F. L. Věk, Cirkus Humberto, Sňatky z rozumu, Knoflíkáři, Samotáři… Je vůbec někdo, kdo tak věhlasné seriály a filmy nezná? Ne každý už ale ví, co tato divácky oblíbená díla spojuje – jsou to rodinné vazby jejich tvůrců! A aby těch překvapení nebylo málo, životní cesta bratrů Zelenkových začala v Kralupech! Poznejte příběh rodu režisérů, scénáristů, dramaturgů, herců a satiriků, nahlédněte za oponu umělecké tvorby skrze vyprávění Petra Zelenky…
Bedřich a Otto Zelenkovi se narodili do rodiny kralupského obchodníka, první v roce 1921 a druhý o deset let později.
Bedřich začal svoji profesní dráhu jako úředník (vystudoval zdejší obchodní akademii), a na tvůrčí kolej přesedlal až přispíváním do časopisu Dikobraz v rámci profese referenta kultury, následně spolupracoval s televizí, rozhlasem, působil jako redaktor, dramaturg, moderátor a humorista.
Mezi jeho nejznámější díla patří populární postava popleteného pana Hlustvisiháka, jež byla pro televizi, rozhlas i estrády ztvárněna Lubomírem Lipským.
Bedřichovy scénky vedly k proniknutí pojmu Hlustvisihák do běžné mluvy. Dodnes je možné se setkat s takovým označením pro podobně agilní občany, hlídače či příslušníky strážních služeb. Hlustvisihák je omezený člověk s nepříliš důležitou funkcí, který nic nechápe a neví, že nic neví – což mu však nebrání svou funkci vykonávat tak svědomitě, že přes jeho rozhodnutí „nejede vlak“. Hloupost podobných Hlustvisiháků je věčným, nesmrtelným a nevyčerpatelným zdrojem humoru.
Bedřich Zelenka, zdroj: iDnes
Bratrova cesta k umění byla přímočará. Po absolvování gymnázia v Kralupech vedly Ottovy kroky na FAMU, kde vystudoval scenáristiku a dramaturgii, které se věnoval v rámci prvního zaměstnání v Československé televizi, dále působil i ve Filmovém studiu Barrandov. Je autorem prózy „O zvířatech a lidech”, napsal řadu scénářů pro televizní filmy (např. V zámku a podzámčí) a seriály (Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Zlá krev, Cirkus Humberto, O zvířatech a lidech, Manželská tonutí atd.).
Otto Zelenka
V roce 1953 se seznamuje se svojí budoucí manželkou – Bohumilou Zelenkovou (tehdy Fiedlerovou), kterou svým profesním zaměřením inspiroval ke studiu na DAMU (oboru divadelní věda a dramaturgie), sám ji připravoval na přijímací zkoušky. Po dokončení studia Bohumila pracovala pro televizi jako dramaturg, podílela se na filmech a seriálech, pro které vytvořil scénáře její manžel (např. F. L. Věk, Cirkus Humberto). Jako scénáristé spolu manželé však téměř nespolupracovali. Mezi díla Bohumily Zelenkové patří i scénář k adaptaci známé pohádky o Šípkové Růžence, Jak se budí princezny. Dalším počinem dramaturgyně je spolupráce na scénáři animovaného filmu Čtyřlístek ve službách krále. Její jméno se od 90. let objevuje i v souvislosti s tvorbou syna Petra. Společně s manželem se objevila ve snímku Rok ďábla, který jejich syn režíroval. Manželům Zelenkovým také vděčíme za geniální motiv státní hymny ve filmu SAMOTÁŘI, k němuž napsal scénář taktéž P. Zelenka. Filmový dialog Jiřího Macháčka se Zdeňkem Suchým je nezapomenutelný: „To je skvělá muzika.“ „Ty jo, co to je za muziku?“ To je státní hymna, Ty vole.“ „Jo, jasně, státní hymna, já jenom, že ji nehráli dlouho takhle instrumentálně, tak sem na ni zapomněl.“
Bohumila Zelenková, zdroj: FDB
Petr Zelenka jde v tvůrčích šlépějích svých rodičů. Vystudoval FAMU – obor dramaturgie a scenáristika. Jeho spolužák byl Jan Hřebejk. Po studiích pracoval jako dramaturg Filmového studia Barrandov.
