Také vnímáte, jak se společnost postupně mění? Že je poslední dobou život jiný? Lidé kupují domy, ale netvoří domovy. Rodinní příslušníci žijí spíše vedle sebe než spolu. Mnozí se starají o svůj zevnějšek, ale uvnitř zejí prázdnotou… Navíc se čím dál tím více dělí do dvou nesmiřitelných táborů (covid-19, válka, energetická a ekonomická krize), čímž napětí ve společnosti stoupá… Budeme zase někdy pospolití? Zbavíme se vnímání optikou: „Kdo nejde se mnou, jde proti mně?“ Zeptala jsem se osoby nejpovolanější – kazatele Radislava Novotného.
Pane Radislave, mám stále silnější pocit, že světem čím dál víc vládne materialismus, povrchnost, nízké pudy… Lidé žijí více virtuálně, než opravdově… Vnímáte to také tak?
Jsem přesvědčený, že člověk není pouze konzumní/materialistickou bytostí, která chce jen uspokojovat fyzické potřeby, nýbrž potřebuje také najít smysl života, chce se ukotvit v dobrých hodnotách a vzájemně se podporovat. Jsem si jist, že každý z nás touží po tom být milován, žít ve spravedlivém světě, kde vládne pokoj mezi lidmi. Jsou to ideje a ideály, ale máme naději, že má smysl o to usilovat, i ze své zkušenosti můžu říct, že kde se ostrůvky vzájemnosti a pochopení budují, tam jsou lidé mnohem šťastnější i v životě. Lidé pak vidí jeho smysl ne v tom, že mohou získávat jen pro sebe, ale že mohou být prospěšní i pro druhé. Člověk tak nachází jiný rozměr svého bytí, je součástí tohoto světa, má poslání. Pánbůh má totiž s každým svůj plán, a ten je dobré najít :).
Myslím, že už takto jako společnost nemůžeme pokračovat, očekávám bod zlomu a návrat ke skutečným hodnotám, desateru, lidské podstatě, větší sounáležitosti, jak to vidíte vy?
V církvi, kterou zastupuji, vedou základní přikázání k lásce, byť je těžké si uvědomit, že člověk musí být vyzván k tomu, aby skutečně miloval, aby vyšel ze sebe, nebyl do sebe uzavřený, a miloval i bližního svého. Zároveň, aby měl rád sám sebe, ale pravdivě, je třeba vidět sám sebe se svými přednostmi i nedostatky.
Prvním přikázáním je milovat Boha, podívat se kolem sebe a vnímat všechnu tu krásu světa v přírodě, lidech… Když má člověk otevřené oči, tak vidí, kolik dobroty kolem je, a že je to velký dar. Když tohle člověk cítí, je pak schopen přijmout odpuštění jak pro sebe, tak odpouštět druhým a svou lásku dát tam, kde je po ní hlad.
Hlad po lásce je na mnoha místech naší společnosti, zvlášť mezi dětmi, které bývají často bezprizorní, byť bydlí doma s rodiči, lásku přec nenachází. To samé platí v domovech seniorů a mezi osamělými lidmi, tam lidé také prahnou po lásce. Často bývají uzavřeni. Prožili bolest, zůstala v nich hořkost…
Kdy, podle vás, došlo k tomu, že se láska (např. k dětem) vytratila? Od kdy už to není takové, jak by mělo? Často vidím situace, ze kterých je mi úzko, jeden za všechny – maminka veze kočárek s batoletem, místo toho, aby s ním komunikovala, má každý svůj telefon a sledují obrazovku. Proč toto dopouštíme?
Jednak to je tím, že dorostly generace/maminky, které zase tolik lásky od svých rodičů nedostaly. Další možný původ vidím v době komunismu, která lidem zpřeházela hodnoty, řekla jim, že nejdůležitější je to, že se mají dobře, že blahobyt je nade vše, s čímž bojujeme dodnes…
Člověk je odmalička (přirozeně) zaměřený na sebe, i dítě vidí maminku jen jako nástroj k uspokojení vlastních potřeb. Ale dospělost je v tom, že odhlédneme od toho, co potřebujeme sami, a naopak vnímáme, co potřebují i ti ostatní. To je ta zralost, která ve společnosti chybí… Čím více člověk lásky dává, tím více jí přijímá.
