Taekwondo je víc než pohyb, jde o životní styl, který spojuje tělo i ducha v dokonalou symbiózu. Vede člověka k čestnému životu, morálce, disciplíně, zdravému sebevědomí. K jeho učení je třeba zkušený průvodce, který ctí individualitu svěřenců… Seznamte se se Zdeňkem Adamojurkou, držitelem čtvrtého danu.
Medailonek:
Zdeněk Adamojurka, IV. dan;
– bývalý člen státní reprezentace, mistr Evropy a bývalý trenér juniorské reprezentace;
– zakladatel školy taekwondo Oh Do Kwan z. s. (Kralupy n. V., Slaný);
– instruktor taekwonda přes 20 let (cvičí jej od 17).
Pane Zdeňku, jak jste se dostal k taekwondu. Jak dlouho jej cvičíte?
Svoji cestu bojovníka jsem odstartoval na poli karate, mým velkým snem bylo stát se ninjou, běhat s mečem po střechách, mizet v oblaku dýmu a házet hvězdice. Oddíl karate však po pár letech ukončil činnost, můj kamarád mě tehdy upozornil, že se v sousedním městě začalo cvičit taekwondo, přešel jsem tedy ve 14 letech k němu.
Jak dlouho působí vaše škola v Kralupech?
Od roku 2011.
Jak velká je její členská základna?
Cvičíme ve Slaném a v Kralupech, před pandemií nás bylo celkem 126, covidová doba však udělala se členy své, nyní je nás v Kralupech 14, ve Slaném 16.
Od kolika let je vhodné s tímto bojovým uměním začít?
Osobně si myslím, že ideální věk pro začátek s tímto a podobnými sporty je 12-14 let, učit 6-8leté dítě, jak kopat nebo dávat údery do obličeje, nepovažuji za vhodné, pro takto malé děti vidím jako lepší alternativu judo nebo zápas.
Vidíte nějaké změny v úrovni dětské fyzické zdatnosti za poslední roky?
V rámci náboru nováčků mě často překvapuje fyzická nezdatnost dětí/adolescentů, přichází 16letí puberťáci, co neumí běhat, neudělají ani jeden klik, hvězdu či kotoul, to je z mého pohledu neuvěřitelné. Když si vybavím tréninky před 20 lety, úroveň fyzické zdatnosti dětí byla úplně jiná, lepší…
Je to ale i samotnou dobou, když poslouchám děti před tréninkem, co řeší mezi sebou, nemůžeme se divit, jak na tom po této stránce jsou.
A prozradíte, jak děti motivujete?
Zaprvé jdu cvičením příkladem. Říkám jim, že po nich nebudu chtít nic, co sám neumím nebo nedokážu. Když jsme dělali 300 „angličáků“, cvičil jsem s nimi.
Zadruhé nechávám předcvičovat děti, pokud zvládnou nějaký cvik, techniku, jsou příkladem pro ostatní, pokud předvedu nějaký pohyb já, může to být pro některé děti v tu chvíli nedosažitelný cíl, ale pokud jim stejnou věc předvede nějaké z dětí, už to není nereálné.
Mojí tréninkovou strategií je, že naše setkání utnu v nejlepším/nějakou prima záležitostí, aby se děti těšily na další…
Jak může motivovat dítě rodič, aby nechtělo s tímto cvičením přestat (např. z lenosti/v pubertě)?
Dokud chodí dítě na tréninky namotivované, rodič asi kromě podpory, že mu nebude bránit účastnit se všech možných akcí, víc udělat nemůže. Pokud se dítě „kousne“ a nechce dál pokračovat, určitě by se nemělo nutit, rodiče by se neměli snažit dítě „zlomit“, raději by měli pochopit jeho důvody.
Taekwondo i trenér dítě něco naučili, něco mu předali a v tento moment jejich společná cesta končí. Důvodů pro konec může být spousta, nevyhovující způsob tréninků, preference jen samotného boje, zájem o fyzicky náročnější tréninky, rozpad party, nevyhovující trenér…
Účastníte se s dětmi závodů?
