Máte doma předškoláka a přemýšlíte, jak mu usnadnit vstup do další etapy života? Pociťujete, že se vaše školou povinná ratolest „neumí učit“? Přemýšlíte o studiu při zaměstnání a pokládáte si otázku, zda na to budete mentálně stačit? Nebo máte studijní i pracovní život za sebou a rádi byste věděli, jak udržet mozek do vyššího věku v dobré kondici? Při tom všem by se vám mohly hodit rady paní doktorky Pavly Cimlerové, která má metodiku učení v malíku.
Paní doktorko, jak být při práci či studiu maximálně efektivní, jak si organizovat čas, když toho potřebujeme tolik stihnout?
Na úvod bych chtěla říct, že současná doba je náročná, složitá, velmi stresující, kladoucí na většinu z nás obrovské nároky. Řada lidí trpí navíc nedostatkem času, což vede k tomu, že své úkoly odkládáme, zejména ty nepříjemné a složité k řešení. Úkoly se posléze nakumulují a lidé se dostávají do tenze, což je ideální podhoubí pro nejrůznější panické stavy. Pokud má někdo navíc predispozici k neurotickým reakcím, může to vést až k závažným psychickým obtížím. Z toho důvodu má určitě smysl naučit se efektivně organizovat čas a možným problémům předcházet.
Existují dvě hlavní zásady, jak správně zacházet s časem a organizovat ho: 1) v první řadě je třeba znát svůj vlastní pracovní rytmus, svoje pracovní zvyklosti, vědět, v jakou část dne jsem nejvýkonnější a v dobré psychické kondici, kdy mám naopak útlum. Práci si zorganizovat tak, abych se učil/řešil složité situace v době, kdy jsem odpočatý. Obecně se dá říct, že je člověk nejvýkonnější v době mezi 9. a 11. hodinou dopoledne a mezi 17. a 19. hod. odpoledne. Pochopitelně si ale i sama společnost diktuje časy, které musíme dodržovat, například škola začíná v 8:00 hod. apod. 2) Při organizaci úkolů/práce je důležité si klást spíše dílčí krátkodobé cíle, které jsou splnitelné. Někteří z nás si totiž vytváří dlouhodobé nerealistické cíle, když se nedaří jejich naplnění, dostávají se do stresu, mají pocity viny, strachu, vlastního selhání, neschopnosti, což je přímá cesta k psychickým obtížím…
Neméně důležité je, aby si člověk to, co se má v rámci studia/zaměstnání naučit, dokázal rozplánovat a rozdělit. V zásadě existují dvě metody: 1) „LEGO“ metoda: student si určí jeden dílčí úkol, když ho splní, přidá si k němu další úkol a krůček po krůčku se dostává k cíli. Drobné úspěchy nevyvolávají strach a obavy, navíc každé splnění úkolu vede k vnitřnímu uspokojení. 2) Opačná metoda se nazývá „salámová“. Celý úkol si rozdělím na díly, kousek po kousku se jej snažím splnit. Velmi podstatné je vytvořit si vždy časovou rezervu. S ní moc lidé neumí zacházet, mají tendenci si úkoly dávat tzv. „nadoraz“. Pak přijde něco nenadálého, například nemoc, a celý plán se zhroutí.
Máte pro čtenáře nějaké tipy a triky, jak samotné studium pojmout?
Člověk je schopen soustavného soustředění po dobu 30 minut, maximálně 45. Po uplynutí tohoto času je třeba několikaminutová relaxační přestávka, která má být svou náplní zásadně odlišná od toho, co jsme dělali předtím (takže žádná kniha nebo počítač), ideálně tedy nějaké protažení těla, lehká svačina, poslech oblíbené hudby… U celodenní přípravy na zkoušky musí být jednotlivé pauzy mezi studijními bloky delší. A je třeba počítat s tím, že po obědě má člověk útlum… V takové době není dobré snažit se pojmout látku, která vyžaduje logické myšlení.
Efektivita učení spočívá i v tom, a na to se často zapomíná, že je třeba vše naučené pravidelně opakovat. Mechanismus opakování je následující. Co se během dne naučím, to jsem večer z 90 % schopná reprodukovat, už za dva dny bez opakování je to jen 30 % naučeného, je tam tedy nějakých 60 % ztráty informací. Je tedy třeba promyšleně opakovat (ideálně poprvé ještě týž den po příchodu domů ze školy). Pokud toto studenti udělají, ušetří si následně spoustu práce, ale většinou se učí na zkoušení či písemku těsně před ní, tudíž v mezičase zapomenou velkou část původně naučené látky. Druhé opakování by mělo nastat za 2-3 dny, třetí opakování by mělo přijít za 2 týdny. Pokud budeme takto postupovat, máme velkou naději učivo přenést do dlouhodobé paměti a uložení znalostí bude efektivnější.
