Sejdeme se na hřbitově…
Zase jedu k mamce, krajina ubíhá za oknem, les střídá město, déšť slunce, je to blázinec jak na apríla… Čím víc se blížím rodnému kraji, tím víc propadám nostalgii, příští stanice vesnička nad Metují, hlásí průvodčí. To už jsem myšlenkami v nebi. Skáču z vlaku, plná radosti… Přecházím most, míjím školu, jsem v cíli. Nakoupím, poklidím, dáme si kafčo, klábosíme. „Mami, ještě skočím na hřbitov,“ volám z chodby při obouvání. Obloha se opět kaboní, padá pár kapek, to mě však neodradí. Potřebuju na vzduch. V jedné ruce věnec, ve druhé lucerničku… Sotva ujdu pár kroků, brzdí u mě auto, že by někdo známý? Ne, cizí potemnělá tvář: „Nechcete svézt?“ ptá se… Když vidím ten výraz, váhám, zda myslel opravdu SVÉZT nebo SVÉST :). Pro všechny případy s díky odmítám, ráda se ten kousek projdu. A sedněte si dnes k někomu cizímu do auta… Pražák, všimnu si, když vidím jeho SPZku.
Jsem na hřbitově. Je tu úžasný klid a mír, to pověstné božské ticho. Ani ptáček nezašvitoří. Jen sem tam zařehtá pasoucí se kůň (nebo se mi předem řehtá?). Možná tuší, co přijde :). Plevu záhon, rozjímám, jaké je to krásné místo pro odpočinek – nejen nebožtíků. Na dohled Orlické hory i Krkonoše, kolem lesy, blízko skály. Ještě svíčku, říkám si. Vstávám od náhrobku. Sakra! (To bych tu říkat asi neměla :)). Proberu se ze svého snění, pár metrů ode mě opečovává hrob mužská postava! Oční kontakt! Ježíš (to bych tu také neměla :)), to je zase on! Ten člověk je něčím zvláštní… Ale rozhodně ne v pozitivním smyslu slova. Klid je ten tam. Chvatně sbírám věci, zapaluju svíčku a peláším zpět. Už se šeří. „Mami, tomu neuvěříš, mohla jsem mít rande na hřbitově.“ „A ještě k tomu s Pražákem :).“ Smály jsme se na pánův účet a prodloužily si tak život. Já ten svůj určitě…
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
REDAKCE: tel. č. 
