Na houby, i když nerostou (4. díl)

Letní odstávku Zpravodaje máme za sebou a s ní další výlet za houbičkou! Po kralupské, mšenské, soběslavské a svobodoúpské jsme vyrazili do Mariánských Lázní, se kterými nás (kromě vody v názvu města a sesterské odpočinkové houbičky) pojí další zajímavé skutečnosti…

Cestou necestou…
Hodiny na věži odbily osmou, tříčlenná výprava za muchomůrkou byla kompletně nastoupena, usazena do modrého vozu s městským logem a vyslána vstříc novým dobrodružstvím…
Navigace nabídla dvě varianty cesty, vybrali jsme tu kratší, která se však později ukázala jako delší :).

Proč? Toho rána se děly věci. Hned za rodnou hroudou jsme se sice připojili na rychlostní silnici, ale před námi jely dva autobusy plné dítek a pro jistotu ještě obří plošina, takže jsme jeli spíše krokem a kochali se krajinou.

Když jsme se jmenovaných brzdičů provozu zbavili, potkali jsme traktor sekající trávu nad příkopy, o pár km dál ještě jeden. „Úterý je asi sekací den,“ pomysleli jsme si. Aby toho nebylo málo, minuli jsme i odstavený hořící autobus, vedle kterého stál hlouček vyděšených cizinců. Zanedlouho poté jsme uvízli v koloně, ještěže jsme si v rámci snídaně nedali i kávu… Během hodinového stání v řadě nákladních aut jsme si nemohli nevšimnout, že nás míjí transit jedoucí pozadu :), pán chtěl zjevně předvést své řidičské dovednosti, tleskáme a čekáme, co přijde dál. Nic. Ticho po pěšině. Navigace ukazovala jen „velká nehoda“, potřebovali jsme však vědět víc, pustili jsme si tedy rádio: „Karlovarská je zcela uzavřena až do odpoledních hodin, oba pruhy blokuje kamion, který se převrátil na střechu.“ Balené vody se válely všude kolem… Co to bylo za minerálku? Nevíme, ale naše houbařská mise byla ohrožena!

Potřebovali jsme se nutně dostat na objízdnou trasu, čemuž bránily stojící kamiony, které se na ni šířkou a délkou nevešly. Konečně se zadařilo… Po ne zcela optimistickém výjevu sražené srnky na cestě (my to nebyli, přísaháme :)), nám náladu v jedné z vesniček zvedl řezbář, který okolí své chaloupky vylepšil několika krásnými dřevěnými sochami. Cesta zase hezky ubíhala, lemovaly ji úchvatné skály, jen jsme se trochu divili, když jsme na ceduli viděli „Mnichov“. Ale nebojte, neztratili jsme se, byli jsme stále v Čechách :). A pak přišel jeden ze zlatých hřebů naší cesty, který smazal dosud prožitá příkoří – Hostinec U Pejska a kočičky! Dětská radost nám zaplála v očích a už jsme si pochutnávali na jahodových knedlíkách (dort s česnekem, pepřem, sádlem, bonbóny, škvarky, skořicí, krupičnou kaší, tvarohem, perníkem, octem, kakaem, zelím, hlavou husy a hrozinkami neměli, naštěstí :).

Jsme tu!
Minuli jsme Park Boheminium s expozicí miniatur významných českých památek (tam se musíme někdy vydat soukromě, to už dnes nestíháme). Příjezd do srdce lázeňského města byl impozantní, malebné dobové stavby obklopené skalními útvary a zelení, výhledy do členité kopcovité krajiny, která se hned tak neokouká. Vyskákali jsme z auta a už jsme uháněli za mykologickým úlovkem, který se měl nacházet cca 500 m vzdušnou čarou směr severovýchod od Zpívající fontány v centru lázní.

K sesterské houbičce vedla (jak jinak než) Královská cesta po žluté naučné stezce a červené turistické značce lemovaná kamením – jedním z nich byl Bedřichův kámen: přírodní skalní útvar v tzv. Malém Švýcarsku je utvářen velkými balvany hrubozrnné žuly, je zde zasazena pamětní deska připomínající návštěvu saského krále Friedricha Augusta II. (1797-1854), který se v letech 1834 a 1835 v Mariánských Lázních věnoval botanickým výzkumům. Jeho dílo „Flora Marienbadensis“ vydal v Praze roku 1837 zdejší lékař Dr. K. J. Heidle), po cestě bylo dále možné spočinout na jednom z několika odpočívadel (např. Pastýřské odpočívadlo: dostalo svůj název v době vrcholícího romantismu v polovině 19. století, původní název místa Schäferlust – Ovčákova slast – je doložen roku 1837. V roce 1847 zde byl postaven patrový vyhlídkový altán s elegantními sloupy, avšak již roku 1879 odtud pohledy na město zakrývaly vzrostlé stromy).

