Rozhovor s…
Eliškou Krejčovou, 95letou 68násobnou pingpongovou medailistkou.
Život paní Elišky by mohl být inspirací pro románový bestseller. Málokdo toho zažil tolik, co ona, jak v pozitivním, tak v negativním smyslu slova. Četné sportovní úspěchy byly vykoupeny rodinnými trápeními. Paní Eliška však nezahořkla, ba právě naopak, je plná entusiasmu, otevřená lidem, svolila ke sdílení svého příběhu…
Eliška Krejčová:
Narozena 11. 9. 1927 v Kralupech
Držitelka 68 medailí
Aktivní hráčka stolního tenisu
Paní Eliško, jak dlouho hrajete ping pong?
Hodně let, zažila jsem ještě Protektorát Čechy a Morava. Jako šestiletá jsem začínala s rodinou na dvoře, měla jsem dva starší bratry, kterým tatínek nechal udělat pingpongový stůl, aby jen nelenili… Ti už se mnou však moc hrát nechtěli, hráli velmi dobře, byli totiž o 10 a 11 let starší.
Proč zrovna tento sport?
Sportovala jsem ráda, hrála jsem házenou, dělala jsem atletiku, od roku 1933 jsem byla členkou Sokola Kralupy, následně mě bratr vzal do pingpongového klubu, kde hrál i on, to mi bylo 11 let, s klubem jsem pak začala jezdit na turnaje.
Kolik jste za život nasbírala medailí? Kterých si ceníte nejvíce?
Celkem 68. V mládí pět, zbytek v pozdějším věku (vč. MS, ME, MČSR, 10x 1. místo v rámci družstva Sparty). Účastnila jsem se různých mistrovství veteránů, zlato jsem vybojovala v roce 2012 a 2013. Moje nejvzácnější medaile je z MS veteránek a ME veteránek. To byly boje, ty už bych dnes nesvedla.
Z Itálie (ME v Rimini) mám (z letoška) stříbro za čtyřhru/debla, měla jsem bolavou nohu, později se ukázalo, že jsem hrála se zlomeninou, tak jsem toho už moc nesvedla. Při zahájení jsem spolu se třemi dalšími dostala pamětní plaketu za účast na mnoha turnajích a „vášeň, lásku, zaujetí“ pro tento sport.
Na co za svou sportovní kariéru nejraději vzpomínáte?
Vzpomínám na svůj druhý mezinárodní turnaj v Utrechtu v Holandsku, to jsem byla ještě mladá, můj bratr, co mě dovedl do klubu, mi před turnajem říkal: „Tak taky něco vyhraj.“ Já tam vyhrála všechno – „mixa, singla, debla“. Na což pak reagoval: „Říkal jsem něco, ne všechno.“ Byla s ním legrace…
Mám hezkou vzpomínku i na Varšavu, kde se konalo mistrovství Polska, porazila jsem tam mistryni světa, Maďarku Farkašovou. Tenkrát se stupně vítězů a medaile nedělaly, slíbili mi, že mi nechají udělat speciální cenu, byla to vyřezávaná polská orlice, propracovaná do detailů, moc hezká. Maďarka si chtěla se mnou cenu vyměnit, ale to jsem nemohla organizátorům udělat.
Jakou máte nyní konkurenci ve své kategorii?
Mám dvě hlavní konkurentky, celkově je nás pět, co takto hrajeme. Poslední dobou s nimi však prohrávám, i kvůli oku, co mi už neslouží…
Kam dále povedou vaše soutěžní kroky?
Už se mi nikam moc nechce. Nemám tu sílu jako dříve. Myslím si, jak jsem do míčku „bouchla“ a ono to přitom bylo jako pohlazení… Nicméně zvažuji Prahu a možná ještě Jaroměř, když budu fit. Snad se mi do té doby zacelí zlomenina na noze. V listopadu je Masters v Hluku, pak už je konec sezóny.
Dovolím si odbočit od sportu…
Slyšela jsem, že váš život nebyl procházkou růžovou zahradou, jaká byla vaše cesta?
Můj život neblaze ovlivnily tři události.
Nálet nám v roce 1945 rozbil dům. Tatínek, maminka i bratr byli zasypáni. Maminka byla pod sutinami nejméně, dostala se sama ven. Tatínka vynesli po šesti hodinách na nosítkách. Bratr strávil v sutinách nekonečných 12 hodin, podařilo se ho najít a vyhrabat až s pomocí světlometů zapůjčených z MěÚ, kde jsem tou dobou pracovala. Následkem zasypání měl poškozenou nohu, přerušené nervy, byl od té doby částečně invalidní. Měli jsme však štěstí, že nás k sobě dočasně vzala teta z Minic, abychom měli vůbec kde hlavu složit…
Následně nám domek poškodila ještě povodeň, to se psal rok 1947. Bylo to takové špatné období.
Třetí zlomový okamžik byl mé těhotenství se špatným koncem. Nemohla jsem poté již založit rodinu, nešťastným úrazem a následnými zdravotními komplikacemi jsem přišla o možnost mít dítě. Absolvovala jsem různá vyšetření, ale nic nevedlo ke kýženému cíli, tehdy nebyla medicína tak vyspělá, jako dnes. Uvažovala jsem i o adopci, ale to si muž nepřál.
Řekla bych, paní Eliško, že vás ty nedobré události posílily…
Máte nějaký recept na životní elán?
Recept na něj nemám. Vždy jsem šla zlatou střední cestou. Ani nejsem rozený optimista. Radost prožívám spíše uvnitř než navenek, ze špatných událostí se snažím brát si to lepší, i smutek prožívám spíš vnitřně… Jsem tedy celkem průměrná a přizpůsobivá, jak vidíte :). Vždy mi chyběla průbojnost, už v mládí mi říkali, že kam mě ráno posadí, tam mě večer najdou, ale život mě naučil…
Doktoři o mně již v dětství tvrdili, že jsem slabé fyzické konstrukce. Nyní mám špatný žlučník, asi je už opotřebovaný, mám tam i kamínek, dietu nedržím, ale věci, které mi nedělají dobře, raději moc nejím. Hlavně se nepřejídat. Přísloví mají pravdu. V genech mám dlouhověkost, ale záleží i na stylu života, jaký kdo vede. Když se někdo nadře, mívá kratší život.
Doposud hraji tenis i proto, abych si rozproudila krev v podkolenní tepně, ucpává se mi, mám tam stent, pohybem se mi lépe dostává krev do nártů…
Dlouhodobě jím doplňky stravy na klouby, myslím, že mi to při sportu pomohlo… Mám i některé na bolest, na nich je napsáno, že se po nich může i umřít, ale umřít stejně musím, takže mi to nedělá žádný stres :).
Čiší z vás životní moudrost a nadhled…
Jaký máte vzkaz pro čtenáře?
Být dobrým člověkem. Dobro se člověku vrátí, mluvím z vlastní zkušenosti. A nenechat se ovlivňovat špatnými věcmi či lidmi.
Děkuji za rozhovor, držím palce při turnaji ;).
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
REDAKCE: tel. č. 
