Rozhovor s…
Milanem Petrákem, ředitelem kralupského Technoparku
Medailonek:
Ing. Milan Petrák
1986 – absolvent ČVUT Praha – FJFI, fyzika pevných látek;
1993–2014 – ředitel Výzkumného ústavu anorganické chemie, a. s. v Ústí nad Labem
člen rady ředitelů skupiny UNIPETROL;
člen Vědecké rady Unipetrolu;
realizace projektu centralizace a restrukturalizace výzkumu v rámci skupiny UNIPETROL;
člen představenstva VÚOS, a. s. (Výzkumný ústav organických syntéz, a. s. Pardubice);
člen DR ÚFCH JH AV ČR, v. v. i. (Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, Akademie věd);
místopředseda Rady pro výzkum, vývoj, inovace Ústeckého kraje;
vedoucí realizačního týmu projektu UniCRE UNIPETROL – výzkumně vzdělávací centrum, realizovaného v rámci OP VAvPI s rozpočtem 780 mil. Kč (dotace 592 mil. Kč).
Dosud:
člen předsednictva AVO (Asociace výzkumných organizací);
člen řídícího výboru technologické platformy SusChem;
od dubna 2015 – ředitel Technoparku.
Technopark Kralupy
= výzkumné pracoviště VŠCHT Praha se zaměřením na materiálový výzkum a související obory.
– disponuje kvalitním laboratorním vybavením umožňujícím přijmout náročné výzvy z oblasti výzkumu a vývoje.
Technopark, moderní budova v blízkosti centra, co ukrývá ve svém nitru? Jaké služby poskytuje svým klientům? Pokud si kladete tyto otázky, když jej míjíte, je určen následující rozhovor právě vám…
Pane řediteli, co nabízí Technopark studentům, vědcům, podnikům?
Se studenty spolupracujeme na bázi zaměstnaneckého poměru, máme tu několik diplomantů i Ph.D. studentů, kteří pracují na projektech, ať už komerčních, nebo grantových. Máme tedy možnost si vybírat ty nejlepší. Nejsme součástí vzdělávací infrastruktury VŠCHT Praha, jsme byznysová část. Musíme se proto sami uživit, kdybychom sem brali studenty pouze na výuku, zabírali by nám kapacitu, kterou potřebujeme využít obchodně.
Vědcům nabízíme aplikační potenciál, naším cílem nejsou publikace, ani základní výzkum, nýbrž práce na problémech, které podniky reálně potřebují vyřešit a jsou ochotné za to zaplatit. Při svojí práci však narážíme na limit, který se jmenuje zákon o vysokých školách, dělat byznys podle tohoto zákona, je tvrdý oříšek. Vysokoškolský zákon je určen především pro akademické pracovníky a garantuje určité akademické svobody. My se to v Technoparku snažíme eliminovat, nejsme akademičtí pracovníci, ale výzkumní pracovníci, kteří plní očekávání objednatelů, a proto máme omezený prostor pro nezávislý výzkum. Ten je doménou akademických pracovníků. To je jeden z důvodů, proč mnohdy nefunguje spolupráce mezi podniky a vysokými školami.
Na našem pracovišti tedy nebádáme, pokud při realizaci zakázky narazíme na hlubší problém, tak kontaktujeme příslušné pracoviště VŠCHT v Praze, aby se jím zaobíralo, my se následně zabýváme přenosem jeho výsledku do praxe.
Firmám nabízíme cokoli, čím jim můžeme pomoci. Když přijde podnik s problémem, snažíme se jej vyřešit, pokud to není v našich silách, pomůžeme jim najít řešení ve spolupráci s jiným pracovištěm…
Co je hlavní náplní činnosti Technoparku?
Zabýváme se především materiálovým výzkumem a korozním inženýrstvím. Pro oblast korozního inženýrství máme početnou skupinu špičkových pracovníků, zabýváme se všemi možnými druhy koroze, degradací různých materiálů – kovových/nekovových/polymerních a dalších, máme na to různá testovací a analytická zařízení, provádíme zkoušky dle příslušných norem, v oblasti korozní expertizy jsme velmi renomované pracoviště.
Šlágrem sezóny byly bazény, často se na nás obrací různé stavební firmy, že postavily bazén, daly tam nerezové prvky a ony korodují… Chtějí od nás vědět, proč se to děje a co s tím mají udělat.
Dále se zabýváme vodíkovou korozí, což je dnes populární téma, protože vodík je s velkou pravděpodobností nástupce baterií (vodíková energie), ale kam ten vodík následně uložíme? Jak ho budeme bezpečně transportovat? Je to široká oblast, která dává pro aplikovaný výzkum velkou příležitost.