Už už jsme byli nahoře, za poslední zatáčkou se našemu zraku postupně odkrýval červený klobouk, který jsme měli několik měsíců „v merku“. Ohledávali jsme náš úlovek s pečlivostí sobě vlastní, kochali se okolím. Při pohledu na město nás těšily příjemné tóny duetu Celine Dion a Barbry Streisand „Tell him“ a také Celinina hitu „My heart will go on“ z filmu Titanic“, které se linuly z kolonády od fontány. Kdyby nebylo ledového uragánu a vlasy nám nelítaly na všechny směry, zdrželi bychom se déle. Za hezkého počasí je možné posedět na dřevěné lavičce pod kloboučkem či pobýt u ochozu vyhlídky.

O muchomůrce takové je těžké něco sdělit, ptali jsme se v muzeu, infocentru, na městském úřadě i místního pamětníka. Jediné, co jsme zjistili, bylo to, že ji zde v 70.-80. letech postavili nějací dobrovolníci v rámci rekreace ROH, město ji tam nechává jen dožít… Klobouk houbičky již není v dobrém stavu, zasloužil by nový kabátek, skrz stříšku odpočívadla teče. Kéž by se našel tamější patriot či mecenáš, který by se nadchl pro její záchranu. Mohla by ještě potěšit nejedno dítko či dospělého, je z ní tak nádherný výhled!

V blízkosti muchomůrky se nachází kamenná lavice – Odpočívadlo opata Clementsa: Alfred Ambrož Clementso (1831-1900) byl v letech 1887-1900 čtyřicátým osmým tepelským opatem. Za jeho působení a správy opatství došlo k největšímu rozmachu budování města Mariánské Lázně. Do dnešní podoby dal přestavět řadu veřejných budov – litinovou kolonádu (1889), Centrální lázně (1892), Nové lázně (1895), společenský dům Casino (1900). Najdeme na nich opatův erb a kryptogram A. A. C. A. T. (Alfred Ambros Clementso Abbas Teplensis). Toto místo bylo oblíbeným cílem jeho vycházek.
Přes Clementsovo místo vede rovněž trasa Dvořákovy stezky, jaká to náhoda, že máme v Kralupech také jednu (vedoucí do Nelahozevsi).

Až po terénním výběhu, zdolání několika zákrut, převýšení XY metrů jsme zjistili, že se k muchomůrce dá jít přímo nahoru po schodech od hotelu Esplanade :). Není tam však ukazatel, ani navigace trasu nezná…

Houbičkou to nekončí…
Sešli jsme z lesa do centra. Na kolonádě nás přivítala vůně teplých oplatek, neodolali jsme :). Pro ty, co snad drží dietu, ale přesto dbají na pitný režim, měli variantu – „tekuté oplatky“, ty jsme raději neochutnali, nenechali se svést na scestí… Posilněni kaloriemi jsme se vydali po bronzové stopě, naše město nad Vltavou totiž spojuje s tím lázeňským ještě jedna záležitost, obě města se těší z bronzové sochy od stejného autora – pana Alberta Králička. Jedna i druhá socha byla odlita ve slévárně HVH Horní Kalná. Jde o kralupského Švejka a Sousoší monarchů (rakouského císaře Františka Josefa I. a anglického krále Edwarda VII.). Monarchové patřili k návštěvníkům lázní. Sousoší bylo zhotoveno u příležitosti 110. výročí jejich setkání (šlo o jedno z nejvýznamnějších společensko-politických událostí města, které se událo 16. 8. roku 1904). Autorem návrhu sousoší je zesnulý mariánskolázeňský sochař Vítězslav Eibl. Zajímavou paralelou je i postava císařpána, který stojí nejen v centru lázní, ale objevuje se i v Haškově díle Osudy dobrého vojáka Švejka, jehož socha byla zpracována podle návrhu výtvarníka Karla Zemana z Jeviněvsi.

Loučíme se…
Před cestou domů jsme pozdravili pracovníky infocentra na kolonádě, předali pár upomínkových drobností z Kralup a prohodili pár slov o našich sesterských houbičkách.
A cesta do Kralup? Tentokrát na Plzeň! „Pojedeme zkratkou! Je to sice dál, zato horší cesta!“ jak by řekla sympatická parta mládežníků z jednoho oblíbeného českého filmu ;).

Andrea Jůnová

Výzva: Odpočinkové houby patří k oblíbeným turistickým cílům…
Máte tip na muchomůrku, kterou jsme ještě nenavštívili? Sem s ní! Děkujeme.

Naše místní muchomůrka (spolu s altánem) slaví v letošním roce 90. výročí vzniku. Na oslavu jejího výročí plánují zaměstnanci MěÚ obnovu a údržbu kloboučku houby. Na vrchu Hostibejk nechal muchomůrku na své náklady postavit místní architekt Antonín Karban v roce 1933, jako její protiváhu postavil ve stejném roce i šestiboký vyhlídkový altán s výhledem na město.

Prosba: Máte dobovou fotografii/historku spojenou s muchomůrkou či altánem? Podělte se o ni s redakcí a čtenáři, děkujeme.

Andrea Jůnová

Autor:KZ