Účastnili jsme se. A proč minulý čas? Po covidu-19 nám děti, které jezdily na závody, skončily. Intenzivně však pracujeme na výchově nových závodníků.
Bylo by chybou myslet si, že závody jsou jen o medailích, já jsem na závodech poznal skvělé kamarády, se kterými se vídám dodnes, pojí nás společný zájem. Člověk tam zažije i spoustu legrace, fandí týmu, je tam skvělá atmosféra.
Jak ovládat svůj strach/stres/nervozitu při závodech – jak na dětskou psychiku? Existuje nějaký fígl na koncentraci?
Za sebe svým svěřencům říkám, že chci, aby si v první řadě závody užili, bez ohledu na výsledek. Nervozita a tréma tam sice je, ale to už k tomu patří, postupně to vymizí, jak přibudou zkušenosti. Pamatuji si na své poslední závody, nikdy jsem si ty závody neužil jako tenkrát, neměl jsem v hlavě žádný cíl, jel jsem si naposledy zazávodit s kamarády, popovídat si s nimi.
Po závodech si děláme rozbor, ptám se cvičenců, jak svoji účast hodnotí, kdo při sestavě řešil nějakou chybu, kterou asi udělal, myslel na to, že ho sledují diváci a co si o jeho cvičení myslí apod. Na tatami (sportovní podlahovou krytinu používanou nejen pro bojové sporty) by měl závodník přijít plně soustředěn na svůj nadcházející zápas, nevnímat okolí, mít klidnou mysl a dech, fyzicky být maximálně připraven. Základem proti strachu a nervozitě je kvalitní příprava. Využít prvky meditace, soustředit se na jeden obraz, ostatní rušivé elementy nepustit do mysli… I při učení toto pomáhá. Na soustředěních provádíme dechová cvičení a meditace, které tuto schopnost rozvíjejí. Musím přiznat, že teenagery meditace ani dechová cvičení moc nezajímají, což je pochopitelné, chtějí se spíš rvát a kopat do lap (odrážečů – pomůcek pro bojové sporty), ne poslouchat, že špatně dýchají, nesoustředí se, ale je to třeba… Stále jim to opakuji, ono se jim to v hlavě uloží na později a pak jako když to najdou…
Jak překonat strach ze zranění/bolesti své či soupeřovy?
Opět je to o tréninku, čím víc toho člověk natrénuje, tím víc minimalizuje nějaké zranění, odstraní strach. Jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Jednou jsem šel na zápas a dostal jsem od kamaráda skvělou radu: „Když dostaneš ránu a ucítíš ji, tak víš, že jsi živý a můžeš bojovat dál, ale pokud dostaneš ránu a už ji nebudeš cítit, máš problém :-).“
Může být v boji dobré i dítě jemné nátury (dívka)?
Samozřejmě, v dnešní době máme velice úspěšné bojovnice napříč bojovými sporty, jen se o nich nemluví.
Dá se říct, že kdo dá první ránu, má navrch?
Může to tak být, záleží na člověku, který ji dostane. Pokud nemá žádné závodní zkušenosti a zalekne se, může to vést k pasivitě. V taekwondo by zápasy měly být bezkontaktní, ale není to tak, dochází k lehkému kontaktu. Dnes si závodníci dávají pozor na příliš tvrdé rány, aby nebyli diskvalifikováni.
Kolik procent úspěchu v boji (třeba na soutěži) je taktika, dynamika, síla?
Do zápasu je potřeba být pořádně připraven, nejen po fyzické stránce, ale i po technické a taktické. Nemělo by se dít, že bojovník už po minutě stojí na místě, případně se plouží po ringu a nechá soupeře do sebe mlátit, protože už fyzicky nemůže. Když závodník nedokáže po celou dobu reagovat na soupeřův pohyb, útoky, nemá smysl (takhle nepřipravený) na závody vůbec chodit.
Nebo je to opět spíše v hlavě? Nechodit do ringu se strachem…
Každý má nějaký strach, strach není špatný. Pokud se někdo bojí jít na zápas, může to být špatnou přípravou. Je to stejné jako ve škole, pokud jde dítě do školy a ví, že neumí nějakou látku, ze které může být zkoušeno, bude mít strach, v opačném případě jej mít nebude.