Co se týká materiálového výzkumu, tam se hodně zabýváme aplikací alumosilikátů, což jsou sloučeniny křemíku, hliníku a alkalických kovů s velmi zajímavými vlastnostmi – tzv. geopolymery, které mají velmi vysokou tepelnou odolnost, vydrží až 1200 °C, dají se aplikovat jako nátěr, tmel, lepidlo. V poslední době jsme vyvinuli materiály pro nehořlavé přepážky do ultralightů (dříve se dělaly např. z překližky, na kterou se dal alobal :)). Je to tenký laminát napuštěný nehořlavou pryskyřicí, nehoří, vydrží, má tepelnou stálost a potřebnou pevnost. Dá se využít jak do tmelů, tak i jako lepidlo do vysokých teplot. Současně je to varianta náhrady betonu jako konstrukčního materiálu, navíc bezemisní. Nicméně jeho cena je aktuálně cca 10x vyšší. Otázka do budoucna je, co s betonem vůbec bude a co s jeho cenou provedou emisní povolenky…
Také spolupracujeme s několika podniky z oblasti využití různých odpadních odprašků na bázi křemíku a snažíme se je uplatnit v nových materiálech… Z největších projektů, které byly aplikovány v poslední době, mohu uvést technologii výroby lisovací formy pro sanitární keramiku. Když se vyrábí např. umyvadlo, tak kaolinická hmota/hlína obsahuje hodně vody. Po vylisování výrobku se musí vymáčknout, aby se tvar výrobku nerozpadl, mohl se sušit, vypálit atp. Buď se vezme sádrová forma, která se na výlisek namáčkne a ta vodu vysaje, nebo se použije forma z porézního polymeru. Přes formu z porézní hmoty pak přebytečná voda vyteče. Pro nás bylo výzvou, že se pro výrobu sanitární keramiky používají rozličné typy hmot, které mají různou velikost částic, naším úkolem bylo vyvinutí postupu pro každou hmotu na světě – udělat formu tak, aby se póry nezalepovaly, tedy vyvinout postup výroby polymerní hmoty s definovanou velikostí pórů…. Naše řešení používá např. Dřevojas Svitavy. Na tuto aktivitu jsme pak navázali dalším projektem – recyklací forem, které jsou drahé. Projekt nyní úspěšně končí, výstupem je technologie chráněná několika užitnými vzory.
Směrem k základnímu výzkumu se zabýváme fotokatalytickými procesy, je to moderní záležitost. Hodně se od toho očekává, ale je otázka, zda to bude to pravé ořechové, jestli to lidstvu pomůže. Naděje v této oblasti směřují k procesům čištění vnitřních bytových prostor od organických látek, které těkají z nábytku, koberců, malby. Ve spolupráci s výrobcem jsme vyvíjeli fotokatalyticky aktivní tapety, testujeme čističky vzduchu. Máme k tomu vlastní experimentální zařízení i analytiku. Je to ale spíše okrajová záležitost (až 3. či 4. místo našeho zájmu.)
Na co jste v rámci aktivit Technoparku pyšný?
Především na to, že se ve velmi krátké době podařilo vybudovat soudržný kolektiv opravdových odborníků, kteří se vzájemně respektují a efektivně spolupracují. Kvalitní a motivovaní pracovníci jsou základem všech našich úspěchů. Jsem hrdý na to, že děláme dobře svoje řemeslo.
Velmi populární byl např. výsledek, který jsme dělali pro italskou horolezeckou asociaci. Šlo o vývoj metodiky testování skob na pevných lezeckých trasách u moře. Dávají se tam hořčíkové nebo titanové skoby a oka, působením vlhké solanky u moře však tyto materiály křehnou a praskají. Naším úkolem bylo vyvinout metodiku predikce odolnosti materiálu, jak dlouho tam skoba vydrží a bude plnit svoji funkci bezpečně. Dostali jsme za to sice jen pár EUR, hodně jsme se na tom však naučili a má to obrovský význam pro bezpečnost.
V roce 2020 jsme v areálu cementárny Lafarge Cement, a. s. v Čížkovicích (nedaleko Lovosic) pronajali část bývalé vápenky a zřídili detašované pracoviště. Na tomto detašovaném pracovišti jsme postavili model cementářské pece, na němž testujeme patentovanou technologii VŠCHT pro získávání lithia z cínovecké rudy. Technologie spočívá v tom, že lithium se přepracuje v peci s cementářským slínkem. Alkalické prvky vytěkají, zbytek zůstává v cementářském slínku. Jde tedy o bezodpadovou technologii. Další výhodou je částečná náhrada vysokopecní strusky, která je dnes velmi nedostatková. I proto je naše technologie velmi zajímavá. Je nutno zmínit, že jednání s velkými firmami (jako je např. Lafarge) jsou velmi tvrdá a náročná. Chtěly by levně koupit licenci, ale nechtějí vynakládat peníze a čas na výzkum.
VŠCHT Praha tam zainvestovala 50 milionů Kč. V historii ČR neexistuje vysoká škola, která by investovala tolik prostředků, aby prokázala (ve čtvrtprovozním měřítku) funkčnost patentované technologie a nabídla to potencionálnímu investorovi, aby to zrealizoval. Dosud provedené pokusy a jejich výsledky jsou velmi nadějné. Aktuálně sháníme finance pro další aktivity, abychom projekt dotáhli do úspěšné komercializace. Základní vklad (experimentální pec) tam je, nyní ji potřebujeme doplnit potřebnou infrastrukturou – zařízením pro úpravu materiálu, laboratořemi, analytikou, kancelářemi, dílnami, šatnami. Přece jenom je to stará budova vápenky z roku 1920, která byla určena k demolici…
Ústecký kraj je zapojen do aktivit Fondu pro spravedlivou transformaci, jedná se o desítky miliard korun, které jsou připravené na rekonstrukci/revitalizaci kraje, obnova je plánována na mnoho let. V reakci na to jsme připravili projekt infrastruktury pro výzkum recyklačních technologií. Rádi bychom tam vytvořili výzkumné pracoviště pod názvem CirkTech.