Obecně lze říci, že si pamatujeme (bez opakování):
10 % toho, co jsme četli.
20 % toho, co jsme slyšeli.
30 % z toho, co vidíme.
50 % z toho, co vidíme a slyšíme.
70 % toho, co sami sdělujeme.
90 % toho, co sami děláme.
To znamená, že když si něco přečtu a vlastními slovy to reprodukuji, je to velmi efektivní způsob učení. Proto všem doporučuji učit se nahlas – nejen na základní škole, ale i v dospělosti. Metodu učení je dobré individuálně přizpůsobit, každý jsme trochu jiný. Někdo je tzv. zrakový typ, někdo hodně pochytí ze slyšeného. Sociální typ potřebuje k učení druhého člověka, rád se učí ve skupině, někteří studenti se učí učením druhých, například doučováním svého spolužáka. Pak jsou naopak lidé, co preferují samostatný styl studia, tzv. samostudium – jsou ponořeni sami do sebe, ve škole jsou pak rozptylováni řadou rušivých vlivů. Převážná většina lidí však v rámci učení/studia potřebuje sociální oporu v dalších lidech okolo.
Jak se naučit kvanta letopočtů či koncovek u skloňování cizího jazyka?
Lze si pomoci různými mnemotechnickými pomůckami, např. si z čísel vytvořit vlastní příběh. Studentům radím pracovat i s vizualizací (zvýrazňovat si důležitá data barvami, zvýrazňovači, podtrhávat si ve skriptech, pracovat s poznámkovým blokem/dělat si komentářový aparát na okraji sešitu – např. vykřičníky u toho, co mi dělá problém si zapamatovat atd). Při výuce cizích jazyků zase doporučuji kartičkový systém pro slova, která se těžko zapamatovávají (což se dá aplikovat i na letopočty).
Existuje pojem jako „maximální kapacita mozku“? Např. když se student učí na státnice a má pocit, že jedna látka již vytěsňuje tu druhou, že se mu do hlavy nic dalšího nevejde?
Mozek můžeme pochopitelně také přetížit. Množství vstřebávaných informací není neomezené. I když vše, co se kdy naučíme, nějakým způsobem v podvědomí zůstává, přestože to aktuálně nevyužíváme. Největší kámen úrazu je zde náporový systém učení – např. učit se jen týden před zkouškou po celé dny až do noci. To vede k tomu, že se mozek přestimuluje, student pak může u zkoušky prožít útlum, úplně selhat.
Co „paměťové okno“ při zkoušce, dá se mu vůbec nějak předejít?
To právě nastává z velkého množství učení na poslední chvíli. Zde platí pravidlo, že velké zkoušce by měla předcházet noc, kdy se student vůbec neučí. Co se přes den naučí, to se přes noc uloží do paměti a druhý den si to pak lépe vybaví.
Existuje metoda, jak situaci zachránit a „okno“ překonat?
Bohužel ne. Někdy situací zhorší i tréma. Takovému člověku doporučuji, aby se zaměřil především na začátek učiva každého jednotlivého okruhu pro zkoušku, aby se po položení otázky nedostal do panického stavu, že něco neví. Pokud člověk dobře začne, vytvoří na zkoušejícího pozitivní dojem, že látku umí, následně se mu snáze vybruslí z nějakých neznalostí v závěru zkoušky. Ale jakmile zkoušený tápe hned na začátku, i když později některé znalosti prokáže, táhne se s ním stigma nepřipraveného.
Jak pomoci s organizací času/učením mladšímu školákovi?
Pokud to vezmu od malých dětí, které nastupují do první třídy, ty potřebují především oporu od svých rodičů. Maminka s tatínkem musí dítě na proces školní docházky předem připravit, aby zabránili pozdější roztěkanosti a nesoustředěnosti. Dítě musí vědět, že učení je něco jiného než hra. Je dobré, když si rodič s dítětem na chvíli sedne v klidu, kdy nehraje TV ani PC, a zkusí si tzv. zahrát na školu. Cílem je nastavení soustředění na budoucí školní práci. Je dobré s tím začít již před nástupem do školy.
Někdy rodiče při přechodu dítěte ze základní školy na osmileté gymnázium zjistí, že se jejich dítě „neumí učit“, že dosud zvládalo vše bez memorování na jedničku a nyní neví, jak s množstvím učení naložit. Máte pro ně nějakou radu?
