Také se vám stává, že vás při toulkách po městě něco zaujme, chvíli o tom přemýšlíte, nemáte podmínky, jak svoji záhadu rozluštit, tak ji pustíte z hlavy a ona si vás časem najde i s rozuzlením? Jeden z mých otazníků našel nedávno odpověď! Jde o „šumperák“, někdy též nazývaný „televizor“. Víte, o co jde?
Nejsem architekt, ani mě toto téma extra nezajímá, ale nešlo si nevšimnout, že určitý typ domku, z mého pohledu dost výstřední, i když moderní svého času, najdeme rozesetý náhodně po celé ČR, Kralupy nevyjímaje. Dům má však velmi zajímavý příběh, přímo nad očekávání! Pojďme si ho spolu rozplést…
Příběh tvůrce:
Autorem návrhu domu byl Josef Vaněk (1932–1999), který v Šumperku působil jako projektant. Původně se vyučil zedníkem u Bati ve Zlíně, dále studoval na Nižší průmyslové škole stavební, kde si dodělal maturitu. Poté se přihlásil na Vysokou školu pozemního stavitelství v Brně, kterou kvůli svému vytížení nedokončil, jeho život totiž zcela pohltil šumperák (alias typový dům V). V roce 1971 byl konfrontován tak obrovským zájmem lidí, že neměl žádný volný čas. Denně přicházely desítky lidí. O víkendech jezdili i přespolní ze vzdálenějších míst republiky, aby získali jeho stavební plány. Byl tak žádaný, že jej tehdejší režim dokonce obvinil z nedovoleného podnikání (nebyl členem strany). Boom těchto domů trval do konce sedmdesátých let.
Autorství díla je opředeno nesrovnalostmi, kromě Vaňka existoval ještě architekt Vladimír Kalivoda z Valašského Meziříčí. Ten vypracoval v roce 1959 (tedy o sedm let dříve) téměř totožný návrh rodinného domu pro ředitele Brandýských strojíren, domek byl posléze postaven v Litovli. Staveb vzniklo rovněž více, říkalo se jim „litoveláky“. Rozdíl mezi šumperákem a litovelákem by laik nepoznal. Kalivoda se s Vaňkem chtěl soudit, ale nakonec k soudu nedošlo.
Od plánu k realizaci:
Domy začaly růst jako houby po dešti v šedesátých letech. První šumperák podle návrhu projektanta Vaňka byl postaven v roce 1966. Poslední v roce 1986. Byl to nejvíce stavěný dům v Československu, šlo totiž o cenově dostupné domy, které si lidé stavěli svépomocí dle zakoupeného (někdy zkopírovaného) nákresu. Tou dobou nebylo možné si nechat postavit dům na klíč. Mladí stavitelé (amatéři) často řešili nedostatek stavebního materiálu, proto do díla zasáhla lidová tvořivost, je takřka nemožné najít na chlup stejný dům. Lidé se jimi inspirovali i při stavbě kůlen či vytváření krmítek pro ptáky.
Byl to fenoménem své doby, jedněmi oslavován, druhými nenáviděn Spokojenost laiků byla konfrontována s nespokojeností odborníků, ti upozorňovali na to, že tento typ domů boří charakter českých vesnic s klasickými sedlovými střechami a hospodářskými staveními. Měli pravdu, vypadal vskutku netradičně: dvoupodlažní dům se sešikmenou konstrukcí, řadou funkcionalistických oken, předsunutým balkonem ukončeným šikminami a dekoracemi (kruhy), s garážovými dveřmi a proskleným písmenem V.
Kde domy najdeme?
Na tento dům je možné narazit v menších českých městech a vesnicích, jejich počet je odhadován na pět tisíc, tolik bylo prodáno plánů, ale skutečný stav bude násobně vyšší. Typové domy V, jak se oficiálně nazývaly, jsou k vidění i na Slovensku, ve slezském Polsku, u hranic s Německem a jeden stojí dokonce i v Lucembursku.
V Kralupech máme své šumperáky cestou po nábřeží na cyklostezku, směrem k zahrádkářské kolonii (ul. Šrámkova), také je jich několik v ul. I. Olbrachta, další domy je možné najít v oblasti přiléhající ke koupališti, ke stadionu nebo kolem školy Třebízského…
A jaké jsou osobní zkušenosti s domem tohoto typu? Tomáš Keppl, jeden ze spokojených uživatelů domu v Kralupech, k tématu řekl: „Náš dům začal stavět tatínek v roce 1968, jako všichni ostatní svépomocí, stavbu dokončil v roce 1971, kdy jsme se do domu nastěhovali. Žije se nám v něm dobře, rychle jsme si zvykli na příjemné světlo, které je dáno velkým množstvím oken. Prosklená část navíc skýtá krásný výhled z domu.“
Mapování šumperáků:
Fenoménu šumperáku se věnuje Tomáš Pospěch, fotograf a teoretik fotografie. V roce 2015 vydal knihu Šumperák, v roce 2019 knihu Šumperák/Ztráta plánu. V roce 2017 uspořádal výstavu fotografií v Galerii Vi per v Praze. Pro svoji tvorbu zachytil 600 domů. Na knihách spolupracoval s historičkou architektury Martinou Mertovou. “Po vydání první knihy se mi ozvalo několik lidí, že je to inspirovalo a šumperák si postaví. A vím o jednom, který to skutečně udělal. Padesát let poté, co byl ten dům narýsován!”, dodal T. Pospěch na dotaz, jakou má odezvu na své dílo.
O šumperáky se zajímá i místní novinářka Magdalena Čechlovská, která se jim věnovala v rámci kulturní rubriky Hospodářských novin, zhodnotila dílo Tomáše Pospěcha následovně: „Zájem o knihy je velký, první díl je už vyprodaný. Není divu, jde o krásné autorské publikace. Styl šumperáků vystihuje dokonce i tvar knihy a mnoho grafických detailů. Autor nejen hodně fotil, ale také vypátral velké množství informací, vyzpovídal i mnoho obyvatel šumperáků. Čtenář má pocit, že se s tímto architektonickým fenoménem nikde jinde nemůže seznámit podrobněji.“
Pokud vás téma zaujalo, neváhejte vyrazit do kralupských ulic za pátráním po drobných rozdílech místních šumperáků…
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
Zdroje:
www.novinky.cz, archiv.hn.cz, cs.wikipedia.org
REDAKCE: tel. č. 