Ve své tvorbě dokázal propojit filmový a hudební svět – např. ve snímku Rok ďábla, který pojednává o bizarním hudebním turné Jaromíra Nohavici, Karla Plíhala a skupiny Čechomor. Film vyhrál hlavní cenu Křišťálový glóbus na MFF v Karlových Varech a šest Českých lvů.
Na poli hraného filmu Zelenka debutoval tragikomedií Knoflíkáři, snímek byl oceněn čtyřmi Českými lvy a cenou Tiger na MFF v Rotterdamu. Nezapomenutelnou hlášku z filmu: „Neživíš, nepřepínej.“, vymyslela Eva Holubová. Zelenkovy filmy reflektují aktuální problémy české společnosti. Autor je divákovi zprostředkovává skrze absurdní situace, které dokresluje humorem, aby divák těžká témata lépe přijal.
Pro režiséra Davida Ondříčka napsal Petr Zelenka scénář ke komedii Samotáři o osudech osamělých třicátníků, která se stala nejúspěšnějším filmem roku. V roce 2001 napsal na objednávku pražského Dejvického divadla hru Příběhy obyčejného šílenství, za kterou získal Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní hru roku. Divadelní verzi o čtyři roky později převedl do stejnojmenné filmové podoby. Tento komediální příběh o vztazích a absurditě každodenního života získal dva České lvy. Dalším jeho projektem je drama Karamazovi, na kterém opět spolupracoval s herci z Dejvického divadla.
Unikátní rozhovor s Petrem Zelenkou pro Kralupský Zpravodaj:
Pane Zelenko, váš tatínek a strýc se narodili v Kralupech, tatínek zde dokonce vystudoval gymnázium, má vaše rodina dosud vazbu na naše město?
Naše jediná vazba na Kralupy je horní kralupský hřbitov, na kterém jsou naši předci pohřbeni. Takže ano, jezdím do Kralup častěji než do jiných měst, ale za jiným účelem. Kralupy pro mne (v dětském věku) ožívaly nejvíce ve vzpomínkách a dialozích, které spolu vedli můj táta a jeho bratr Bedřich, když se navštěvovali ve svých chalupách v Kytlici. Jakmile strýc chalupu prodal, to musí být už více než dvacet let, tak tyto hovory ustaly a jejich rodné město se pro mne zahalilo do čím dál hustší mlhy. Táta si s městem Kralupy svoji budoucnost nespojoval, po válce začal studovat na pražské FAMU, kam nejprve dojížděl, pak bydlel v podnájmu a v roce 1969 si naši postavili družstevní byt. Strýc Bedřich byl o deset let starší a k městu Kralupy měl zcela jiný vztah, asi také proto, že zažil ještě funkční podnik jejich otce, taktéž Bedřicha Zelenky (staršího), Oděvy Slávie. Studoval obchodní školu a měl podnik převzít, ale komunistický převrat v roce 1948 udělal za vším tlustou čáru. Jejich rodný dům, ve kterém děda dožil, byl pak během rozšiřování kralupské tratě zdemolovaný, dá se říct, že pokrok dovršil zkázu, kterou o desetiletí dřív započala válka a spojenecká bombardování.
Oděvy Slávie, zdroj: Archiv MěÚ
Inspirovali vás tatínek, strýc a maminka svojí tvorbou? Pokud ano, které motivy vás spojují? Nebo jste měl tendenci jít úplně jinou cestou?
Inspiroval mě, jistě, ale ani ne tak jednotlivými motivy ve své tvorbě jako spíš „tvořením“ obecně. Hovory o vymyšlených postavách v naší miniaturní kuchyni v Dejvicích, odkud se oknem (i v zimních měsících dokořán otevřeným) valil cigaretový kouř, který byl s takovou tvorbou neoddělitelně spjatý. Když jsem se pak jako gymnazista vracel večer domů – třeba ze zkoušky kapely nebo z divadla, tak tohle rozsvícené kouřící okno bylo jako nějaký maják, na kterém začalo hořet, ale nikdo jej nehasil, protože ti dva lidé v zápalu dialogu řešili mnohem podstatnější věci, než byl požár.
Jaké to bylo vyrůstat v umělecké a všem známé rodině. Byla to spíše výhoda či nevýhoda pro vaši kariéru?
Zprvu nevýhoda. Pro žáka základní školy to znamenalo jistou ztrátu anonymity. To jsem cítil hlavně počátkem 80. let, kdy naši psali TV cyklus „Tak se ptám“ a ten měl velice slušnou sledovanost, mimo jiné i mezi mými spolužáky.
