fejeton
Bez domácích mazlíčků by byla na tom světě nuda, nebo ne? 🙂
Znáte to, přijdete po náročném dni z práce domů a nemáte si kam sednout, gauč je totiž beznadějně plný. Co naplat, že normálně by se na něj vešli čtyři dospělí lidé. Ne však u nás, tam se totiž v pozici hada (nataženého hezky rovně podle pravítka) roztahují dva kočičí příživníci. Mají to krásně vyměřené od pravé opěrky k té levé na druhém konci sofa, ani centimetr nezbývá…
Ti čtyřnozí totiž moooc dobře vědí, že naše postele jsou KRAKONOŠOVO, tj. jediné (poslední!) nedotknutelné území! Přesto do nich v nestřežených chvílích (když nejsou zavřené dveře) lezou. Jakmile je nemáme na dohled, vyhlásíme pátrání, kontrolujeme šatníky (otevřené zašupovací skříně napoví) a lože: „Rozáro, jedeš!“ „Co jsem ti říkala o té posteli!“ Ještě na mě šibalsky mrká, jakože to má na háku. Koulí se po posteli, úplně se směje (kočky maj fakt grimasy, přísáhám :)) a dolů rozhodně neleze… Takže jí hezky rychle pomůžu a pokárám… Ale příště to udělá zas, na to se můžu spolehnout, jako že zase vyjde slunce.
Svých pelíšků mají nepočítaně. Kolikrát se spustí rvačka „hlava-nehlava“, to když kocour zasedne kočce její místo, to nemá dělat. Zločin největšího kalibru musí být po zásluze potrestán, koule černých, bílých a rezatých chlupů se žene obývákem, kočičí řev zní výhružně. Chomáče lítají. Musím tomu udělat přítrž, aby z našich dlouhosrstých krasavců nezbyli jen odpudiví naháči. Když se vypjatá atmosféra uklidní, vypadá to na podlaze tak trochu jako na poli s bavlnou…
Víkendy zásadně nerozeznávají od všedních dní, mňoukají na parapetu ložnicového okna, seč jim hlasivky stačí, výdrž mají bohužel nezdolnou, hodina žádný čas, už od pěti od rána tam křičí, dokud je někdo nepustí domů… Na tomto místě bych ráda poděkovala nejmenovanému vynálezci špuntů do uší, po x letech utrpení jsem objevila takové, co skutečně fungují :).
Jejich stravování je kapitola sama pro sebe. Nikdo z domácích by si je nedovolil ošidit jen tak nějakou bezejmennou krmí. Jedí (nežerou!) zásadně značkově a draze, cítí se být totiž na výši. Problém nastává, když na vás vyčítavě hledí i v případě, že jste jim právě naservírovali vybrané ragú příznačného názvu „Gourmet“ (rozuměj pidi konzervičku za maxi ceničku) a stejně se neobtěžují do ní strčit svoji urozenou tlamu. Případně ji jakoby „zahrabávají“ na signál, že je to nepoživatelné. Roztrhla bych je jak hady, oba. „To to mám jako vyhodit?!“ Vyčítám jim jejich revoltu… „No, vážení, nad plným talířem ještě nikdo neumřel.“ Odcházím, víc si nevšímám jejich nesouhlasných tváří…
Když ohřívám mléko do kávy, kocour to vždy záhadně zjistí, ten zvuk prostě zná. Stojí u mě, má psí oči, nedá se odbýt, dostane svůj „dezert“ jako první. Jsem měkká, já vím, holt si počkám na další… Jó, chtěla bych být svojí kočkou, kteroukoliv z nich…
Ale máme je moc rádi, ty naše darmožrouty chlupatý…
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
