Výčet úspěchů pana Mazáčka by vydal na obsáhlý sborník, lásku k hudbě získal po svém dědečkovi a předává ji dál, jeho syn (koncertní mistr KODK) je členem orcherstru České filharmonie, jeho dcera je zástupkyně ředitele ZUŠ Kralupy, vnuk převzal před nedávnem vedení Komorního orchestru Dvořákova kraje, který pan Mazáček založil, 46 let jej vedl a dirigoval. Za reprezentaci Kralup byl v rámci oslav 120. výročí města oceněn čestným občanstvím z rukou starosty Marka Czechmanna.
Medailonek:
Václav Mazáček:
– hudební pedagog Pražské konzervatoře od roku 1967 (55 let)
– zakladatel Komorního orchestru Dvořákova kraje (1976), 46 let vedení a dirigování
– profesor na HAMU od roku 2011
– dlouholetý člen České filharmonie, emeritní sólotympánista
– rok 2007 – Cena ministerstva kultury za celoživotní přínos k rozvoji neprofesionální komorní a symfonické hudby
– září 2022 – čestný občan Kralup n. Vlt.
– oddirigováno přes 700 koncertů, repertoár přes 300 skladeb
Pane profesore, dostanete se ještě po předání žezla (Komorního orchestru Dvořákova kraje) do Kralup?
Určitě ano, ze začátku budu vnukovi pomáhat sestavovat programy. Když by byl zaneprázdněný, tak jej zastoupím i na zkoušce.
Jak často má orchestr v Kralupech zkoušky, kde se schází?
Zkoušky probíhají každý týden, od 90. let zkoušíme v penzionu pro seniory. Jen v covidové době to bylo jinak, v rámci karantény jsme do penzionu pro seniory nechodili, pan ředitel Harazin nás nechal zkoušet v místní ZUŠce, za což jsem byl velmi rád.
Podle čeho jste sestavoval programy koncertů (mění se publikum v čase)?
Vždy jsme se snažili hrát i soudobé autory, což je v rámci našeho orchestru dost náročné na nastudování (většina členů není profesionálními hráči), skladba se tedy určitě mění. Úroveň orchestru se zvedá, ze začátku se jednotliví členové neznali, postupně spolu rostou.
Vyvíjí se i naše publikum, tak trochu jsme si ho „vychovali“, roste spolu s námi též. Vždy jsme se těšili hojné návštěvnosti našich koncertů.
Vím o vás, že také komponujete, co skládáte, kde hledáte múzu?
Komponuji jenom z donucení :). Málokdo to ví, nechlubím se tím.
Mám chalupu v okolí hradu Housky, tam je vyřezávaný pohyblivý „peklém“, opak betlému, vystavený v rámci tamějšího pekla. Jednou za mnou přišel kastelán s prosbou, zda bych k pekelným výjevům neudělal hudbu. Nejsem skladatel, ale v rámci dirigování jsem prošel povinnou skladbou, něco jsem se tedy naučil, ale nikdy jsem v tom neviděl svoji ctižádost. Složil jsem tedy něco ke strašidelným výjevům, s orchestrem jsme muziku nahráli (Veronika vystřídala asi čtyři druhy fléten), doplnili jsme ji vzdechy dušiček… Takové příležitosti mi život přihrává :).
Další zkušenost mám z doby, kdy jsme jezdili koncertovat do Katalánska, tam se těší velké oblibě místní kolový tanec „sardana“, když jsme tam byli poprvé, tak jej naši přátelé tančili při reprodukované hudbě, jeho rytmy mě zaujaly, zkusil jsem jej po návratu domů upravit pro náš orchestr, když jsme jeli do Francie podruhé, zahráli jsme Sardanu přátelství jako druhý přídavek při koncertě, měla velký úspěch, tehdejší starosta z toho byl úplně odvázaný, tak si naši skladbu hned nechal natočit, náš starosta (Pavel Rynt) byl také potěšen, tak jsme jeli za rok na přátelskou hudební návštěvu zase… Přemýšlel jsem, čím naše setkání obohatit, složil jsem vlastní sardanu na počest našich spřátelených měst – byla to Píseň přátelství měst Kralup a Banyuls sur Mer, měla obrovský ohlas, museli jsme opět přidávat :).
Co máte raději – hru na hudební nástroj nebo dirigování?
Hře už moc nedám, většinou diriguji…
Při dirigování musíte podat fyzický výkon, udržujete se nějak v kondici?
Ano, snažím se, při dirigování je třeba dvě hodiny stát, což je náročné. Síly mi postupně docházejí…
Jak je to s gesty, musí se je dirigent učit nebo vyplynou sama s prožitkem z hudby?