Později už to byla spíš výhoda. Umělecké přijímačky na FAMU byly snazší, protože psaní textů mi bylo vlastní, bylo to něco přirozeného, chápal jsem, co se po mně chce. Navíc jsem uměl oddělit sebe od svých příběhů a kritikou se netrápit osobně, ale pouze profesně.
Vaše paní je také umělecky založená (pozn. choreografka Klára Lidová), pozorujete na své dceři zděděné vlohy (ať už vaše, vaší manželky nebo od prarodičů)?
Ačkoliv moje žena není matkou mé dcery, tak nějaké „vlohy“ by po ní mít mohla. Nikdy jsem nebyl zastáncem striktně chápané darwinovské genetiky a věřím, že takzvané kolektivní nevědomí může dát člověku do vínku docela podstatné rysy či zamíchat jeho osudem. Ale u dcery vidím spíš výtvarné nadání, které má asi po mém tátovi, stejně jako já v sobě cítím krev dědečka z matčiny strany (architekta).
Váš pracovní životopis je obdivuhodný, tolik zvučných děl a ocenění, to se podaří málokomu. Přesto, je něco, čeho byste chtěl v rámci profese ještě dosáhnout/vyzkoušet?
Určitě mi chybí tvůrčí spolupráce se zahraničím. V těch několika málo případech, kdy moje díla expandovala mimo tuto zemi, jsem měl pocit přirozeného, správného vývoje věcí. Nejde mi ani tak o zahraniční publikum, ale o tu strašnou spoustu talentovaných lidí tam venku, se kterými by se dalo něco dělat. Ono to totiž většinou funguje tak, že já si něco vymyslím, napíšu, seženu na to s kamarádem peníze a natočím to, nebo nazkouším v divadle. Ale ty podněty vycházejí z 95 % ze mne, a to není dobře. Mám omezenou paletu svých témat a příběhových schémat, a ta se mi nepodaří překonat, pokud nepřijde impulz zvenčí. Jako příklad takové cizí iniciační myšlenky může sloužit objednávka od Ústavu organické chemie, abych napsal životopisnou hru o chemikovi Antonínu Holém. Hra Elegance molekuly je ne náhodou skvělá. Přispěl jsem k tomu, stejně jako herci a všichni, kteří se na tom podíleli, ale ta myšlenka přišla odjinud, od chemiků, velikých osobností vědeckého světa.
Co vám profese dala a vzala?
Přijde na to, která. Vlastně provozuji čtyři velice rozdílné profese: psaní pro film a televizi, psaní pro divadlo, režii, a také filmovou a televizní produkci. Úplně na začátku, hned po škole jsem pochopil, že autorskou profesí se neuživím. Že jsem vystudoval něco, co možná ani nebudu dělat. Ale uprostřed všech těch zásadních porevolučních změn ve společnosti tohle nevypadalo jako bůhvíjaká tragédie a pamatuji se, že jsem to nesl poměrně lehce. Začal jsem tlumočit z angličtiny, potkal Čestmíra Kopeckého, který ze mě udělal filmového režiséra, a pak Miroslava Krobota, který ze mě udělal režiséra a autora divadelního. Takže bych řekl, že jsem byl poměrně flexibilní už v době, kdy tohle slovo ještě nebylo mantrou na hroutícím se trhu práce. Ale celá tahle flexibilita vždy směřovala k tomu, abych mohl co nejlépe vyprávět svoje příběhy. Aby vznikly, aby se dostaly k lidem, abych dokázal přežít ve stále se měnících podmínkách výroby. Protože věřím v příběh, také věřím, že právo vyprávět svůj vlastní příběh je v obecně lidské (ale i národní) rovině stejně nezpochybnitelné jako právo na vodu, vzduch a svobodu pohybu.
Jak byste popsal současného diváka/publikum? Jak moc se liší od toho původního, pro kterého jste začínal tvořit? Co si žádal divák tehdy a co nyní? Zohledňujete divákovo přání nebo jdete v souladu se svým přesvědčením?
