„Proč jsi nebyla na hodině?“, ptal se chlapec spolužačky před školou. „Byla jsem u psycholožky,“ odpovědělo děvče s lehkostí a bez jakéhokoli náznaku studu. Jít za psychologem už není takové stigma jako dřív, a to je dobře. Co však dobré není, je strmě narůstající počet dětí, které mají psychologové ve své péči, a fronta dalších, na které se ještě nedostalo kvůli vyčerpané kapacitě odborníků v oblasti duševního zdraví… O palčivých problémech dětských duší pojednává rozhovor se školní psycholožkou Lenkou Coufalovou…
Paní Lenko, jaké jsou nejčastější problémy náctiletých dětí v postcovidové době, které řešíte?
Vnímám, že se covidová doba podepsala na dětech napříč věkem, od nejmenších až po největší. U dětí mladšího školního věku i dospívajících řeším na denním pořádku zejména úzkostné obtíže, které somatizují, tj. způsobují bolesti hlavy, žaludku, zvracení. Děti nemohou mnohdy ani dojít do školy, na odpolední kroužek či sport nebo třeba na objednaný termín přijímacích zkoušek nanečisto. A tam už jde o hodně, rozhoduje se totiž o jejich budoucnosti…
Dokážete říci, o kolik procent se problémy dětí navýšily – tři roky zpět a dnes?
Za mě se více než zdvojnásobily. Dříve jsem řešila více vztahových záležitostí, problémů v kolektivu, někdo se s někým pohádal, posmíval se někomu nevhodnými jmény, zkrátka běžná témata patřící k období školní docházky… Teď je největší objem osobních problémů hraničících s psychickými onemocněními. Před třemi lety bych tyto děti odeslala na specializovaná pracoviště odborné pomoci (terapeutická péče, klinický psycholog, psychiatr), ale v dnešní době se vlivem nárůstu psychických problémů dětí na termíny objednání dlouho čeká, není kam je poslat. Když je ze závažných důvodů vyšetří, nehospitalizují je, děti jsou zamedikovány a poslány domů. Já tedy ve škole funguji jako takový nízkoprahový nárazník, aby měly děti vůbec kam se svými problémy zajít. Nenabízím zde terapii, spíše psychickou podporu v náročných situacích, provázení a poradenství, případně krizovou intervenci, když se něco děje. Ani pro mě toto není vždy profesně komfortní situace.
Vnímáte dopady vyučování na dálku i na kolektiv?
Dopad byl hodně znát bezprostředně po návratu dětí do školy. Děti si doma odvykly se přizpůsobovat ve prospěch kolektivu, odmítaly něco tolerovat druhým, přestaly dávat varovné signály, co už je pro ně za hranou snesitelnosti… Sociální dovednosti žáků se narušily, s kolegy učiteli jsme řešili významný nárůst problémů v kolektivu.
Jak vypadá práce školního psychologa, jak si ji můžeme představit?
Jsem tu individuálně pro děti – žáky naší školy (mohou se přijít jednorázově poradit/svěřit/zklidnit nebo po souhlasu rodičů se mnou na zvolených tématech spolupracovat pravidelně. Také jsem tu pro celé třídy. Ve spolupráci se školním metodikem prevence vstupuji do tříd s preventivními programy na podporu kolektivu, posiluji, co třída potřebuje – např. vzájemnou spolupráci, seznámení s novými spolužáky atd. Jindy je třeba vymyslet intervenční program a řešit některé negativní jevy, co se v kolektivech vyskytnou (např. stavy po ubližování, vyřazení dítěte z kolektivu, neshody s učitelem). Nedílnou součástí mé práce je i podpora učitelů a asistentů, a také poradenství pro rodiče.
A chodí se k vám děti radit z vlastní iniciativy?
Ano, buď samy přijdou, nebo napíšou do schránky důvěry. Když se nepodepíší, přepíšu lístek na počítači a dám odpověď na nástěnku. Přečtou si to všichni, ale není tam autor, není poznat, zda se ptá chlapec či dívka… Když je dotaz podepsaný, dojdu za žákem o přestávce, vezmu jej stranou a domluvíme se na určitou hodinu na schůzce u mě (např. místo nějakého oddychovějšího předmětu, učitel to samozřejmě předem ví).
Obrací se na mě i rodiče, že se s jejich dítkem něco děje – začíná mít problémy v tom, co dříve zvládalo, ve škole, s kamarády… Nebo jinak dává najevo, že mu není dobře. Mluvím tedy nejdříve s rodiči, následně s dítětem. Často mě upozorní i učitelé, když se jejich žák chová jinak než dříve, má horší prospěch, konflikty se spolužáky, výrazné změny nálad apod.
Čím to, že ZŠ Generála Klapálka tak dbá na psychické zdraví svých svěřenců, navíc vlastním personálem?
