Už jste potkali anděla? Já ano – a hned dva. Kdo jiný by dokázal obětovat svůj život jiným, činil tak 25 let a pokračuje stále dál přes všechna úskalí, která toto poslání přináší… Nezastavilo je ani osobní vyčerpání, ani zklamání z některých klientů či finanční peripetie. Jejich duch je nezdolný. Seznamte se s Veronikou a Petrem Tichými, zakladateli svépomocné komunity Bétel a provozovateli dobročinné Nábytkové farmy u hřbitova…
Paní Veroniko, jak to všechno začalo?
S manželem jsme přemýšleli, co bychom mohli dělat prospěšného. Věděli jsme, že se chceme vydat na cestu pomoci lidem, ale neměli jsme vytyčenou cílovou skupinu. V roce 1998 se nám dostalo příležitosti vycestovat do Anglie. Tamější farář nás seznámil s fungováním sociálních služeb, v rámci toho jsme se dostali do komunity Bétel pro závislé. Tato zkušenost se nás velmi dotkla a rozhodli jsme se, že založíme něco podobného u nás v České republice.
Bétel – název vaší svépomocné komunity – co vůbec znamená?
Bétel je dům boží, místo, kde se Jákob ve Starém zákoně v Genesis setkává s Pánem Bohem a vidí anděly sestupující po žebříku z nebes…
Jak příznačný název… Jak jste se ocitli na duchovní cestě?
Paradoxem je, že pocházím z nevěřící rodiny. Nežila jsem od dětství v křesťanské tradici, na rozdíl od manžela, ten vyrůstal v rámci evangelické církve. S křesťanstvím jsem se setkala až v roce 1991, v té době jsem si uvědomila, že chci dělat něco, co má přesah.
S manželem jsme 27 let, z toho 25 let pracujeme se závislými. Za tu dobu nám prošlo dveřmi komunity hodně přes 300 lidí.
Jak si můžeme představit řád komunity?
Členové komunity musí abstinovat, a to ode všeho. Jsme rovněž nekuřácká komunita, což je pro některé velký problém :). Kromě abstinence dodržují denní řád, to je pro závislé hodně důležité, protože když jsou na ulici/na drogách, tak tam řád úplně chybí. My jim nabízíme co nejnormálnější život, přestože jde o život v komunitě. Přátelské prostředí bez drog a alkoholu. Lidé si u nás vzájemně předávají, co prožili…
Tráví den prací v rámci třech sociálních podniků (Nábytková farma – www.komunitabetel.cz, Oživeno – www.oziveno.cz, Vaše stěhování – www.vasestehovani.cz). Učí se dovednostem v reálném pracovním prostředí. Máme dílny, kam chodí zákazníci, kteří si u nás nechávají renovovat nábytek. Máme obchod, kde se členové komunity učí jednat s nakupujícími, naceňují zboží, aranžují jej. Také máme stěhovací firmu, takže si vyzkouší i tuto práci. Ve volném čase spolu sportují, odpočívají. Učí se řešit svoje problémy jinak než útěkem k alkoholu/drogám.
Má program svá omezení, pro koho je určen?
Naše křesťanská komunita přijímá muže i ženy ve věku 18-50 let, ne starší (kvůli fyzické práci). Nemohou k nám přijít lidé, kteří mají k závislosti ještě psychiatrickou diagnózu, tam je potřeba odborná psychiatrická pomoc. Mohou být z celé ČR či Slovenska, z Kralup raději ne, kvůli vazbám na problémové známé. Program je pro všechny zcela bezplatný.
Kde všude jsou zařízení tohoto typu?
Bétel jako takový je v rámci ČR jen v Kralupech, ženská komunita je také ve Velvarech. Jinak Bétel působí ve 24 zemích světa (Německo, Rusko, Ukrajina, Indie, Nepál, Mongolsko, Francie, Španělsko – tam tento model začal).
Jaké byly kritické okamžiky komunity, na jaké problémy jste naráželi?
Zlomovými okamžiky pro nás byla zklamání klienty, jimž jsme začínali věřit, kteří si vedli delší dobu dobře, a pak se vrátili zpátky k závislosti. Jeden z nich utekl v noci a bohužel si na cestu vzal i finance z veřejné sbírky. Někteří z nich byli pro nás klíčoví lidé, po absolvování léčby už byli zaměstnáni v našem podnikání. To s námi několikrát velmi otřáslo.
Jak se podařilo, že jste se z toho „oklepali“ a pokračovali dál?