Když mluvíme o dětech… Pohádky byly dříve pohlazením po duši, s krásným příběhem a ponaučením na závěr. Dnes je to bláznivá jízda bez pointy plná kraválu, Sněhurka je černoška, na zámku žádá o ruku princ prince… Ani se nedivím, že jsou dítka zmatená a roztěkaná… Jaký je váš pohled na věc?
Všechno toto se schovává za toleranci, zlo se nazývá dobrem a naopak, to už tu bylo… Dnes když řeknete, že chcete dítě vychovávat, tak na vás lidé hledí, jako byste jej chtěli týrat. Ve společnosti panuje úzus, že je lepší děti k ničemu nevést… Ale každý dětský psycholog vám řekne, že dítě potřebuje hranice. Potřebuje vědět, kam má směřovat. Je jako stromek, rodič jej musí pěstit, aby dávalo v dospělosti dobré ovoce. Když to rodič zanedbá, nikdy z něho nevyroste nic dobrého.
Jako skautský vedoucí (v Boleslavi) vidím, jak velký je zájem rodičů o tuto aktivitu, vedu oddíl křesťansky, ačkoli je většina rodin nevěřících, přejí si, aby byly děti vedené ke křesťanským tradicím, mj. si čteme i z Bible a povídáme si o tom, jak je to aktuální pro dnešní dobu. S dětmi děláme mnoho aktivit, které zpestřujeme výzvami – např. otužováním, kondičním cvičením, tvořením herbáře, čas od času je víkendová apalucha, na kterou kluci berou i svého taťku či strejdu… Chlapci v rámci skupiny prožívají svoji hodnotu, vnímají, že je tam má někdo rád. Je na nich krásně vidět, že raději žijí dobrodružství a přátelství v reálu, než ve virtuálním světě.
Co se vůbec stalo s tradičními hodnotami a desaterem? Rodina už není in, děti také ne, vlastenectví už vůbec…
Současná střední a starší generace už se nepromění, těm může být církev jen oporou. Pokud bychom chtěli změnit společnost, je třeba začít od dětí, vést je k poctivosti, spravedlnosti, duchovním hodnotám… Často však jako rodiče narážíme na to, že děti vyžadují materiální věci jako mobily, tablety, hry… Nesmíme se tím ale nechat zmást, ty děti mají uvnitř touhu po vyšších hodnotách, chtějí cítit, že ho rodič skutečně miluje. Měli bychom jít dětem příkladem, že činění dobra považujeme za důležitější než získávání majetku nebo vlastního úspěchu. Že je pro nás solidarita a láska k vlasti či bližnímu více. Je pak šance že budou mít děti v dospělosti jiné nastavení…
Jeden příklad z praxe, chodíval jsem do vězení, kde se mě mladiství často ptali, co mají dělat, aby žili lépe… Odpovídal jsem jim, najdi si dobrou partu, jakou společnost si vybereš, takový budeš, každý si vybírá, kým se nechá ovlivňovat, ne nadarmo se říká: „S čím kdo zachází, tím také schází.“
Měl jsem ve vězení jednoho klienta, který byl v nějaké bandě a říkal: „Nikdy nebudu brát drogy jako oni.“ Začalo to tím, že si společně zakouřili trávu, později mu kamarádi řekli: „Zkus to, to se hned po první dávce nestaneš závislým.“ Následovala druhá, třetí, padesátá…
V paměti mám také další bolestivý případ z vězení, jednalo se o mladistvého, aby ušetřil, začal si píchat drogu do žíly, ve skupině byly i dívky pod 15 let, ty se bály jehly, požádaly staršího kamaráda o pomoc, ten následně dostal vysoký trest za distribuci… Byl to jinak milý a hodný kluk, který takto naivně naletěl.
