Chovej se normálně

„Přestaň, chovej se normálně, uklidni se, buď hodný, poslušný, nezlob, nevymýšlej si, neotravuj.“

Všimli jste si někdy, jaké povely dávají rodiče svým dětem? A hlavně, jak jsou nicneříkající? Třeba okřídlená věta: „Chovej se normálně!“ Jak má asi takové čtyřleté dítě vědět, co je to „normálně“? Co po něm rodič v té chvíli vlastně chce? Dospělák si myslí, že je to jasné, ale není… Můžeme se pak dostat až k filozofické otázce, co je to normální, a kdo tu normalitu určuje? Protože co je „normální“ pro jednoho, nemusí být „normální“ pro toho druhého.

„Přestaň“ je další (rodiči) oblíbený příkaz ze stejného soudku, má si povykující dítko hrající si s autem přestat hrát, povykovat nebo snad rovnou dýchat? Máma či táta jsou často naštvaní, že dítě nereaguje, jak očekávali, ale může to vůbec dopadnout jinak? Představy obou (malého a velkého) jsou na míle vzdálené, je to de facto střet dvou vesmírů.

Je tedy vždy lepší s dítkem udělat dohodu, co konkrétně potřebujeme, aby udělalo, a z jakého důvodu…
Takže, přátelé, chovejte se „normálně“, ať už si pod tím představíte cokoliv ;). Jen je dobré mít vždy na paměti, že: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“, jak kdysi dávno řekl moudrý John Stuart Mill, anglický filozof a empirik, který krásně vyjádřil samu podstatu svobody: žít podle svého, ale neomezovat, nebo dokonce neohrožovat tím ostatní.

AJ