Rozhovor s Alinou Straževskou, sociální pracovnicí ve službách města
Alina Straževská je rodačka z Ukrajiny, která před dvaceti lety studovala na Masarykově univerzitě v Brně. Válečný konflikt v její domovské zemi ji však znovu zavedl do středu Evropy, konkrétně do našeho města, kde nyní žije a pracuje. S čím se potýká, co se jí na Kralupech líbí, jaké jsou její plány do budoucna? To prozradí v následujících řádcích…
Paní Alino, odkud pocházíte?
Jsem z Kyjeva. Přijela jsem na začátku března se svou rodinou do Prahy a poté do Kralup.
Jak to tam momentálně vypadá? Máte nějaké zprávy od blízkých?
Ano, mám, občas je klid, jindy je slyšet střelbu, zatím není bezpečné se vrátit, i když jsou města, která jsou na tom hůře.
Jak to vypadalo pár dní před válkou, dalo se vytušit, co přijde?
Vůbec, byl to blesk z čistého nebe. Do poslední chvíle jsme nevěřili, že může k něčemu takovému dojít. Byl to pro nás šok.
Jak probíhala cesta sem? Odcházela jste narychlo?
Cesta byla stresující, v malém autě nás bylo hodně, šest lidí a sedm zvířat. Ale jsem vděčná, že se moje rodina dostala na bezpečné místo.
K tomu se váže historka, mám 81letou babičku, která nemluví žádným cizím jazykem, nikdy nebyla za hranicemi Kyjeva, chtěla jsem ji dostat k nám do bezpečí, přes různé dobrovolníky se postupně dostala kousek po kousku sem za námi, každý ji vzal na část cesty, předávali si ji jako štafetu :). Bylo to k nevíře. Naštěstí to dobře dopadlo.
Před lety jste v ČR studovala, jaký obor?
Studovala jsem v Brně na Masarykově univerzitě obor sociální práce a psychologie. Po studiu jsem se vrátila domů, ostatní spolužáci také. Na toto období velmi ráda vzpomínám, byl to krásný čas plný radosti, nyní jsem v České republice po 20 letech.
Vím, že pracujete pro město, čím přesně se zabýváte?
Pracuji pro charitu, dělám to, co jsem studovala, tedy sociální pracovnici.
Jak se vám podařilo získat toto zaměstnání?
Začalo to tlumočením, přicházelo sem čím dál více uprchlíků a město se s nimi potřebovalo domluvit v rámci zajištění pomoci. Poté jsem dostala možnost uplatnit svoji odbornou profesi.
Co ostatní krajanky, slyšela jsem, že v rámci adaptačních skupin vypomáhá i učitelka v MŠ či psycholožka z Ukrajiny?
Ano, máme již dvě psycholožky z Ukrajiny, které pracují v našich adaptačních skupinách, pracují s dětmi, ale někdy také s jejich rodiči, rovněž pomáhají ve školce a ve škole. Máme také dvě učitelky, které pracují v rámci adaptačních skupin.
Jak jsou aktuálně psycholožky vytížené?
Začínají být vytížené čím dál více, vyskytují se adaptační dotazy, začíná se projevovat posttraumatický syndrom. Skvělé je, že psychologickou pomoc dokážeme potřebným nabídnout v ukrajinštině.
Jak jsou na tom vaši dětští svěřenci, jak situaci vnímají? Jsou zde spokojeni?
Záleží to na věku, ale většina z nich dospěla příliš rychle, museli se adaptovat na změnu situace, přejí si brzký návrat domů.
Jak na vás působí Česká republika s odstupem 20 let, vidíte nějaký posun?
Největší devízou České republiky jsou její dobří lidé, to se za těch 20 let nezměnilo, dostali jsme neuvěřitelnou podporu od všech možných lidí, se kterými jsme se setkali. Je to nepopsatelný pocit, když se člověku dostane pomoci od někoho, koho vůbec nezná. Navíc nezištně. Co se týká vizuálních změn, pozoruji větší urbanizaci země, ale jinak je to stejně krásný stát, který jsem před 20 lety opouštěla.
Jak jste se ocitla v Kralupech? Máte k nim vazbu?
Ne, byla to náhoda.
Jak se vám v Kralupech žije?
Skvěle, cítíme se v bezpečí. Máme kolem sebe moc hodné lidi, kteří nám pomáhají.
Měla jste již čas na prozkoumávání města?
Ano, Kralupy jsou takové zelené a klidné město. Hodně chodíme na procházky, líbí se nám tu.
S čím se v rámci pobytu v ČR nejvíce potýkáte?
Největší starostí bylo najít vhodné bydlení pro nás a naše zvířata.
Vidíte nějaké rozdíly mezi českou a ukrajinskou mentalitou?
Ukrajinci se budou muset naučit dodržovat zdejší pravidla. Ukrajinská a česká mentalita se podobají v tom, že si obě cení lidskosti a empatie. Zásadní rozdíly nevidím.
V rámci Kralup jsou již stovky uprchlíků, stýkáte se v rámci komunity?
Kralupská charita je takový náš potkávací bod :), často se setkáváme tam. Navazujeme mezi sebou přátelské vztahy, vzájemně se podporujeme.
Co vám dělá (na vzdory situaci) radost?
To, že mám u sebe své blízké, že jsou v bezpečí. Také mi pomáhá moje zdejší pracovní uplatnění. Vidím, že má práce má výsledky, pomáhám lidem se začleněním do společnosti, aby se necítili jako uprchlíci, ale jako hosté.
Jaké jsou vaše plány, až bude válka u konce?
Moc jsem o tom zatím nepřemýšlela, ale doufám v brzký konec války, věřím, že většina krajanů se bude chtít vrátit zpět, přestože má tady dobré podmínky pro adaptaci.
REDAKCE: tel. č. 