Pokud tedy někdo odmítá chodit na zápasy, nenutím ho. Ještě možná není dostatečně připraven. Ale je také možné, že je spíš na technické sestavy, než na boj. Každý jsme jedinečný a každý přichází na taekwondo s jiným tréninkovým cílem.
Máte nějaký vzkaz pro čtenáře či potenciální zájemce?
Je jedno, zda děti/dospělí budou dělat taekwondo, basketbal, či něco jiného. Důležité je, aby se hýbali. Osobně si neumím představit, že bych nedělal sport. Pamatuji si na jednoho mistra taekwondo, který nám na semináři říkal: „Děti se mohou hýbat bez omezení, ale nechtějí, jednou budou ve starším věku a budou se chtít hýbat a ono to možná nepůjde.“
Četl jsem jeden výzkum, že pokud se lidé nerozhýbou, po roce 2030 nás čeká lavina infarktů, cukrovek a dalších civilizačních nemocí, to je strašné.
Náborová sezóna sice skončila, nepřijímáte nové členy i během roku?
Letošní nábor byl ovlivněn několika neblahými událostmi, ve Slaném jsme vyvěsili náborový letáček, ale strhli nám jej basketbalisté, svěřenci z toho byli smutní, že nepřijdou nováčci, já jim však řekl, že basket je také fajn, důležité je se hýbat.
Jeden z chlapců chtěl zase vyvěsit náborový leták ve své škole, byl však učitelem odmítnut s tím, že je to akce jiné školy, přitom to nebyla akce školy, jen se cvičilo v její tělocvičně…
Kdo chce dělat taekwondo, cestu k němu si najde – i bez létačku ;). Je jedno, jestli to bude dnes, nebo za 5 let. Cvičíme v tělocvičně na Komendě každé pondělí a středu od 17:00 do 18:30 hod.
Máte nějakou milou vzpomínku, kde hraje roli taekwondo?
Mám, když byla moje maminka na dovolené na přehradě Hracholusky, přišla za ní neznámá paní a ptala se, jestli není maminkou Zdeňka Adamojurky, co cvičí taekwondo, odvětila, že ano. Řekla jí, že má syna, který u mě cvičí a obdivuje mě za to, co jsem dokázal, jestli bych mu prý nemohl domluvit, aby se lépe učil :).
Jednou mě zastavila policie, klasická kontrola, přišel policista a požádal mě o doklady, když jsem mu je dal, po chvíli slyším: „Dobrý den, pane trenére.“ Vykouknu z okénka na policistu a poznávám v něm svého bývalého cvičence, který u mě trénoval v době, kdy jsem vedl skupinu v Rakovníku.
Co vám dalo setkání s velmistrem Hwang Ho Yongem?
Pan velmistr a taekwondo mi změnili život, toto korejské umění mi dalo možnost potkat spoustu zajímavých lidí, cestovat, poznat různé velmistry, mistry a jejich životní cesty, a to nejen v taekwondo.
Velmistr Hwang žije v Čechách od roku 1987. Velmi mě ovlivnil, předal mi mnohá moudra, kterými se řídím. Díky velmistrovi jsem pochopil, jak je v životě důležitý učitel, že to není jen člověk ve škole před tabulí. Dobrým učitelem může být rodič, trenér, kolega v práci, staří manželé, kteří spolu vydrželi třeba 70 let, řidič kamiónu, apod. Jen takového člověka poznat…
Děkuji za rozhovor, přeji mnoho dobrého na cestě bojovníka ;).
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
Taekwondo = korejské umění sebeobrany. Název se skládá ze tří částí. „Tchä“ znamená kopat, „kwon“ znamená pěst a „do“ znamená cestu.
Je to druh neozbrojeného boje určeného k sebeobraně pro každého, bez ohledu na věk, pohlaví, nebo fyzickou sílu. Rychlé, tvrdé a přesné kopy, údery, seky a bloky jsou charakteristické pro toto bojové umění. Taekwondo současně s rozvojem fyzické kondice posiluje i psychickou stránku člověka.
REDAKCE: tel. č. 
