tom, že tam všichni mluví anglicky, lépe či hůře, je to úřední jazyk.

Umíte si představit, že byste zůstal v některé z těchto zemí natrvalo?

Natrvalo asi ne, teď se do Keni chystám na půl roku. Zázemí si nechávám tady, jak dříve někdo moudrý řekl, tuším, že pan Werich, doma je tam, kde jsem jako malý cvrnkal kuličky do důlku…

Prozradíte nám, jaký nejzajímavější suvenýr jste při svých cestách objevil?

Já na suvenýry nejsem, ale vždy něco vezu pro druhé. Snažím se, aby to bylo charakteristické pro tu zemi nebo místo. Např. exotické čaje. Ale z Austrálie jsem si přece něco přivezl, takovou praktickou věc. „Bush kabát“. Kabát ze zvláštní impregnované látky, která neprofoukne, nepromokne a neuchytí se na ní písek. Má specifický střih i barvu. Z Egypta jsem si zase přivezl papyrus, na kterém je napsané moje jméno klínovým písmem.

Kde při svých delších zahraničních cestách obvykle přebýváte, je to třeba i u domorodců?

Ano, většinou se se svými hostiteli i stravuji a žiju jejich životem, což je příjemné, naštěstí mám dobrý žaludek, mohu jíst vše a vše mi chutná. Jenom jednou jedinkrát jsem pokrm odmítl, avšak i domorodci mě před ním varovali, byla to ryba zpracovaná tak, že „voněla“ a vypadala jako odpad trávicího procesu, ani mnozí zdejší nepřišli této „pochoutce“ na chuť :).

Jak se s domorodci vůbec domlouváte?

Když to nejde anglicky, je to problém, dnes je však svět postavený na hlavu, každý Keňan má chytrý telefon, lze se tedy domlouvat s využitím online překladače.

Navazujete při svých cestách nová přátelství?

Odpovím vám příběhem. Při první návštěvě Vietnamu jsem v komunitě rodiny svého přítele zažil svatbu, ve Vietnamu jsou svatby i pohřby velkým zážitkem. Všichni se sjedou na tři, čtyři dny do svého společného rodiště, 50 příbuzných se usadí u několika kulatých stolů po 8-10 hostech. Stolování má své zákonitosti, všichni sedí velmi blízko sebe (u nás by se to bralo jako narušování osobního prostoru), starší ženy sedí pospolu, mládež je pohromadě atd. Vietnamci při svých oslavách hodně pijí alkohol, pije se na začátek, uprostřed a na konec slavnosti. Ale když se na akci objeví host (což jsem byl já a můj přítel Petr), každý člen rodiny má tendenci přijít a připít si s návštěvou. Takže host pije pořád. Jejich pálenka z rýže je slabší, velmi čisté pití, ne moc chutné, ale nikdy mě z toho nebolela hlava.
Vietnamština je velmi komplikovaný jazyk, angličtinou rodina nevládla, takže naše komunikace byla „rukama-nohama“ či přes překladač v telefonu.

Naproti mně seděl muž přibližně stejného věku, byl bez ruky. Vedle mě o něco starší muž, velmi klidný, vyrovnaný a rozvážný. Ten mě po chvíli oslovil, překvapivě slušnou angličtinou, ptal se, odkud jsem atd. Následně se mi představil, byl to generál, který válčil proti Vietkongu a Ho Či Minově armádě, byl z demokratického jihu, létal do Washingtonu a zásoboval zbraněmi armádu. A ten bezruký naproti mě byl zase generál Vietkongu :). Nedalo mi to a pánů jsem se zeptal, jak je možné, že spolu sedí u jednoho stolu, oni odpověděli, že „TO“ už mají dávno za sebou… Obecně dnes již žádnou nenávist vůči Američanům necítí, ani proti Japonsku. Daleko více je u nich historicky zakořeněná nenávist vůči Číně, a to i přes skutečnost její podpory při válce s Američany.

Co vám cestování dává?

Pro mě by byl život promarněný, kdybych seděl doma. Mám „toulavé boty“ po tátovi, navíc mám velmi rád lidi. Pokud bych svůj „kruh“ omezil na Kochmanku, Hůrku, hospodské posezení na Františku (kam zajdu velmi rád), byl by to příliš malý obzor, to by mi nestačilo. Vlastně mi už přestala stačit i Evropa :). Myslím si, že poznávání zemí a kultur je ta nejlepší investice, co člověk může pro sebe udělat. Po ztrátě partnerky už nebylo nad čím dumat, potřeboval jsem nový životní impulz.

Jaká má cestovatelská vášeň rizika?

Na cestách se mi vždycky něco stane :). Člověk musí být ostražitý. Na příklad už jen to, že v Austrálii, Anglii a částečně i v Africe se jezdí vlevo. Prostředí zemí je odlišné. Voda může být problematická. Stravování také. To vše je riziko, mnoho lidí by se s tím nedokázalo popasovat. Mému příteli i ve Vietnamu začaly naskakovat boláky, odjel, přestalo to, vrátil se, objevily se znovu. Nakonec zjistil, že je alergický na mořské plody. Vietnamská kuchyně je výborná, Vietnamci často vaří přímo na stole, mají malé vařiče. Vaří tak, že spaří zeleninu, přidají mořské plody, ryby a neustále přidávají další ingredience. Různé druhy zeleniny, které ani neznáme. Postupně přilévají vodu, za dvě hodiny je z toho úžasně silný vývar výborné chuti. Naštěstí mám dobré trávení, na cestách neřeším žádné zažívací komplikace a mohu si tak lokálních kuchyní užívat plnými doušky.