Je to těžká otázka, kterou si neustále pokládají všichni filmoví distributoři a ředitelé soukromých divadel, zhruba se stejným výsledkem: Nevíme, co divák chce (kdybychom to věděli, hned bychom spěchali mu to dát.). Stejně tak to neví ani divák sám. Ani ten jednotlivý. Největší návštěvnost mají pořady, které mají na csfd.cz průměrné či podprůměrné hodnocení, ale ukazuje se, že zahraniční filmy jsou přitom hodnoceny s větším pochopením. Nejlepší film všech dob podle této soukromé databáze je Vykoupení z věznice Shawshank, tedy naprostý průměr. Znamená to, že divák chce průměr? A ví to o sobě? V divadle je magická hranice kolem pěti set korun za lístek. Nad touto hranicí má divák tendenci zaujmout k představení kladný vztah. Možná tam je ten efekt „přijít si za své peníze na své“. Obliba a sledovanost televizních pořadů se počítá z mizivého vzorku asi 1500 lidí, navíc zde nejde ani o jednoduchý slepý pokus. Lidé, kteří mají doma měřidla, vědí, že jsou součástí měření. Jejich chování je tím logicky ovlivněno, ale nikdo se nezajímá o důsledky. Kdybychom stejně nezodpovědně přistupovali k vyhodnocení účinků vakcinace, všichni by se vzbouřili. Ale v oblasti televizní reklamy, která je přinejmenším stejně důležitá jako fyzické zdraví populace, tolerujeme zcela amatérský sběr dat.
A přitom je všem zároveň jasné, že vkus diváka se asi opravdu vyvíjí, mění se jeho preference a návyky. Jinak vypadal divák jednosálového kina a jinak divák v multiplexu, který před příchodem do kina ještě není rozhodnutý, na co přesně půjde. Objevují se diváci, kteří dávají seriál „na posezení“ /binge watching/, objevil se „divák komerčního divadla“ a tak dále. Jeden zajímavý údaj: v roce, kdy začala vysílat TV NOVA, klesla návštěvnost kin na polovinu (!) a na této úrovni již víceméně zůstala.
Když píšu, snažím se na diváka myslet, ale ne příliš. Více na něj asi myslím v divadle. Když píšu pro komerční scénu (Studio dva, Otáčivé hlediště) snažím se tomu v rámci svých možností přizpůsobit, a to už při samotném výběru látky. Celkově se dá říct, že moje divadelní tvorba je „tradiční“. Ve filmu, který na rozdíl od divadla je zdevastovaný dlouholetou přítomností americké distribuce, mne baví více formální experimenty, jako je právě povídková stavba nebo žánr hraného dokumentu.
Ve své tvorbě dokonale reflektujete problémy české společnosti, navíc se skvělým humorem, jaké jsou nyní její největší nešvary?
Nechci si hrát na sociologa nebo psychologa, ale například takovou tu „vystrašenost“ považuji za nebezpečnou vlastnost. Může to začít obyčejným remcáním a končit xenofobií a agresí. To máme mimochodem společné s Rusy, ti se také stále něčeho bojí. Nemůžete budovat občanskou společnost s lidmi, kteří celý život žijí ve strachu. Mírné obavy jsou často na místě, ale strach jako způsob života je devastující.
Mimochodem tímto nešťastným způsobem se od šedesátých let komunikuje i myšlenka ekologické a energetické udržitelnosti, jako hrozba pro celé lidstvo. Dnes už je asi pozdě zvolit jinou rétoriku, ale kdysi bylo možné zvolit jiný rámec vyprávění, mluvit spíš o šanci na transformaci celé společnosti a planety, než o hrozbě vyhynutí a zmaru. Pozitivní rámec lidi motivuje. Například kosmický výzkum tohle dokázal – všichni se těšili, až lidé přistanou na Měsíci, byla to velká věc. A nikdo neříkal – jestli do dvou let nedokážeme přistát na Měsíci, je s náma konec.
Jaké téma ve vás nyní rezonuje, a chystáte se jej ztvárnit?
Moje staré téma, hudba ve filmu. Mám poměrně ambiciózní projekt filmových povídek, ve kterých by měli vystupovat zahraniční hudebníci v částečně vymyšlených rolích. Svým způsobem pocta hudbě. V tuto chvíli ještě nedokážu dohlédnout, kam to může vést. Příběhově, produkčně, lidsky. Uvidíme za pár let.
Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová
Medailonek:
Mgr. Petr Zelenka:
– režisér a scénárista;
– Cena Alfréda Radoka (později Ceny divadelní kritiky) za divadelní hru Příběhy obyčejného šílenství, Fifty a další;
– Český lev za filmovou a seriálovou tvorbu: Knoflíkáři, Rok ďábla, Karamazovi, Ztraceni v Mnichově, Dabing Street;
– další tvorba: Samotáři (spoluautorka Olga Dabrowská);
– manželka choreografka Klára Lidová.
REDAKCE: tel. č. 