V té nejtěžší době se o naší situaci dozvěděl jeden náš absolvent, který se mezitím oženil a normálně pracoval. Ze dne na den dal výpověď (téměř na hodinu, ale po domluvě se zaměstnavatelem, aby jej nedostal do problémů). Přijel a začal zase pracovat u nás, aby pomohl vzniklou krizi překonat. S ním se sem přestěhovala i jeho těhotná manželka. Byl ochoten přinést i takovou osobní oběť, aby Bétel přežil… Byl to pro nás natolik silný moment, že jsme si znovu uvědomili, že dává smysl pokračovat dál.
Vyskytly se ještě nějaké další krize?
v roce 2019 jsem vyhořela, musela jsem se úplně stáhnout. Na měsíc jsem odjela do jedné organizace, která se zaměřuje na vyhořelé osoby z pomáhajících profesí, tam jsem pobývala o samotě a v tichu, případně v obklopení lidí, kteří si tím samým prošli, nebo byli odborníky na tuto problematiku. Následující půl rok jsem pracovala jen na půl úvazku. Poté bylo už dobře, jsem zpátky, jen jsem musela spoustu věcí přehodnotit… a začít pracovat trochu jinak.
Daří se vám najít si chvíli pro sebe?
Určitě se nám to musí dařit, i když při takto intenzivní práci, kdy je komunita spojená s podnikáním, to jde hodně těžko… Zdroje síly však nejsou neomezené.
Kde vůbec berete energii a pozitivní nadhled pro tak psychicky náročnou práci?
Pro někoho to může být divné, žijeme v sekulární zemi, snad nejateističtější na světě, přesto přijímám energii od Pána Boha. A samozřejmě odpočívám, cvičím, čtu, vzdělávám se, chodím do přírody, často i se psem.
Jaká je finanční stránka věci, daří se vám pokrýt náklady?
Naše podnikání je založené na lidské solidaritě, veškeré zboží v obchodě (od prvního talířku po poslední skříň) je darováno. Nábytek od dárců si sami svážíme. Říct, že si na sebe vyděláme, je tedy jen polovina pravdy, a to v tom, že kdyby nebylo lidské laskavosti (a lidé by svůj nábytek raději prodali), nemohl by projekt existovat. Jsme našim dárcům velice vděční. Také všem zákazníkům.
Za kvalitu našeho podnikání ručíme, musíme být konkurenceschopní, když něco očalouníme, máme záruku stejnou jako jakýkoliv jiný podnikatelský subjekt. Kvalitu držíme na vysoké úrovni a své lidi školíme.
Je to tedy spojená nádoba – solidarita lidí a naše práce.
Využíváte pro svůj provoz dotace?
O dotace nežádáme z principu – ani o státní, ani o ty evropské. Svoje svěřence učíme, že si na sebe lze vydělat. Dáváme přednost fundraisingu a podnikání (fundraising = systematická činnost, jejímž výsledkem je získání finančních či jiných prostředků na obecně prospěšnou činnost organizací).
Jaké je procento klientů, kteří selžou?
Určitě většina. Když se podíváte na statistiky do hloubky, kde nějaká komunita uvádí, že má 80% úspěšnost, je potřeba sledovat i to, jak svoji úspěšnost měří. Většinou považuje za úspěch každého, kdo vydrží abstinovat tři měsíce. Když bychom to počítali takhle, tak máme stejnou úspěšnost i my, ale pokud to počítáte v letech a v absolutní abstinenci, tak je úspěšnost 5 %. Potvrzují to i odborníci, kteří provádí výzkumy a píší publikace. Vyléčit závislost do úplné abstinence a naprosté změny životního stylu je ohromný zázrak, nic menšího. Dříve závislý člověk v sobě musí najít velkou vnitřní sílu.
Pokud bychom si nedali absolutní cíl, že musí člověk zcela abstinovat. Tak se nám daří řada úspěchů. Z někoho, kdo žil na ulici, neměl práci, žil stylem „kradu, fetuju, kradu, fetuju“, se v rámci léčby u nás stane stabilizovaný člověk, který chodí do práce, občas si dá trávu/ulítne, ale funguje ve společnosti v pohodě. Když si takto snížíme laťku, úspěšnost není tak malá. Měli jsme tu lidi po výkonu trestu, kteří se již po pobytu v Bételu do vězení nevraceli. Velkou úspěšnost máme v tom, že lidé, kteří od nás odejdou, mají výborné uplatnění na trhu práce, připravit je na pracovní život umíme velmi dobře.
Co jsou běžné trable života komunity?
Nejčastěji s nově příchozími řešíme to, aby si na nové prostředí zvykli. Chceme toho po nich moc najednou. Aby nebrali drogy, nepili alkohol, nekouřili, aby ráno vstávali (dosud měli režim „v noci kradu, ve dne spím/běhám někde pod vlivem“), dodržovali harmonogram dne, pracovali.