Jakými odborníky Technopark disponuje?
Máme velmi zdatnou skupinu korozního inženýrství s praktickými výstupy. Děláme kvalitní výzkum, neděláme však vědu s cílem sledovat detailní principy. Např. u vodíkové koroze se tomu blížíme, ale my se snažíme poznatky hlavně aplikovat, vyřešit problém, se kterým zákazník přijde. Silná je rovněž skupina pro aplikaci alumosilikátů, nebo skupiny zabývající se polymery. Dále máme řadu špičkových výzkumných pracovníků v oblasti heterogenní katalýzy, která se zabývá např. nejrůznějšími procesy získávání biopaliv z biomasy. Rychlou etablovanost Technoparku umožnili výzkumníci, které jsme „posbírali“ po jejich propuštění z jiné místní firmy, která zrušila svoje výzkumné aktivity, jinak by byl s obsazováním personálu velký problém. Takto kvalifikovaní lidé na pracovním trhu obvykle volní nejsou. Dobrý výzkumník se ale neobejde bez kvalitní podpory laborantů, techniků a dobrého technicko-administrativního zázemí. I v tomto případě máme štěstí a naši laboranti, technici i administrativa patří k tomu nejlepšímu, co je možné na trhu získat.
Jak jsou vybavené vaše laboratoře?
Nejsem zastáncem špičkových přístrojů na trhu. Takový přístroj je obvykle provozně velmi drahý, je k tomu třeba člověk „hračička“ a na to tu není čas. Upřednostňujeme spolehlivá robustní osvědčená zařízení s rozumnými provozními náklady, která poskytují potřebné výsledky s dostatečnou vypovídací schopností. Nejvíce využíváme testovací komory, v nich testujeme chování materiálu za různých podmínek, ať je to v solné mlze, či za nízkých teplot do –60 °C. Komory umí pracovat i cyklicky, chvíli hřejí, chvíli chladí, poté mrazí. Dále disponujeme komorami s UV zářením pro simulaci degradace plastů slunečním zářením. Také máme řadu běžných přístrojů, např. zařízení pro prvkovou analýzu (ICP spektrometr), zařízení pro fázovou analýzu (difrakční rentgen), Ramanovu spektrometrii (pro určení látek), IR spektroskopii pro strukturní charakterizaci organických sloučenin a další. Využíváme i elektronový mikroskop za 3 mil. Kč, rentgenový tomograf za 17 mil. Kč, který je řízen počítačem za více jak půl milionu korun. Je to průmyslové zařízení pro analýzu opravdu rozměrných materiálů (třeba kusu kolejnice), ono jej prosvítí a udělá vnitřní strukturu – všechny prasklinky, dutinky, jejich rozložení. Možná by se našel druhý takový přístroj v Brně, ale to je za ČR asi vše.
Když je třeba něco náročnějšího, oslovíme pražskou centrálu v Dejvicích, kde mají k dispozici opravdu špičkové přístroje. Tam provedou příslušné analýzy a interpretaci výsledků námi zaslaných vzorků.
Přispíváte nějak k popularizaci vědy?
Tuto oblast komplikuje mlčenlivost, kterou jsme vázáni. Největší partneři/odběratelé chtějí mít vše pod utajením. Z tohoto důvodu je pro nás náročně skloubit veřejnou akci s nepublikovatelnými záležitostmi, které by však byly nejatraktivnější.
Jaké máte plány do budoucna?
Jak jsem dříve zmínil, chceme se více angažovat v rámci Severočeského kraje, držíme se myšlenky, že bychom tam vybudovali pracoviště, které se bude zabývat cirkulárními/recyklačními technologiemi. V cementárně jsou pro to optimální podmínky, v severních Čechách je možnost dotačních projektů výrazně jednodušší než zde ve středních Čechách. Navíc tady žádný poloprovoz nepostavíme, podali jsme tedy projekt v rámci Výzvy Národní centra kompetence pro záchyt CO2. Pokud by výzva vyšla, přesouváme se částečně do fabriky, v laboratoři to nelze dělat :).
Nyní však potřebujeme zkonsolidovat ceny provozních energií, náklady nám stouply čtyřikrát… Když přežijeme zimu, na jaře bychom mohli udělat den otevřených dveří, i přes svázané ruce mlčenlivostí, máme totiž podepsané smlouvy o utajení, které nám ukládají, že bychom ani neměli říkat, že takové smlouvy existují :).
Děkuji za rozhovor a přeji úspěšné pokračování rozjetých projektů.
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
REDAKCE: tel. č. 