Krásným příkladem soužití by pro naši společnost mohly být včely… Včelám nejde o nic jiného než o následující generaci, nejde o matku, jak si všichni myslí. Dokud se nezačneme chovat jako ony, starat se o novou generaci, aby byla dobře připravená, dospělá, zralá, nebude lépe… Dospělost není o tom, že si dělám, co chci a uspokojuji jen vlastní potřeby. Na práci pro ostatní si uvědomuji, že jsem potřebný, vidím, že má můj život smysl… Tak by to měl mít každý člověk. Ty principy jsou strašně jednoduché, jen se do nich lidem nechce… Jedna z rad, kterou Pan Ježíš dal, je: hledejte nejprve boží království, ostatní vám bude dáno, hledejte to dobro, tu lásku, duchovní hodnoty, které jsou nad námi a potřebují, abychom je zrcadlili do tohoto světa, aby toho světla tady na světě bylo víc… Člověk pak zjistí, že není důležité, kde všude byl, jestli má nejnovější věci… Tyto statky ztratí svůj význam, mnohem důležitější a radostnější počin je rozsvítit někomu jinému den… Mám neskutečnou radost, když dostávám zpětnou vazbu od lidí po svém kázání, že je to posunulo dál, otevřelo další obzor, dalo novou naději… Člověk získává ujištění, že jde správnou cestou.
Společenství církve je společenství duchovní rodiny, kde se vzájemně podporujeme, držíme při sobě, když je někomu hůř, jiný, kterému je lépe, jej pozvedne…
Ještě jeden příklad za všechny… Jeli jsme z dovolené v Itálii, „kleklo“ nám auto, čekání na opravu jsme si zkrátili návštěvou místního kostela, kde zrovna probíhala bohoslužba, sedmičlenná rodina vetřelců z Čech vzbudila hned pozornost, přece jen byla doba roušková a v kostele byli kromě nás jen pravidelní italští návštěvníci v obvyklém počtu 50 osob… Bylo to neskutečné, místní komunita věřících nám se vším pomohla, s opravou auta, ubytováním (nechali nás v modlitebně, dovezli postele), stravováním, celý týden jsme s nimi pobyli, lidé nás zvali na oběd, na výlet, prohlídku města.
V servisu se zatím situace komplikovala, z banální závady se vyklubal závažný problém s motorem, který byl nad naše finanční očekávání… V mezičase se nás přátelé z Čech přes sítě ptali, jak na tom jsme, jestli něco nepotřebujeme, nakonec mezi sebou vybrali velkou částku na opravu auta, lidé, které jsem několik let neviděl… Ani ve sboru v Mantově bližní nezaháleli, i ti nám přispěli na zprovoznění auta… Pro nás to byl týden v eufórii, zjistili jsme, že síť dobrých lidí, kterou kolem sebe máme, je dostatečně silná, že se není čeho bát ani do budoucna. Tento zážitek mě zcela uvolnil od pouta k penězům, vím, že když se stane něco nepředvídatelného, přijdou peníze samy z nečekaných zdrojů.
Pro spoustu lidí je bohužel majetek středobod vesmíru. Osobně to vidím tak, že dokud jsou plné regály supermarketů a lidé se předhánějí v tom, kdo má plnější nákupní vozík, tak se společnost v duchovnější neobrátí…
V knize Kazatel se píše, že Šalamoun měl dostatek všeho, na co si vzpomněl (bohatství, ženy, cestování,…). Nakonec dospěl k tomu, že je to všechno prázdnota, že to k ničemu nevede. Člověk si na to rychle zvykne, když to má, ale ve výsledku je nešťastný, materiálno ke štěstí nestačí, musí být něco víc… Člověk musí najít smysl sám v sobě, proč ho Pán Bůh dal sem do tohoto světa takového, jaký je, a jaký má pro něj plán/úkol.
Když je člověku bídně, tak si najednou uvědomí, jak je potřebné si vzájemně pomáhat, jak je důležité, aby bylo zlo přemoženo. Vidím to i v domě seniorů, zval jsem jednoho pána na bohoslužbu a on mi odvětil, tady v tom domě jsou všichni nevěřící do té doby, než je začne něco bolet :). Mnozí takto fungují, dokud je jim dobře… Napadá mě taková jedna hezká modlitba/přísloví: Bože, dej mi tolik, abych nemusel žebrat, ale nedávej mi příliš, abych na Tebe nezapomněl.
Přemýšlivému člověku se poslední tři roky žije jako s balvanem na bedrech (lockdowny, válka, ekonomická krize), jak žít v poklidu a nebrat si tyto okolnosti příliš k srdci?
