O rozhovoru se zebrou

Martin Frind patří mezi ty osobnosti, s nimiž je samotné povídání zážitkem. Nemluvě o jeho tvorbě. Všestranný umělec, který je výrazně spjat s naším městem, poskytl kralupskému Zpravodaji rozhovor.
Povídat si bylo o čem. Od jeho označení „malíř undergroundu,“ přes jeho počátky tvorby, spojení s českým disentem až po vztah k bývalému prezidentovi V. Havlovi. Přestože malíř žil dlouho v Praze a nyní bydlí v nedalekých Veltrusech, v Kralupech prožil mládí a zanechal zde nejednu stopu. Je například autorem pamětní desky na budově bývalé synagogy, namaloval sv. Jiřího do znovuobnovené lobečské kaple nebo je tvůrcem slunečních hodin v Rybově ulici.

Málokdo má tak zajímavou rodinnou historii. Zatímco vaše maminka přišla za války o oba rodiče, otec z otcovy strany narukoval do wehrmachtu. Rodině určitě nepomohl maminčin pobyt v Anglii, ani to, že její nejlepší kamarádka si vzala prvního politického vězně normalizace – Vladimíra Škutinu.
Ano a pokračovalo to. Naši se pak rozvedli, a maminka si vzala kolegu učitele, který měl za kamarády Jirku Corvina, Čepeláka, Petra Pitharta a lidi kolem charty. Když jsem končil devítiletku, tak jsem z kádrových důvodů nemohl na uměleckou školu. Tenkrát Petr Pithart vymyslel, že ze mě udělají dělníka. Tak jsem šel dělat na Kaučuk a během jednoho roku jsem měl kádrový profil čistý, jak málokdo. Dostal jsem se na UMPRUM v Praze na Žižkově a nestačil jsem se divit. Byli tam děti chartistů.

Jaká byla Vaše cesta k undergroundu?
Na Kaučuku jsem měl dlouhý vlasy i všimly si mě kralupský máničky, a když zjistily, že maluju, vzaly mě mezi sebe. Scházeli jsme se v hospodě Na Zavadilce a jednou mě napadlo: ty kreslíš, ty maluješ, já maluju, pojďme udělat výstavu! A udělali jsme to. V Gottwaldovce v těch pískovcových skalách, kde byly vytesaný sklepy (za války se tam lidi schovávali před náletem). Tak jsme si tam natáhli elektriku a naproti v hospodě Slávie jsme si pronajali sál. Jirka „Georg“ Jirsík – keramik, tam brnkal něco na kytaru a ani nehrál Kryla. No a asi do týdne nás posbírali a odvezli na Mělník – státní bezpečnost. Tam nám řekli, tady končí legrace, tady nejste na kriminálce. Prý jsme udělali protistátní akci. A když nás postupně pustili, tak jsem řekl, když to soudruhy tak vytáčí, tak to uděláme za půl roku znovu.

Druhou výstavu, daleko větší, jsme udělali na zámku v Nelahozevsi po zavírací době. Tam přijelo spoustu lidí. Zájem estébáků byl samozřejmě taky větší, a pak se tam začali objevovat lidi z okruhu Plastiků, Charty… a už to jelo. To už jsem to měl na triku já sám. Nakonec to došlo tak daleko, že poslední výstava na Kralupsku byla v zimě 84. To už jsem radši odešel do Prahy – jak se říká, pod svícnem je největší tma. Když pustili Čuňase (Frantu Stárka) nabídl mi, abych dělal výtvarného redaktora časopisu VOKNO. Tak jsem to přijal a byl v kontaktu s Magorem Jirousem, Egonem Bondym a dalšími.

Setkáváme se ve sváteční den. Dnes proběhla inaugurace nového prezidenta, jak vnímáte tuto změnu?
Já jsem naprosto spokojený. On se mi jeví slušně. Po Klausovi a především Zemanovi jsem rád, že to vyhrál tenhle chlapík. Dosud byl můj jediný prezident Václav Havel, i když jsem měl taky výhrady, protože jsme se s Vaškem znali. Spolupracoval s Voknem ještě v 80. letech, a tak vím, jaký byl. Mně se Havel líbil právě tím, že to byl normální obyčejný chlap, se svýma chybama, žádná svatozář tam nebyla. Byl to ale výborný člověk, čistej, s těma chybama byl lidskej a to jsem měl na něm rád.

Chtěl bych se stočit také k Vaší tvorbě. Otázka, kterou jste dostal asi nesčetněkrát. Kam chodíte pro inspiraci?
Mám kamaráda – i když nemám rád skupinové výstavy, tak občas jsme spolu vystavovali – a on jezdi pro inspiraci do Nové Guinee. A přesně tohle já nepotřebuju, líbí se mi tady. Inspiruje mě zdejší krajina, příběhy lidí. Vždycky říkám, že nemaluji obrazy, ale že dělám příběhy, a to vyprávění musí být o něčem.
Když mi bylo 14, tak jsem si půjčil jednu italskou publikaci, a to bylo pro mě jak zjevení – byl tam Caravaggio. Objevil jsem tam i jeho nedodělané věci a ty mě uchvátily. Něco bylo jen naznačené a provedený byl jen detail, možná to nestihl, protože pořád prchal, a já si řekl, takhle chci jednou malovat. Jednou jsem namaloval obraz – to jsem ještě nebyl ani na akademii a výstavy jsme dělali po půdách a po stodolách – a spousta lidí ten obraz ani nepochopilo. Jmenoval se rvačka. Byli tam jen vyděšený lidi, kteří se dívali jedním směrem… Nikdy bych neřekl, že mi akademie nic nedala, ale to, co jsem věděl v 15 jsem si tím kruhem 40 let potvrdil. Tohle mě baví, náznaky.