Jak klienta přimějete k dodržování všech pravidel?
Klienti jsou tu absolutně dobrovolně, nemají důvod rebelovat. Oni tu chtějí být, a proto rádi dodržují pravidla. Vždy jim říkám, že si musí na chvíli omezit svoji volnost, aby pak měli úplnou svobodu a neměli ji omezenou drogami. Tím se je snažím povzbudit. A jim to dává smysl. Pokud nechtějí pravidla dodržovat, raději Bétel nadobro opustí a pokračují v závislosti.
Jak je to vlastně s odvykacím procesem?
Většinou k nám chodí lidé po detoxu, takže přijdou po 14denním kontrolovaném odvykání v nemocničním prostředí, což je sice žádoucí, ale ne vždy možné. Často bývá v zařízeních tohoto typu plno… U závislých na pervitinu není nemocniční detox zcela potřeba, většina z nich to zvládne u nás.
Nejhorší abstinenční příznaky jsou překvapivě u alkoholu, tam může být absťák spojen se smrtelnými komplikacemi, provází jej třes, křeče. Tam předchozí detox nekompromisně vyžadujeme.
Co příběhy se šťastným koncem?
Měli jsme tu ženu, která měla dvakrát odebrané děti, protože užívala návykové látky. Zatím žily v pěstounské péči a žena dostala poslední šanci se změnit, než by jí je soud odebral natrvalo. Měla velkou motivaci se sebou něco dělat. Zvládla to perfektně, měla na to jenom rok (jinak u nás klienti mohou být až rok a půl, což doporučujeme, protože jejich závislost bývá velmi dlouhá, těžko čekat, že po dvacetileté závislosti budou za měsíc v pořádku). Udělala pro to vše, podařilo se nám pro ni najít dům na půli cesty, ve kterém dosud žije a vede si moc dobře. Když nám pak po úspěšném soudu poslala fotku se šťastnými dětmi, byla jsem dojatá, obrečela jsem to. Kdyby byla jen jedna taková, naše celoživotní úsilí má smysl.
Ráda vzpomínám i na muže, který u nás absolvoval roční léčbu. Poté zůstal jako dobrovolník, později jako zaměstnanec. Abstinuje již sedm let, oženil se, nyní u nás pracuje i jeho žena.
Jak vám mohou pomoci sponzoři či běžní občané?
Když říkáme, že na sebe vyděláme, tak tím myslíme, že vyděláme na provoz, na platy zaměstnanců. Je spousta projektů, na které žádáme finance u nadací. Teď chceme renovovat sociální zařízení pro mužskou komunitu. Budeme potřebovat větší čističku odpadních vod, takže kdyby se firmy chtěly podílet, ať už finančně nebo věcným darem (dlaždičky, práce řemeslníků), budeme rádi. Hodilo by se nám i malé autíčko na dovoz klientů k lékaři. Oblastí pro případnou pomoc je mnoho. Finance, které takto získáme, jdou přímo na potřebnou věc.
Občané mohou pomoci nábytkem, ale ne jakýmkoliv, někdy se na nás zlobí, že nebereme vše. Bereme nábytek, u kterého máme zkušenost, že se v Nábytkové farmě prodá. Jinak bychom vynaložili zbytečně benzín, čas a práci. Někdy se také spleteme a dopadne to tak… Obvykle chceme, aby nám lidé poslali fotografii. Dle ní uděláme první posouzení, na místě proběhne naše finální rozhodnutí. Kolikrát až tam zjistíme, že má postel prasklý rošt, na který neseženeme náhradní díl. Opravdu nemůžeme lidem odvážet vše, ale bereme valnou většinu.
K čemu by naše povídání mohlo ještě pomoci?
Společnost se dívá na závislé shora, my však chceme přispět k tomu, aby k vyléčeným změnila postoj. Ušli velký kus cesty. Velmi na sobě pracovali, aby se dostali zpět… Vážím si každého našeho klienta, i toho, co to nakonec nezvládne. Postavení se k problému čelem stojí totiž velké odhodlání a statečnost.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně sil do pokračování vašeho krásného poslání…
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
Medailonek:
Mgr. Veronika Tichá
– 2005 – spoluzakladatelka svépomocné komunity Bétel v Čechách (organizační řízení, vedení skupin, vedení pracovních terapií, intervize vedoucích, řízení sociálního podniku Oživeno)
Video – příběh z komunity:
Bétel
Nábytková farma
Oživeno
Stěhování
REDAKCE: tel. č. 
