Divadlo dělá z dětí krásné lidi

„DIVADLO DĚLÁ Z DĚTÍ KRÁSNÉ LIDI,“ ŘÍKÁ JIŘINA LHOTSKÁ
Herečka, režisérka a pedagožka Jiřina Lhotská byla v devadesátých letech ředitelkou kralupské ZUŠ, kde učila dramatickou výchovu. Jejím „dramaťákem“ prošly desítky dětí, z nichž některé se divadlu věnují dodnes. Trojice dospělých členek divadelního spolku Scéna Kralupy s ní nikdy neztratila kontakt, i když se Lhotská z Kralup přestěhovala ke Strakonicím. A když se před čtyřmi lety vrátila do rodné Prahy, přemluvili ji, aby s nimi znovu zkoušela.

Vznikla inscenace podle hry britské autorky Charlotte Keatley Máma říkala, že bych neměla. Loni se s „Mámou“ kralupské divadelnice dokonce dostaly na výběrovou přehlídku Jiráskův Hronov. A letos víceméně ve stejné sestavě chystají další premiéru: Krásku z Leenane, ve které Lhotská také hraje. „Mám z toho zvláštní pocit. Nikdy jsem sama sebe nerežírovala,“ říká v rozhovoru pro Kralupský Zpravodaj.

Může být pro režisérku lepší začátek práce na inscenaci, než když přijdou samy herečky s tím, že chtějí právě s vámi něco nazkoušet? Zvláště když jde o divadelnice, které dobře znáte, vždyť k vám jako děti chodily na „dramaťák“.
Myslím, že je to jeden z důvodů, proč inscenace Mámy tak dobře dopadla. V divadle je důležité, když se lidé znají a hlavně, když se vnímají, cítí se spolu dobře. Pak může něco vzniknout.

Myslím, že jste také vybrala velmi vhodnou hru.
Vybrali jsme si látku, která rezonuje s každou z nás. Všechny jsme dcery svých matek a většina z nás je sama matkou. I po letech řešíme, jestli jsme měly tohle udělat nebo tamto raději neříkat. Každá jsme si tam našla několik konkrétních věcí, na kterých se může postava stavět.

„Máma“ měla úspěch na přehlídce Jiráskův Hronov, což je nejvyšší meta českých amatérských divadel. Soubory se tam dostanou, teprve když zvítězí na krajské i národní oborové přehlídce. Čekala jste takový úspěch?
Já pořád pochybuju, bylo to tak i v tomto případě. Přestože jsem měla pocit, že to dobře funguje, a když holky začaly hrát, pokaždé mě to vtáhlo. Ale neměla jsem druhé kritické oko, někoho, kdo by mi dal kritickou odezvu. Do poslední chvíle, než to viděli první nezaujatí diváci, byla nejistota.

Původní text, který jste ale o polovinu zkrátila, je čtyřicet let starý. Neměli jste potřebu trochu to aktualizovat?
Vůbec ne. Vzorce chování se za tu dobu tolik nezměnily. Mění se vnější okolnosti, ale to, jak se chováme v rodině, to je pořád stejné. Mnoho diváků mi to potvrdilo, našli různé vlastní paralely k tomu, co se odehrálo na jevišti. Kdo chce, může se přijít přesvědčit. Mámu hrajeme 26. ledna v klubovně Scény.

Zanedlouho, 25. února bude premiéra vaší druhé kralupské inscenace, Kráska z Leenane. Při ní jste si prý vyměnily strany: vaše odchovankyně, z nichž dvě – Helena Plicková a Týna Hénigová mají za sebou několik vlastních inscenací, budou režírovat a vy budete hrát. Je to tak?
Mělo to tak být, ale pak se změnila situace, tak to teď režíruju já s pomocí Helenky. Mám z toho ale zvláštní pocit, Nikdy jsem sama sebe nerežírovala. Nevidím na scénu, nevidím, jak působím. Nevím, jak vypadají scény, které vytvářím. Proto jsem požádala ještě další divadelnici, Míšu Kuptíkovou, o kritický náhled. Sice mám režii na starosti, ale bude to společná práce.

Vaše postava v Krásce je velmi negativní, nevadí vám to?
Nemyslím si, že je negativní. Jsou tam dvě hlavní postavy. Kráska – dcera a její matka. Žijí v mizerných podmínkách. V chudé vsi někde v Irsku v osmdesátých letech. Obě můžou být vnímány negativně, ale zároveň je člověk chápe, mají těžký úděl. Je to hra Martina McDonagha z jeho slavné trilogie. Činoherní klub v Praze uvedl například jeho Osiřelý západ.

To je velmi úspěšná tragikomedie. Na Krásce se budou diváci také smát a zároveň trnout hrůzou?
Ano, také se snažíme, aby se divák mohl zasmát, přestože cítí, že to moc k smíchu není. Tak je to napsané. Divák chvíli fandí jedné, potom druhé.

Ještě se věnujete dětskému divadlu?
Už ne. Když jsem se před čtyřmi lety vrátila od Strakonic do Prahy, začala jsem učit dramaťák v Modřanech. Jenomže pak přišel covid-19 a já s dětmi, které jsem nestačila ani pořádně poznat, ztratila kontakt. Další rok jsem je měla na počítači v okýnkách a oni mě. Dělat dramaťák tímhle způsobem bylo strašlivý, tak jsem to skončila. Znovu začínat nechci. Potřebuju sledovat vývoj, odkud kam jsem schopná děti dovést, kam až dojdou. A mě už není třicet. Nejvíc mě bavilo, když ke mně přišly osmileté děti a odcházely třeba až osmnáctiletí dospělí lidé a já měla pocit, že možná kus toho krásného, co v nich je, získali při práci v dramaťáku. To je veliká satisfakce, to mě moc baví.

Magdaléna Čechlovská

Medailon:
Jiřina Lhotská se narodila v Praze, působila na Mělníku, v Kralupech a ve Strakonicích. Od dětství se věnovala přednesu, později i divadlu jako vynikající amatérská herečka v pražském souboru Máj, potom v Novém divadle v Mělníku. Od 80. let, kdy začala působit v oblasti dramatické výchovy, spojila ve své práci s dětmi pedagogické schopnosti s talentem divadelníka. Spoluzaložila obor Dramatické výchovy na DAMU v Praze, kde také učila. Za svou práci loni získala Cenu Ministerstva kultury.