U nás na škole má péče o pozitivní klima tříd dlouhou tradici, vedení školy na to klade důraz. Nejsem na to sama, fungujeme v týmu školního poradenského pracoviště – výchovná poradkyně, metodik prevence, školní psycholožka. Koordinujeme a doplňujeme tak spoustu dobrých věcí a přístupů, které používají naši kolegové učitelé nejen v třídnických hodinách – podporují dobré vztahy v kolektivech, snaží se včas rozpoznat problém u jednotlivců. Moc si vážím toho, že jsem se stala součástí dobře fungujícího týmu, který jsem ve své roli školního psychologa pouze rozšířila o další možnosti podpory.
Pojďme si více rozebrat konkrétní problémy adolescentů…
Jak ovlivňují technologie a sociální sítě dospívající – v čem jsou jiní?
To je další problematika, se kterou se ve své práci často setkávám. Problémy tzv. nelátkové závislosti na technologických vymoženostech moderní doby. I zde vnímám u dětí a dospívajících obrovský nárůst, ať už jde o hraní her, sledování videí, pohyb v online prostoru, komunikace na sociálních sítích… Nejhorší to bylo v době lockdownů, to se na mě obraceli rodiče, když byli doma a viděli, jak moc času ve virtuálním světě jejich děti tráví. Mezi jeden z příznaků vznikající závislosti patří např. to, když dítěti tento zdroj zábavy odejmete/zakážete, dítě změní svou náladu, chování – jako při odepření drogy – je naštvané, agresivní, plačtivé, nervózní…
Jak z tohoto kolotoče ven?
Cesta ven není lehká, jako z každé jiné závislosti… Rodiče musí nastavit pevné hranice, což nejsou populární kroky, ale jinak to nejde. Je třeba mít stanovena jasná pravidla užívání těchto „elektronických hraček a zábavy“. Zkusit najít kompromis mezi ideální představou rodiče a dítěte ohledně času stráveného na mobilu/počítači. To vše jen za podmínky zvládání domácích a školních povinností, rozumného vyvážení sportem či jinými zájmy. Nápomocné rodičům mohou být i technické nástroje k omezení přístupu k internetu (např. Google Family Link). Alkoholikovi také nenecháme doma k dispozici láhve s alkoholem…
Do jakého věku dětem regulovat čas trávený s telefonem/počítačem?
Ráda bych uvedla, že to není jen o zákazech. Dítě se nedá odstřihnout od technologií úplně, je to součást jeho světa, komunikuje tak s kamarády, hledá informace… Možná lépe najdeme s dětmi společnou řeč a shodu na pravidlech, když se zkusíme více zajímat, co našim dětem online svět přináší, co je v něm zajímá, baví, co v něm dokáží. Zkusme si nechat si občas ukázat oblíbená videa, youtubery apod.
Dobrým základem také je, když je rodina zvyklá trávit alespoň nějaký volný čas spolu. Pokud v pubertě přesto nastane problém, je třeba, aby si dítě uvědomilo, že opravdu problém má. Tráví na mobilu či počítači většinu svého volného času? Omezuje aktivity s kamarády? Neplní povinnosti doma nebo ve škole? Mění se jeho nálady k nepoznání? … Pak je třeba se společně dohodnout, jak to budeme dělat jinak. Čas vzniklý omezením online aktivit je pak třeba zkoušet naplnit smysluplněji. U menších dětí bývá snadnější je něčím zaujmout, dospívající však netouží „se bavit“ stále s rodiči. Přesto se dá vymyslet pravidelná společná aktivita, která zaujme dospělé i děti společně.
A jedna zkušenost na závěr, věta typu: „Já jsem ten poslední ze třídy, který má regulovaný čas na telefonu/počítači/má tlačítkový telefon,“ je běžná výmluva teenagera, snažícího se ovlivnit rodičovské rozhodnutí :). Skutečnost je jiná, mnoho rodičů se snaží limitovat čas dětí v online světě, nejsme v tom sami!
Co další návykové látky? Předpokládám, že se nevyhnuly ani vašim žákům (navíc máme nyní ve městě několik automatů na sypké směsi) …
Experimentování s užíváním dostupných tabákových, nikotinových či konopných výrobků je bohužel mezi dospívajícími (někdy i mladšími dětmi) realitou. Velmi mě udivuje, že jsou některé psychoaktivní látky volně k prodeji bez jakékoli kontroly věku kupujícího. To je hodně zarážející.
Co jsme ve škole již museli řešit (a zacílit na to i preventivní programy), byly nikotinové sáčky pod ret, ty jsou bohužel mezi dětmi populární. Je zde opět systémově něco špatně, když se tabákové či konopné produkty prodávají např. v příchutích jahoda, Hubba Bubba apod., které jsou cíleně zaměřené na děti. Systém tomu jde naproti. Nevím tedy, zda jako vychovatelé/preventisté netaháme za kratší konec provazu…
Ze všech stran slýchám, že děti v současné době často trpí úzkostmi, poruchami příjmu potravy, sebepoškozují se, co je spouštěč a jaké je řešení?