Dirigent se učí určitým zásadám, ale záleží na konkrétním jednotlivci, co ze skladby nakonec udělá. Člověk může slyšet skladbu od x orchestrů, pokaždé bude jiná.
Co vám hudba dala?
Měl jsem to štěstí, že moje zaměstnání bylo i mým koníčkem. S muzikou jsem prožil krásný život. S Českou filharmonií jsem viděl kus světa. Také s KODK jsme se podívali po Evropě.
Jaký je váš nejhezčí/nezapomenutelný hudební zážitek (s KODK či obecně)?
Vzpomínám si, jak jsme hráli v Drážďanech po povodních v rámci benefice, ovace jsme měli větší než profesionální orchestr…
Hrajeme i na tajuplném hradu Houska, místě se specifickou atmosférou, tam se za námi sjíždí lidé ze širokého okolí…
Také nikdy nezapomenu na pozvání na konferenci Ministerstva pro místní rozvoj, tam jsme odehráli půlhodinový kulturní program, když jsme vystoupení končili Janáčkem, půl sálu již stálo, tak jsme přidávali, hráli skladatele Piazzollu, následně stál celý sál.
Která skladba věhlasných skladatelů vás nejvíce oslovila a proč?
Miluji hudbu Antonína Dvořáka, odehrál jsem jeho veškerou symfonickou hudbu, dokonce i operní.
A nejvíce? Stabat mater, na této skladbě je zřejmé, jak z autora tryská žal nad ztrátou syna. Hudba je velmi autentická, není to žádná konstrukce, šla přímo z autorova srdce…
Co považujete za největší úspěch své kariéry?
Hrál jsem 36 let v reprezentačním tělese Československé republiky – České filharmonii, učím na konzervatoři, 10 let dělám odborného asistenta na akademii, takže si nemůžu stěžovat…
Teď k vaší pedagogické praxi…
Jak se mění studenti v čase, pozorujete nějaké změny?
Raději bych to nekomentoval :). Neříkám, že jsou všichni stejní. Uvedu příklad, na první pohled je vidět, že jsem starý člověk, vyjdu ze třídy a potkám studenty, myslíte, že někdo „klapne zobákem“? Za mého mládí, když šel pan profesor, tak jsme při zdravení málem „mlátili hlavou o schody“ :). Disciplína žáků se vytrácí… Před revolucí bylo ve škole božské ticho, jen tu a tam se ozvala hra na piano či zpěv. Po revoluci sem přišly z Ameriky akční filmy plné násilí a řevu. Co myslíte, že si z toho děti vzaly? Samozřejmě jen to „nejlepší“. Nyní je to tak, že školou burácí halas a občas zaslechnete kantorku, jak říká: „Prosím vás, ztište se trochu a pište si, co vám říkám.“
Učitelé hromadných předmětů hodně fluktuují… Na každoroční konferenci se nestačím divit, kolik vidím jiných tváří, střídá se to šíleným způsobem. Situace posledních tří let ke zhoršení situace ve školství ještě pomohla… Ve všech školách probíhala dálková výuka obdobně, studenti se připojovali rozespalí v pyžamu, někdy si ani nezapnuli kameru, jindy se nepřipojili vůbec…
Člověk by řekl, že si možnosti studia na konzervatoři budou studenti více považovat, nedostane se tam každý, stojí to úsilí…
Když vidím, že někdo z výuky uhýbá a několikrát po sobě na hodině neumí, říkám mu: „Hele, já jsem tady od toho, abych ti předával zkušenosti, ale nejsem tady od toho, abych tu byl s klackem jako dráb, buď se uč, nebo jdi pryč, držíš tu místo někomu, kdo by si ho vážil.“ Mnohdy je to tím, že se jeden vytahuje před druhým, kdo je větší frajer…
Jaké jsou vaše další plány?
Já muzikantsky říkám: „Už dělám decrescendo.“ (pozn.: decrescendo = postupné slábnutí/odcházení). Odešel jsem z filharmonie, loučím se se svým dítětem – Komorním orchestrem Dvořákova kraje, na konzervatoři pracuji už jen na poloviční úvazek, na akademii mám pár hodin.
Nechcete čtenáře na závěr našeho povídání pozvat na další koncert?
Podzimní koncerty jsou již za námi, jarní sezóna bude celá v režii vnuka, nechte se překvapit programem a přijďte si orchestr poslechnout naživo.
Děkuji za rozhovor.
AJ
REDAKCE: tel. č. 