Kde v Kralupech můžeme vidět vaši práci?
Kdybych měl něco vypíchnout, tak je to ten reliéf na synagoze. Ta prasklá deska, která představuje něco, co už nelze spojit. Já jsem asi před dvaceti lety zjistil, že kralupští židi téměř všichni prolítli komínem za minimálně aktivního mlčení kralupáků. Tak jsem tenkrát zašel za Pavlem Ryntem, že bych to chtěl nějak připomenout. Vymyslel jsem tedy tohle. Když jsem dolaďoval skici pomníku a měl i objednaný kámen, volala mi paní doktorka z památkové péče a byla taková nervózní. Povídá mi: „Nezlobte se, jsem z židovské obce zplnomocněná vám dát nabídku (oni to tehdy museli schválit). Prostě, říkají, že mi zaplatí cokoli, ale autora, který to udělá, si najdou sami.“ A tak jsem se ptal, můžu znát důvod? Jako že jsem špatný výtvarník? A nakonec vyšlo najevo, že to ode mě nechtějí kvůli dědovi, který byl ve wehrmachtu. Tehdy ve mně bouchly saze, tak říkám, tlumočte židovské obci, že to budu dělat já nebo nikdo. Nakonec jsem si to prosadil. Pak přijel na odhalení nějaký mladý rabín z Prahy, a když mě představovali a já mu podával ruku, odmítl mi ji podat. Já tak trochu někdy provokuju. Říkám, že jsem českej Němec a německej Čech.

Jste také autorem obrazu sv. Jiří v obnovené kapli v Lobečku.
Ano, na tom jsem si vyhrál. Ten svatej mě až tak moc nezajímal. No, zajímal taky, ale zajímavější bylo to zlo. A já jsem chtěl, aby to nebyl nějaký drak, ale had, což je ten biblický ďábel. Pak jsem hodně dělal pro církev. Největší autorskou věc jsem dělal v Ružové v Sudetech, odkud pocházíme. Maloval jsem svatou rodinu, to bylo krásný. Na tom jsem pracoval půl roku a dobrý na tom bylo, že jsem měl volnou ruku. Památkáři mi do toho nemohli mluvit, protože ten strop nebyl původní. Ten kostel vyhořel a komunisti ho chtěli zbořit. Pak přišla revoluce a začal se restaurovat.

Za svoji práci jste získal nejedno ocenění. Na které dílo jste ale nejvíce pyšný? Je vůbec takové? Nebo čekáte, že teprve přijde?
Nejpyšnější jsem paradoxně na úplnou pitomost. Někdy v roce 91-92, když jsem byl po akademii na volný noze a já bral jakýkoli kšeft. Tehdy si mě najala pedagogicko-psychologická poradna v Praze a chtěli, abych tam pro děti namaloval nějaký zvířata – zoologickou zahradu. Namaloval jsem tam mj. takovou zebru, což je vděčný téma, a pak když jsem si přišel pro honorář, tak mi říkali, my vám musíme něco povědět. My jsme tu měli fakt složitý případ, malou čtyřletou holčičku, která zázrakem jako jediná přežila autonehodu, kde se zabili její rodiče i prarodiče a ona vyvázla bez škrábnutí. Ale přestala mluvit. Zkoušeli úplně všechno a jí hrozilo, protože neměla skutečně nikoho, že skončí v diagnosťáku. A já povídám, to je smutný, ale proč mi to říkáte a oni na to no: „Ona si vzala polštářek, šla do tý chodby a najednou slyšíme, že mluví.“ Říkám, tak to je skvělý, jak se vám to povedlo? A oni: „To se povedlo vám. Ona si povídala s tou vaší zebrou.“

Medailonek:

Martin Frind
– Narozen 15. 5. 1963
– 1979-83 studium na SUPŠ Praha – užitá grafika (prof. V. Bláha)
– 1986-91 studium AVU – figurální a monumentální malba (prof. J. Ptáček) a experimentální kresba a plastika (prof. K. Malich)
– Kromě výstav v ČR vystavoval v Belgii, Francii, Polsku, Rakousku, Slovensku, Německu
– Ocenění: 1986 uznání za exilový český slabikář ve Vídni, 1989 cena AVU za obraz Oběti

POZVÁNKA NA VÝSTAVU
Nelehká lehkost bytí – obrazy a kresby
15. června – 21. srpna 2023
Městské muzeum Kralupy n. Vlt.

Portrét Dany Němcové (*14. 1. 1934 +11. 4. 2023) česká politička, psycholožka, jedna z prvních signatářek Charty 77, spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, po Sametové revoluci poslankyně