Ano, je to tak. Ve své práci se nejčastěji setkávám se s dospívajícími s úzkostnými obtížemi, někdy také s poruchami příjmu potravy, sebepoškozováním. Do jisté míry je to trochu módní vlna, mladí si vzájemně předávají ne zcela vhodné „recepty“, jak si ulevit od úzkosti, nebo jiné psychické nepohody. Spouštěče mohou být různé – nízké sebevědomí, nespokojenost ve vztazích, nízká odolnost vůči zátěži a stresu. Některým obtížím by se dalo lépe předcházet, kdyby děti měly lépe osvojené techniky odreagování, vyjadřování emocí, podpory dobrého duševního stavu.
Někdy souvisí úzkostné obtíže s rozšířenou psychickou křehkostí či neodolností. Někteří rodiče svým potomkům až moc „umetají cestičku“, předvídají možné nástrahy a snaží se je předem chránit. Máloco je nechají v životě překonat, např. něco samostatně zařídit, dojít někam sami bez každodenního rodičovského taxikaření, odejít z domu poslední, osvojit si náročnější dovednost, do které se dítěti nechce.
Zvládnutím/překonáním obávané výzvy (klidně i s rodičovskou dopomocí např. ve formě fandění při zápase, doprovodu na kroužek, oblíbené hračky schované ve školním batohu, slíbené odměny), si dítko odnáší zážitek, že situaci zvládlo, nabyde důvěru v sebe sama. Naopak, když dítě necháme vzdát se/vyhnout se obávané situaci, příště to pro něj nebude snazší. Zůstane mu pocit, že situaci nezvládlo, a ten je pak základem úzkostí, které se mohou rozšířit i na jiné situace.
Někdy je těžké rodičovské rozhodování, když dítě před odchodem do školy opakovaně bolí hlava či břicho. Častá zkušenost je však taková, že po omluvě z vyučování se stav zázračně vylepší. Pojďme dítko příště podpořit, i když to ráno vypadá dramaticky (můžeme mu za zvládnutí situace třeba něco slíbit). Obvykle se pak ukáže, že po překonání prvotního obávaného momentu už dítě zvládne školní den bez obtíží. Také je třeba mu vysvětlit, že jeho obtíže nejsou nemoc, ale projevy úzkosti, která po chvíli odezní, zmenší se, když jí zkusíme čelit.
Část dětí je úzkostlivých, část touží po extravaganci – denně vídám modré vlasy, líčení jak z hororu, potrhané oblečení – co tím děti vyjadřují?
Dospívající se vždy chtěli odlišovat od generací rodičů. Aby se vymezili, chtějí vypadat jinak. Touží patřit k někomu na stejné vlně a vyjadřují to rádi i pomocí vnějších znaků (v rámci své subkultury např. oblékáním, líčením, hudbou).
A je vhodné tomu nechat volný průběh – i v rámci základní školní docházky?
Pokud se to týká „jen“ stylu oblékání, barev vlasů, méně nápadného líčení či tetování, tak ano. Jako matka bych sice úplně nadšená nebyla, u dcer bych doufala, že se se mnou poradí dříve, než budou činit… Ale že bych šmahem vše zakazovala, to ne. Pokud to stále odpovídá základním pravidlům instituce školy, aby dívky třeba nechodily polonahé, chlapci s kapucí na hlavě…
Poraďte závěrem našeho povídání rodičům, jak přežít pubertu jejich potomků?
Na to bohužel nemám (ani jako matka dvou dcer) zázračný návod :).
Vyplácí se, když rodině do období puberty dětí vydrží oblíbené aktivity, aby bylo stále něco, na co se těšíme, při čem zažíváme radost. Občas všichni dohromady, jindy každý zvlášť. Zároveň se smiřme s tím, že bude přibývat aktivit, které si naše děti užijí samy bez nás rodičů. Dejme jim tu důvěru a možnost. Projevme o svět našich dětí (jejich kamarády, idoly, hudbu, přání … atd.) zájem. Dejme jim možnost povědět nám, co by samy chtěly. Je důležité, aby děti věděly, že když budou potřebovat, jsme tu pro ně.
Děkuji za rozhovor a záslužnou práci pro děti.
AJ
Medailonek:
Mgr. & Mgr. Lenka Coufalová
Absolventka jednooborové psychologie a také učitelství pro 2. st. ZŠ a SŠ, obojí na Univerzitě Karlově. Od roku 2016 propojuji oba tyto obory v každodenní pestré praxi základní školy na pozici školního psychologa, aktuálně již 4. školním rokem na ZŠ Generála Klapálka.
Jsem matka dvou dcer školního věku, dlouholetá vedoucí turistického oddílu mládeže, divadelní ochotnice. Ráda chodím na výlety v přírodě i po památkách, výtvarničím a cvičím jógu.
REDAKCE: tel. č. 
