Rozhovor s…
Jiřím Šimonem, vedoucím scholy v Kralupech nad Vltavou
Jiří Šimon:
– otec sedmi dětí;
– zakladatel/člen skupiny: Šimon Family Band;
– vedoucí scholy při Římskokatolické farnosti Kralupy nad Vltavou;
– expert ve veřejných zakázkách.
Děti jsou dar, pan Šimon jich má se svojí paní hned sedm, a to je už pořádná dávka štěstí. Kromě rodinného pouta spojuje Šimonovi i láska k hudbě a víra. Přijměte pozvání k povídání o radostném životě ve velké rodině, o společném muzicírování, o síle duchovních písní a předávání jejich ušlechtilého poslání dále…
Pane Jiří, měl jste vždy v plánu velkou rodinu, nebo to necháváte osudu?
Jsem nejstarší ze šesti dětí, takže prostředí velké rodiny je mi blízké. Manželce také, ta je ze tří sester a její tatínek je ze sedmi sourozenců. Oba jsme tudíž chtěli mít velkou rodinu. Jsme šťastni za každé naše dítě.
Je sedmé dítko poslední?
Na to se nás lidé často ptají. Ale zatím je necháváme napnuté.
Jak se dá v dnešní době uživit tolik „hladových krků“?
Řekl bych, že mít velkou rodinu je i volba životního stylu. Dětem se snažíme zabezpečit to podstatné a vést je i k tomu, že nemohou mít vše. Vždy jsme měli na to, co bylo potřeba. Pro mě to bylo v jeden čas motivační, vedle své práce jsem začal i přednášet. Vypracoval jsem se jako právník na experta ve veřejných zakázkách. Zpětně jsem tedy také rád, že mi rodiče umožnili dobré vzdělání.
Jaká byla vaše cesta do Kralup?
Pocházím z Náchoda, z něhož jsem odešel za praxí do Prahy. Před založením rodiny jsme se ženou hledali klidné místo k životu. Kritériem byla dojezdová vzdálenost, dobrá dostupnost vlakem, obslužnost města MHD. Kralupy se nám líbily již od počátku, v Růžovém údolí je krásně.
Co vás vedlo k založení rodinné kapely?
S manželkou jsme oba muzikanti. Po odchodu z rodného kraje jsme žili čtyři roky v Praze, kde jsme v Holešovicích s několika lidmi rytmickými tóny doprovázeli mše svaté. I zde v Kralupech se věnujeme hudbě, mimo jiné vedeme již 10 let scholu při Římskokatolické farnosti Kralupy nad Vltavou. (Sedm let před námi ji vedla Veronika Sedláčková s manželem, hledali své nástupce, takže to bylo ve stylu „ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh“.) Jak nám postupně začaly dorůstat děti, začaly hrát na hudební nástroje a přidávaly se…
Kdo z dětí již hraje, kolik je jim let? Představte členy vaší hudební rodiny :).
Vezmu to vzestupně :). Nejmladší je Lukášek, tomu je 15 měsíců, Dominice jsou tři roky, ti ještě nehrají :).
Zitušce je šest let, hraje na xylofon a krásně zpívá, Péťa (Petr) hraje na zobcovou flétnu a rytmické nástroje (tamburína atd.), je mu osm let. Vítek hraje na housle a začíná se sólovou kytarou, občas pomůže s baskytarou, je mu 10 let. Kája je zdatný bubeník, je mu 12. Nejstarší Helenka hraje na basovou kytaru a violoncello, Helence je 14 let. Manželka Terezka hraje na klavír, občas na zobcové flétny. Já jsem původně trumpetista, ale převážně nyní hraji na dvanáctistrunnou kytaru. Všichni zpíváme.
Od kdy začínají děti hrát? Předpokládám, že je rodinné prostředí motivuje samo?
To je pravda. Ti nejmladší se zapojují při hraní doma od nejútlejšího věku. Chtějí si do něčeho bouchnout či si na něco drnknout, jako to dělají ti velcí. Jakmile zvládnou na hudební nástroj spolehlivě předvést nějaký ten „štěk“ nebo zazpívat sólo, tak je od dvou/tří let, zapojujeme do písniček v kostele. To vede i k vyšší odpovědnosti a motivaci u dětí, postupně jim přidáváme složitější sóla či doprovody, vidí, že mají reálné uplatnění ve hře na nástroj… Občas dojde i na slzičky, když se na zkoušce škrtne sólo, ale je to i o lásce k lidem, kteří nás budou poslouchat, aby netolerovali falešné tóny jen proto, že jde o malé dítě.
Co by se stalo, kdyby se některý potomek rozhodl nehrát?
Dobrá otázka :). To, že všechny děti chtějí hrát, je velký dar, cením si toho, že máme tuto společnou aktivitu. Spojuje nás to. Po koncertě je to krásný pocit, že se nám něco společně povedlo. S dětmi pak hodnotíme, co se komu líbilo, co by chtěly změnit, co je pro ně výzvou. Někdy je těžké rozdělit sóla, je nás sedm sólistů, tak aby panovala spravedlnost a nevznikaly křivdy…
Co vše hrajete, co máte v repertoáru?
Hrajeme písně různých stylů, aranžmá si tvoříme sami na míru. Spirituály a duchovní rytmické písně v kostele, jinak i písničky, které si s námi rádi lidé zazpívají. Na repertoáru máme i tvorbu Spirituál kvintetu, Jaroslava Ježka, Olympicu, Jaroslava Uhlíře a dalších. Když se řekne duchovní hudba, člověk si představí varhany a sbory. Naše duchovní hudba je více ve stylu filmu „Sestra v akci“. Bicí, klávesy, kytary …
Rádi dáváme nový kabát původním českým rytmickým duchovním písním. Byly psané pro kytaru a začaly se šířit za dob komunismu. Tajně se od šedesátých let hrály na čundrech či v kostele, následně byly v období normalizace zase zakázány. Tyto písně mají neotřelé melodie a hluboká slova, jelikož vzešla z dob totality. Jejich výhodou je, že máte jen text a noty. Autora většinou neznáte, píseň můžete uchopit tak, jak ji cítíte, což dává velkou svobodu. U těchto písní i profíci žasnou, jak jsou krásné, autentické. Jsou to umělecká díla, o kterých se moc neví, je to poklad hudby, který je třeba šířit. Tyto poklady se snažíme „vykopávat“, „leštit“ a „rozdávat“ lidem.
Jaká je vaše rodinná oblíbená skladba? A proč?
Těžká otázka :). Asi má každý z nás jinou… Koncerty rádi zakončujeme Modlitbou pro Martu. Je to píseň, která spojuje náš národ, je symbolem boje za svobodu a opravdový mír, pokoj pro všechny lidi. Když jsme ji uvedli poprvé, ani jsme netušili, jak bude stále aktuální. V podání naší pětileté Zitušky si ji můžete přehrát na YouTube z koncertu v Odolene Vodě.
Kde a kdy vás mohou čtenáři vidět naživo v akci?
Všechny čtenáře zveme na Kralupské vinobraní, které budeme naším vystoupením letos zahajovat. Moc se těšíme.
Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
REDAKCE: tel. č. 