Jaké máte cestovatelské sny a plány do budoucna?

No, momentálně konzultuji s lidmi mého věku, jestli na sobě pozorují také takové změny, myslím změny fyzického charakteru. Dnes už nemůžu udělat to, co jsem ještě předevčírem bez problémů udělal. Vrstevníci mě ujišťují, že v tom nejsem sám :), což mě na jednu stranu uklidňuje, ale na druhou zase vyvolává obavy z toho, že už nepůjde realizovat vše tak, jak jsem byl zvyklý.
Ještě bych se rád podíval do Jižní Ameriky, mám tam vazbu v Argentině. Je tolik zajímavých míst, kde jsem zatím nebyl… Velká škoda je, že se kvůli předcházejícímu režimu nedalo cestovat v době, kdy jsem byl mladý. Vzhledem k tomu, že část rodiny žila v zahraničí (včetně otce), tak jsem „nemohl“ pomalu ani do Radotína, v Chuchli by mě chytli a poslali zpět :).

V jaké zemi jsou podle vás lidé nejspokojenější?

To je velmi individuální, nespojoval bych to s konkrétní zemí, ale spíše s lidmi. Spokojenost není v peněžence, ale v hlavě. Potkal jsem mnoho chudých lidí, co byli velmi spokojeni, ale také lidi, co byli bohatí, ale vnitřně nespokojeni a často nešťastní… Mohu všechny ubezpečit, že většina lidí na světě je na tom hůře, než my zde, a to ve všech ohledech. Když je životní prostor a rámec člověka správný, demokratický, tak člověku umožňuje, aby byl spokojený i s málem, ale když žije v diktatuře, nemůže být spokojený bohatý ani chudý.

Kterou zemi by člověk na svém cestovatelském seznamu určitě neměl vynechat?

Nejdříve by měl poznat tu svoji :). Za hlubokého totalitního režimu nemohl můj otec dělat svoji profesi, pracoval tedy v železničním stavitelství. Díky tomu jsem měl režijní jízdenku na vlak, takže jsem nepotřeboval žádné velké peníze na to, abych procestoval celou republiku, vlastně i část Slovenska, jízdenka do Tater mě stála do deseti korun. Už jako kluk jsem si takto rád rozšiřoval obzory, někdy mě zajímala i samotná trať, ne jen její cíl. Naši zemi jsem tedy poznal dost detailně.
Vybrat jednu zahraniční zemi je těžké. Vlastně jsem nenavštívil žádnou zemi, kde by nebylo něco zajímavého. Někdo ohrne nos nad Holandskem, že je to fádní zem, já tam byl několikrát. Nejvyšší kopec tam má cca 90 metrů, já u něj bydlel, takže jsem se z okna díval přímo do svahu :).

Máte nějakou „radu do života“ pro začínající dobrodruhy?

Především umět jazyk, kterým se lze v dané lokalitě domluvit. A nebát se mluvit. I ta nejhorší angličtina je lepší než nic. Bez možnosti domluvy člověk strašně moc ztrácí. Když cestoval můj otec, domluvil se po celé Evropě, ovládal téměř všechny evropské jazyky, některý výborně, jiný kostrbatě, ale domluvil se vždycky.

Také je třeba být „otužilý“. Vždy se vyskytne nějaká komplikace. Např. v Keni se mi stal dost podstatný zádrhel. Samotná cesta začala podivně. Při odletu jsem byl ve Frankfurtu úplně sám v terminálu, v místě, kde každých 30 vteřin přistává nějaké letadlo, to bylo velmi depresivní. Přiletěl jsem do Nairobi, prokázal jsem se všemožnými potvrzeními (to byla hlavní covidová doba), následovala pasová kontrola, pár vtípků a vyřízeno. Pobýval jsem si spokojeně v Nairobi, druhý měsíc jsem jel za známou k jezeru. Opět kontroly, i protidrogová. Šel jsem si pro jízdenku do nádražní budovy, kde mi však úředník oznámil, že mám propadlé vízum, to mě zaskočilo, dohadovali jsme se tedy. On tvrdil, že mám v pase uvedené pracovní vízum na měsíc a já oponoval, že mám turistické na tři měsíce. Musel to chybně přepsat úředník při příletu. Se mnou tam byla přítelkyně a její tetička znalá místních poměrů, dala úředníkovi „všimné“, na to konto byl hned ochotnější a doprovodil nás až k vlaku :).

Každému radím, ať nepospíchá a je trpělivý, aby nejel na 14 dní či tři neděle, ale minimálně na měsíc, protože pak si může dovolit i problémy :). Vloni se mi před odletem domů z Afriky stalo, že jsem měl pozitivní covidový test. Musel jsem tedy návrat o 10 dní odložit, přišel jsem tím o letenku, musel jsem vyřešit náhradní, zároveň doufat, že další test bude již v pořádku a stihnu let ve stanovené době platnosti testu, což bylo v zemi, kde je vše „MAŇANA“, dost oříšek. Když cestujete na vlastní pěst, musíte počítat s komplikacemi. Ale všechno je řešitelné, vždy se musí najít cesta z nesnází. Množství příjemných zážitků bohatě převáží nějakou tu komplikaci. Všechno zlé je k něčemu dobré ;).

Andrea Jůnová, šéfredaktorka