Se studenty probírám tzv. zásadu pěti P, které je třeba při studiu dodržet, jsou to:
1. Podmínky k učení.
2. Plánování času.
3. Paměť a opakování.
4. Poznámky a práce s textem.
5. Přestávky.
Když se toto všechno spojí, je úspěch zaručen. Nezdar je často zapříčiněn i tím, že student nemá svůj pracovní stůl, jednou se učí v kuchyni, jednou na gauči, jednou v ložnici. Studijní místo by mělo být dobře osvětlené a klidné (bez rušivých momentů).
Dále je důležitá pravidelnost učení, aby měl student vyhrazený čas na učení. Je třeba rovněž pohlídat, aby nedocházelo k odkládání této činnosti.
Řada dětí se dnes učí se sluchátky na uších, tvrdí, že jim to v učení pomáhá. Není to však dobré, protože pokud se budu učit něco v českém jazyce, a přitom si budu paralelně pouštět české písničky, koncentrace na učení se bude nevědomě dělit mezi dvě různé věci a bude to narušovat koncentraci pozornosti.
Jak je to s pamětí u dospělého člověka, o co je horší, než u dítěte či teenagera?
Nejvyšší výkonnost mozku je v mladé dospělosti. Musíme tedy počítat s tím, že s věkem výkonnost mozku pomalu klesá. Paměť je ale i o jejím pravidelném trénování, a to lze až do pozdního věku. Existují funkční metody, jak udržet mozek v dobré kondici i bez toho, aniž bychom používali nějaké posilující chemikálie. Paměť lze trénovat např. učením cizích jazyků, motorickými aktivitami – hrou na hudební nástroj, tancem, sportem aj. To vše pomáhá udržet aktivitu myšlenkových procesů. Důležitá je však pravidelnost. Nárazové aktivity nemají potřebný dopad. Je však nutné si v tomto ohledu klást přiměřené cíle, ne vysoké, neuskutečnitelné, ale zase ne příliš nízké, ty nejsou motivující.
Vede sílící vliv moderních technologií k větší roztěkanosti dětí a s tím související zhoršené schopnosti učit se?
Nejsem nepřítel moderních technologií, mají svůj význam, rozšiřují všeobecnou informovanost, ale u menších dětí je třeba na čas strávený u mobilu/tabletu/PC dohlédnout, aby u něho netrávily nepřiměřený čas. Z lékařských výzkumů provedených v ČR vyplynulo, že již většina ročních dětí má zkušenost s mobilním telefonem, dvouleté děti již s mobilním telefonem pracují, z toho čtvrtina dvouletých dětí každý den déle než hodinu. Desetileté děti tráví na mobilu přibližně 5 hodin denně. To není v pořádku… I pro odborníky jsou to šokující čísla. Ze své praxe mohu říct, že mám v péči děti s výraznými problémy s pozorností, hyperaktivitou, impulzivitou, velkým neklidem v důsledku právě nadměrného času stráveného u mobilů či počítačových her. Pokud se rodičům podařilo omezit dobu, kterou tráví jejich dítě u PC či mobilu, obrovským způsobem se jeho koncentrace zvýšila, zlepšila se i školní výkonnost/prospěch atp. Problém je, že i rodiče musí jít příkladem a vytvořit v rodině pravidla, v kterých částech bytu a při kterých činnostech nebudou mobily používat. Pro začátek například u jídla. Někdy je to větší sousto pro rodiče než pro jejich děti. Trend je vidět i v naší poradně, kde máme dětský koutek. V poslední době si v něm prakticky nikdo nehraje, děti sedí v tichosti v čekárně a věnují se obrazovce telefonu, stejně tak jejich rodiče.
Máte pro nás nějakou radu na závěr?
Každý by měl myslet na to, že jeho studijní/pracovní kapacita není neomezená. Je třeba si do života zařadit odpočinek, dostatek spánku a relaxační aktivity, třeba i nenáročný pohyb – stačí procházky. Najít si zdroj radosti, který bude přicházet pravidelně, aby se člověk ochránil před přetížením, vyčerpáním a třeba až před syndromem vyhoření, který je v dnešní době velkým problémem. Z přemíry povinností může dojít k zhroucení psychického a fyzického aparátu člověka, čemuž lze předejít realizací i drobných pozitivních aktivit, které pomáhají udržet dobrou psychickou pohodu.
Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová
Medailonek:
PhDr. Pavla Řimsová Cimlerová,
profese: dětský psycholog, soudní znalec v oboru psychologie;
specializace: poradenská psychologie
další aktivity: přednášková činnost, výuka psychologie;
oblast působnosti: Středočeský kraj, Kralupy a okolí.
REDAKCE: tel. č. 