Člověk musí kolem sebe vidět radosti, které ho obklopují. Mně pomáhá společenství dobře smýšlejících lidí, dále příroda a pohyb. Důležité je nezanedbávat svoji duchovní stránku, nýbrž ji kultivovat, ale ne v pochybných nabídkách… Boom esoterických a pohanských sekt je odrazem toho, že duchovní bytosti jsme a tyto potřeby máme. Ale úkolem duchovních/církve by mělo být přivádění lidi k Pánu Bohu, ne do organizace jako takové… Vztah k Bohu je třeba prohlubovat, kultivovat, pak je možné v něm nacházet zdroj moudrosti, síly a dobroty, která je všude kolem nás. Potom člověku může být jedno, čím se ho snaží děsit média atp.
Ještě mám na vás otázku, která je velmi poplatná dnešní době… Duchovní lidé říkají, že bychom měli milovat své nepřátele. To je velká výzva :). Jak ji zvládnout?
Spousta božích přikázání je těžkých a jsou nad naše síly. Ale to nám dává zrcadlo, že potřebujeme čerpat sílu z hůry, že potřebujeme navázat vztah s Bohem, který je tím dobrem, láskou, která za tím vším krásným a laskavým je. Když člověk boží sílu získá, tak pozoruje, že se v něm začíná dít něco, co jej přesahuje. Já jsem třeba vděčný Bohu za to, že mě ochránil od spousty zlých rozhodnutí. Zpětně vidím, že mi dal sílu, abych si nezničil život. Jsem rád, že jsem neposlechl SEBE, nýbrž JEHO.
Neříkejte, že jste byl někdy na zcestí :).
To víte, že ano, hříšné myšlenky máme všichni, to nás spojuje. Také většinou předem víme, kam to spěje, kam vedou špatná rozhodnutí, a přesto je uděláme. Dar je, když má člověk Pána Boha zvnitřněného a vnímá se jako duchovní bytost, tedy nepodlehne… Ví, že by neničil jenom sebe, ale i dobro bližních kolem sebe. I Kristus říkal, že největší hřích je ničit to dobré v druhých, zneužívat jejich naivity, laskavosti, důvěry. Když jsme byli dětmi, měli jsme své ideály, než jsme se setkali s cynismem, než nám ten, kterého jsme měli rádi, ublížil. Pokud jsme mu nedokázali odpustit, tak jsme zahořkli, opevnili se a stali se necitelnými stejně jako tento svět.
Bavíme-li se o vědomém ubližování… Co boží mlýny? Opravdu melou? Vidím kolem sebe i dost trpících lidí, kteří si svůj kříž nezasloužili…
Tenhle svět je nespravedlivý, je v něm spousta zla. Ale v křesťanství to chápeme tak, že problém člověka je, že chce vše udělat bez Boha, nechce vzhlížet. Tím, že lidé v sobě Boha popírají (nechtějí světlo), tak přibývá tmy, a že jí ve společnosti je. Když sami nejsme tak dobří, spravedliví, tak podle toho celá společnost vypadá. Každý musí začít sám u sebe, ve svém srdci a okolí to dobro šířit. Jak říká Ježíš, i málo kvasu celé těsto prokvasí. Věřím, že dobrota prokvasí celou společnost, stejně tak to však může udělat i zlo. Buďme tím dobrým kvasem… Zároveň člověk nesmí zlu ustupovat, musí s ním bojovat… Zlo i nespravedlnost tady je, ale je i na nás, zda se mu podvolíme (posílíme jej), či najdeme sílu se mu vzepřít. Vítězí ten, kdo udělá krok, ne ten, kdo jen pozoruje… Je to výzva pro každého dobrého člověka – ovlivnit odvěký zápas dobra se zlem.
Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová
Medailonek:
Mgr. Radislav Novotný (teolog); kazatel Církve bratrské v Kralupech;
25 let ženatý, otec 5 dětí (5-15 let), všechny jsou narozené v dubnu 🙂
Motto: „Za zavřenými dveřmi nemá smysl sečkávat. Párkrát zaklepat, je srdce otevřené? Není? Tak rychle pryč… A jinam. Nemá opodstatnění se vyčerpávat v marných „bitvách“. Otevřených dveří je jinde dost…“
Poslání Církve bratrské: Snažíme se být pro současnou společnost církví srozumitelnou, aktuální a zajímavou… Důraz klademe (spíš než na liturgie, hierarchie a církevní kulturu) na přiblížení evangelia – té dobré zprávy o boží lásce současným lidem, zdůraznit vzájemnou lásku, porozumění, pochopení, nacházet sílu k odpuštění/smíření mezi lidmi.
REDAKCE: tel. č. 
