Nejčernější den v historii Kralup

Nejčernější den v historii Kralup…

Ti, kteří zažili 22. březen roku 1945 na něj nikdy nezapomenou, mladší by jej měli brát jako memento toho, čeho všeho je člověk pod vlivem temných sil schopen… O vzpomínky na osudný den se podělili čtyři milí a ochotní spoluobčané…

Miloslav Czechmann, ročník 1930, v době náletu 15letý.

Narodil jsem se ve Vrchlického ulici, vedle muzea, v roce 1941 jsme se s rodiči přestěhovali do Lobečku, dnešní Třebízského ulice. Od 1. 9. 1944 jsem začal jezdit do vyšší průmyslovky do Prahy… Nemělo to však dlouhého trvání, o půl roku později byly dopravní spoje silně omezeny, vše bylo uzpůsobeno ku prospěchu německé armády, do školy jsem tedy nejezdil, rýsoval jsem doma. To se psal se rok 1945. Němci už byli úplně „ve srabu“, a spojenecké bombardovací svazy létaly přes nás naprosto nerušeně, s radostí jsme na ně koukali… Než přišel osudný 22. březen 1945…

Ten den bylo nádherné počasí, modré nebe, slunce svítilo, vítr nevál. Idylu narušily až sirény. V půl jedenácté začaly houkat. Značily nálet. Vstal jsem od rýsovacího prkna. Pustili jsme si rádio, kde byla pravidelná hlášení o náletech, Luftlagemeldung, tou dobou říkali, že se nad územím nenachází žádné bombardéry. Asi za půl hodiny to už bohužel nebyla pravda, jižně od Tyrol se nacházely letecké svazy bombardovacích letadel, které mířily na sever. Po poledni začaly nad Kralupami znít motory stovek letadel, vzduch tím množstvím úplně vibroval. Vyběhli jsme ven. Dívali se. Ale tentokrát bylo něco jinak. Nepřiletěli totiž od jihu, ale od východu, od Neratovic.

Dosud jsme neměli důvod se bát, letadla vždy jen přelétávala. Vůbec nás nenapadlo, že by mohla útočit. Najednou táta, bývalý voják, vykřikl: „Ježišmarjá, oni bombardujou!“ Ke zvuku motorů se přidal jiný zvuk, který jsme dosud neznali. Koukali jsme na město, zvuk padajících bomb zesiloval, první nálože trefily petrolejku, kterou okamžitě zahalil kouř a plameny, nad fabrikou se v tom bezvětří vytvořil kornout z černých mraků, což byla příčina následné katastrofy. Další bombardéry neviděly na cíl, už se tak dobře netrefovaly na vytyčené strategické cíle, odnášeli to tedy obyčejní lidé…

Následovala druhá a třetí vlna útoku – běželi jsme opět do krytu, jak táta zavelel, při poslední vlně dopadly bomby 50 m od domu. Tatínek před náletem otevřel okna, aby je tlak nerozbil, ale i tak zničil výbuch takřka polovinu střechy. Táta zařval: „Pryč! Tady nebudem!“ Mazali jsme přes pole k dýhárně, tam jsme přečkali zbylou dobu náletu a bezmocně pozorovali, jak další nálože dopadají na naše město.

Na dům, kde jsem se narodil (ve Vrchlického ulici), dopadla v ten den puma. Měli jsme štěstí, že jsme se přestěhovali… Ta oblast byla dost zničená. Gympl byl hodně zasažen. Také tenisové kurty za ním.
Měl jsem přítele, který před náletem od nás od domu utíkal do Chvatěrub. 10 m od něj spadla puma, která nevybuchla. Měl obrovskou „kliku“.
V Minicích, kde je kopec Macalák, směrem dolů z kopce k dráze, jsou dosud patrné tři krátery. Troufám si říct, že by tam někde mohla být i nevybuchlá puma.

Tento ničivý nálet je můj vůbec nejhorší zážitek… Zážitků z války mám však více. Nedaleko našeho bydliště proběhl kolem Velikonoc souboj stíhaček spojenců a Němců. Tam, co je dnes Kaučuk, bývalo letiště. Němci se již stahovali zpátky, jejich letadla byla seřazena a zamaskována kolem lesa, někdo však musel dát spojencům echo, že tam ty stroje jsou. Přiletěli „hloubkaři“, letiště obletěli a vše rozstříleli.

Alena Šubrtová, narozena 1934, nálet zažila v 11 letech.

Bydlela jsem v Minicích, v domě, kde byl obecní úřad, tatínek byl starostou.
Ten den ráno jsme se s maminkou vypravovaly, že pojedeme do Velvar pro ročního chlapečka, aby si mladá tetička uklidila na Velikonoce. My že ho tady budeme 2-3 dny mít. Chlapečka jsme převzali, tetička šla s námi na nádraží, pomohla nám s kočárkem do motoráku.

Jen co jsme vyjeli z Velvar, začali houkat nálet, dojeli jsme na přejezd (ve směru od Zeměch k mikovickému nádraží), návěstidlo bylo dole, zůstali jsme tam stát. Hrozně jsem zlobila. Plakala jsem. „Mami, vystupme z vlaku! Bojím se! Pojďme domů pěšky!“ Vlakvedoucí můj křik už nemohl poslouchat, vysadil nás z vlaku. Vyjely jsme s kočárkem po silnici k Břicháčovic vile, která stála na samotě nad mikovickým nádražím. Maminka pořád říkala: „Něco se děje. Hučí mi v uších. Něco bude. Drž se toho kočáru!“ Hrozila i Jindrovi, ať nezlobí, skákal v sedačce… „Mami, podívej se na tu nádheru.“ Maminka mě i kočárek strhla do škarpy. Lehla si na nás. Za chvíli to začalo metat…

Když se situace trochu uklidnila, vylezla maminka ze škarpy a tloukla na dveře vily. Nikdo však neotvíral. Kralupy už nebyly vidět. Přeběhly jsme s maminkou silnici na druhou stranu, kde začínaly domky podél silnice. Znova to začalo! Z prvního domku vyšla paní, vzala kočár, maminku za ruku a vtáhla nás dovnitř do polosklepa. Tam jsme přečkaly nálet, byla to hrůza.

Konečně byl klid. Opustili jsme úkryt. Šly jsme domů přes kopec, v Minicích už byli sousedé v ulicích. Za chvíli dorazili na kolech z Velvar rodiče malého chlapečka, co jsme si vezli na hlídání.
Jindříškovi je již 79 let a žije v Kralupech. Mikovice nálet hodně odnesly. Ve vile bydleli lidé, co měli holčičku, ta tam zahynula, pak tam na její památku stála soška.

Eliška Krejčová, narozena v roce 1927, v době náletu 18letá, bydlela poblíž gymnázia, v Šafaříkově ulici.

Byla jsem ten den v práci, pracovala jsem ve středu města. Když vyhlásili nálet, běželi jsme do krytu, ve kterém byly průlomy zdi, aby se dalo utéct ven, kdyby bylo nejhůř… Sedíme uvnitř. Venku to duní. Rány utichly. Jdeme nahoru. Venku je zlověstné ticho. Není slyšet vůbec nic. Neskutečné… Další letadla! Byla stříbrná, krásně se leskla v tom slunečním svitu. Zpět do krytu! Přibyla rodina Ostrýdova, dostala se tam oním průlomem ve zdi… Nakonec jsme to v pořádku přečkali, letadla odletěla, vyšli jsme na vzduch. První, co jsem uviděla, byly potravinové lístky všude kolem. Zem byla pokrytá množstvím odpadků a suti.

Zamířila jsem domů. Bydleli jsme za gymnázium, v Šafaříkově ulici. Dívám se směrem k našemu domu a nevidím jeho štít, všechno bylo pryč. Lidé ze sousedství přišli na pomoc, museli jsme ze sutin dostat maminku, tatínka i bratra. Maminka byla jen odřená. Tatínka vynesli v podvečer na nosítkách, měl zraněné nohy. Bratr byl zasypán nejvíc, odumřely mu nervy v noze, dostal se ven až v jednu hodinu v noci. Nemohl ovládat nohu, od té doby byl částečně invalidní. Nezůstalo nám nic. Vzala nás k sobě naše dobrá teta z Minic.

Jiřina Švecová, narozena v 7:30 hod. v den náletu – 22. 3. 1945.

Dle vzpomínek rodičů to byl tehdy nádherný den, 15 stupňů, nebe bez mráčku. V půl osmé ráno mě maminka přivedla na svět, doma. Jen pár hodin poté – ve 12:30 – se slunný den změnil v peklo, začalo bombardování. Bydleli jsme u Seifertova náměstí, měli jsme tam řeznictví. Když zazněly sirény, maminka mě chvatně snesla dolů do podzemních chladíren, celý nálet tam se mnou přečkala mezi kusy masa. Všichni z naší rodiny přežili bez úhony, dům zůstal zachován, jen moje plíce to poznamenalo, jako dítě jsem často jezdila do ozdravovny na hory…

Zpracovala: Andrea Jůnová